Za okýnkem

Záskok na informacích v dopravní kanceláři je vždycky zajímavé pracovní povyražení. Ten pocit, že je člověk pouhým usednutím za okýnko najednou vlastně chytřejší než ostatní, je k nezaplacení. Je to podobný princip jako u porozených dětí - asi tak do čtyř let, pak už je chytřejší i paní učitelka ve školce, to nemám šanci (ale furt jsem alespoň nejkrásnější na světě).

Nejhorší jsou za okýnkem případy tzv. oříšci. Sice tvrdý úkol, který bych měla právo odmítnout řešit, to mi ale nedovolí asi má skrytá duše skautí vlaštovky. Takže drtím mozkové závity, dokud to nerozlousknu (no dobrá, Google, mapy a překladač na tom budou mít podíl možná o něco větší). Pak zjišťuji, jak daleko je od sebe v Turnově autobusové nádraží od vlakového, kde je v Ruprechticích zubař nebo jestli má německý hluchoněmý u nás nárok na slevu. Nebo se alespoň snažím vymluvit romské spoluobčance přesun z Holešovic na letiště nejjednodušší cestou - ne paní, taxíkem to bude opravdu asi dost drahé.
O kuriózní situace tam zkrátka nemám ani s frekvencí cca 15 dní/rok nouzi.

Ono se řekne, dobrá informace má cenu zlata. Ale co když máte v kabelce jen použitý ústní sprej - co s tím se z toho chudák ta paní nedozví! Natož já. Co s takovou vzácností, jako je použitý Amway sprej, teď dělat?!

Jedno mi ale ještě vrtá hlavou. Z fleku můžeme sestavit žebříček nejvíce zapomínaných věcí: peněženka, mobil, klíče. Dobře. Proboha ale jen já tam měla třikrát francouzské hole!
Když nové autobusy před dvěma lety kropil farář svěcenou vodou, byly samouzdravovací jízdy asi součástí balíčku.