čtvrtek 31. července 2014

Luční

I z krátkých výprav do polí si ráda něco nosím domů, tedy nejen spící dítě na zádech. Taky třeba i ostružiny. Ale ty jsme vlastně domů ještě ani jednou nepřinesli... Ale květiny a jiný plevel ano. Jsou vděčné, levné a vydrží překvapivě dlouho.


Současné luční kytici to moc sluší na té nově nalakované podlaze. Podlaha je sice už zase zakrytá, ale jen proto, že brousím a tmelím sádrokartony, a každý znalý věci chápe, že až se ze mě práší. Tedy z nás.


pondělí 28. července 2014

Zapálení pro věc

Miluji tu chvilku, kdy v roční hlavičce probíhá vyhodnocování možností a šancí. A hned tu následující chvilku, kdy se s pusou roztaženou na maximum a pokrčeným nosíkem řítí dopředu a chatrné nožky se mu daří stavět pod sebe sotva na tři tempa. Potom se šťastným výskotem padá rozjařeně někomu do náruče nebo klesá na kolínka k zemi.



Miluji to odhodlání jít do toho znovu.



***
Mě dnes čekaly také takové první krůčky - skutečně se odhodlat a vyběhnout poprvé delší trasu, všem na očích.
Jak mu rozumím.

sobota 26. července 2014

Redesign v botníku

Sandále na podpatku jsou ve velikosti 35 oříšek, natož když toužím po tmavě hnědých. Tentokrát mi najednou při údržbě obuvního (odvozeno od vozového) parku přišel pod ruku zapadlý světlý pár bot a prostředek proti vysušování kůže. A voilà!


A boty podruhé. Nejsou také žádného zvučného jména, ale jsou zhmotněním vysněných parametrů ve velikosti pro Popelky. Chápejte, jsem velká holka - MÁM SVOJE PRVNÍ LODIČKY!


středa 23. července 2014

Levandulová

Levandule je strašně vděčná rostlina. Zasadíte maličký trs z obchodu a za pár let sklízíte krásné kytice celé léto. Nám se sešlo víc trsů z různých míst a hnedle kytice hrají různými odstíny fialové.


Jednou bych si přála vidět levandulové plantáže ve Francii...

pondělí 21. července 2014

Když prší

Anežka dnes před spaním chtěla, abych ji vyprávěla o mém dětství. Zajímalo jí, co jsem měla za hračky. Vzpomněla jsem si na to teď nad těmito fotkami. Některé hračky prostě nemohou omrzet ani po desítkách let a kostky takové rozhodně jsou. 
Jedna ze vzácných chvil.


Anežka už je ve věku, kdy vydrží pro Josífka skládat desátý i dvacátý komín po sobě. Toník si zatím své dílo většinou střeží, ale tady nakonec bráchovi finální labužnické zanoření dopřál. A Josífek kromě bourání i sleduje a pozvolna zkouší postavit kostku na kostku.


čtvrtek 17. července 2014

L jako Láska

Devátý rok manželství za námi. Je to málo nebo dost? Stále se jeden od druhého učíme a ještě se musíme mnohé naučit.

Tak dlouho jsem si chtěla pořídit Moleskine adresář, až jsem ho dostala x-)

Taková kuřata jsme před devíti lety byla! V té době nás ještě cizí lidi považovali za tátu s dcerou. Teď už se mi stane jen zřídka, že po mě chce nějaký domovní prodejce zavolat rodiče.


Staré fotky jsou... nekompromisní.

sobota 12. července 2014

Dvakrát schody

1) Velmi mě baví pohled na staré oprýskané zdi. Upřímně, je to inspirativnější pohled než na zástupy meruňkových, žlutých a šmoulových fasád domů.


2) Žádný krok pro lidstvo, ale velký výkon pro malého človíčka. Schody slézá sám už nějaký ten měsíc. Věřím mu.


čtvrtek 10. července 2014

středa 2. července 2014

Na poli

Takový pohled k mému létu neodmyslitelně patří už od malička, co táta chová králíky. V pubertě, kdy bílá barva kůže rozhodně nebyla "in", jsem rozházené seno chodila otáčet v plavkách celkem ochotně. To ale jen na vedlejší louce, která byla každé jaro posetá stovkami pampelišek, zatímco tady na poli rostla kukuřice nebo hrášek. Teď louku i pole každoročně pustoší traktory jen kvůli balíkům trávy a v porostu už není rozdíl vůbec žádný.


Navzdory tomu čerstvé kupky sena stále úžasně voní. Vydržela jsem u nich sedět hodinu a půl, dokud mě po soumraku nevyhnala zima. Dokonalý prázdninový kýč - šumění křídel nočních ptáků, v dálce štěkot srnce, dva metry nad hlavou přelety netopýra a pak, v tom tichu, i kroky ježčích nožiček, jejichž majitel si to nerušeně štrádoval asi pět metrů ode mě.

úterý 1. července 2014

Z pole

Na létě mimo jiné zbožňuji různé uzobávání přímo na zahradě. A nejen tam. Ráda se pasu na poli. Místním kravám nekonkuruji, stačí mi pást se pohledem.
Tuhle kytičku jsem si natrhala o víkendu a čekala jsem, že do hodiny uvadne. Místo toho květiny vypadají stále jako první den.


Až uvadne, zkusím stejný plevel ještě v bohatší formě, jestli mě z (bývalého) pole opět nevyžene déšť.