pátek 29. prosince 2017

Ježíškova vnoučata

Úžasný projekt Ježíškova vnoučat míří do finále. Projekt splnil přes 13 tisíc přání seniorům z celé republiky. A protože chybí v tom ohromném měřítku už jen pár set tisíc korun na dražší přání jako jsou zejména elektrické invalidní vozíky a polohovací postele, projekt poběží do Silvestra přes Slevomat, kde se sbírá po menších částkách. 
Na informacích, kde občas vypomáhám, jsou si senioři svým způsobem všichni podobní - vděční za úsměv a za člověka, co je poslouchá. I pán, co se představí do telefonu jako důchodce, nepotřebuje poradit. Chce si říct své, popřát hezký nový rok někomu koho nikdy neviděl a strávit nějak jinak pár minut z nekonečného času samoty.
Je to pár měsíců, co jsem tyhle babičky a dědečky začala poslouchat ještě víc. A zkusila, co bych pro ně mohla udělat. Běh ještě na dlouhou trať, ale Ježíškova vnoučata je přesně ten projekt, co má smysl okamžitě.
Zkusila jsem nabídnout svou pomoc a přání tu v pečovatelských domech sesbírala. Už při zadávání do systému mi přání začala mizet pod rukama. Do večera, za pár hodin, byla zarezervovaná všechna.
Tak okamžitou reakci jsem v nejmenším nečekala a moje nadšení raketově vystřelilo do nebes.
Mrzí mě, že nemohu rozepsat víc jednotlivé příběhy každého přání a leckdy těžko uvěřitelné osudy. Ale pročítám průběžně ty veřejné, facebookové, a nejsou o nic míň silné. Svou dávku dojímání před koncem roku proto doporučuji zde.


úterý 26. prosince 2017

10


Být deset let mámou je dost neidentifikovatelný pocit. Cítíte se stejně jako před těmi deseti lety, možná jen krapet zkušenější, ale rozhodne ne starší. Že si toho nemůžete tolik nalhávat tušíte jen při pohledu takřka z oka do oka tomu stvoření, které vám v tuhle chvíli sahá po nos, má své idoly a ve škole přemýšlí, koho ze spolužáků zrovna miluje. A vy přitom vidíte to vehementní krčení kolínek na roce za zvuku tanyny, ty tříletý lokýnky spouštějící se kolem buclatých tvářiček, nebo ta šestiletá očíčka s vepsaným očekáváním za lavicí v první třídě. Celé to má teď jen poměrně atraktivní balení a prořízlejší pusu.


Slavení o svátcích má své zjevné nevýhody. Jakmile na něco zapomenete během příprav, zachránit vás může jenom benzínka. Pakliže máte dobrý pocit, jak jste dobře nakoupili během předvánočních slev, jedna tamní návštěva to rychle napraví.
Nebo je tu má oblíbená inprovizace. Dětský vánoční punč asi zavedu na přípitek jako tradici.


S jedinečnou slavnostní atmosférou je to na Boží hod taky těžký. Slavnostním jídlem po předchozím  obžérství nikoho neohromíte. Jediný rozdíl tak zůstává v dárcích pouze pro oslavence nikoliv všechny přítomné. Tak jsem jich pro tu změnu Anežce půlku schovala. Výraz lehce zoufalý, ale našla je nakonec všechny, fakt.

neděle 17. prosince 2017

Adventní nevěnec

Děti sice říkaly cosi o vánočním věnci a svíčkách, který nutně musíme mít...
Má se to tak, že na hořící svíčky zas tak nejsem. Málokdy si na ně vzpomenu, i když jich máme doma požehnaně. Vlastně mi dělají největší radost úplně netknuté. Neptejte se mě proč, nevím.
Adventní věnce (i ty mé nevěnce) dopadají každý rok stejně. Zapálíme je na pár minut a maximum kam svíčka vyhoří, je asi tak pětina. A zbytek roku nevím co s těmi nedohořelými svíčkami dělat.
Letos jsem měla poměrně jasnou představu už delší dobu, ale u realizace jsem se dost zapotila. Vypomohl mi Toník s jeho duplem, kterým jsem si kruhový tvar eukalyptové větvičky zajistila a dala zaschnout do dalšího dne na topení.

Tak teď už jen poslední stuha na zlatou neděli.



pátek 15. prosince 2017

Když se plní sny

Ani o tenhle skoro vánoční příběh bych neměla náš občasník ošidit. Začal vlastně už loni, když se Tonda dozvěděl o existenci garáže pro jeho oblíbená autíčka. Kdo má kluka, pravděpodobně byl svědkem toho, že ačkoliv jsou v dosahu hračky jen po starší sestře nebo případně jen hrnce z kredence, jezdí se po zemi vším, co ani nemusí mít nutně kola. A když to pak ta čtyři kola má, je to rajc úplně nějvětšího stupně. Na vyšší příčce už jsou jenom prsa.
A teď si představte, že se blíží Vánoce a všichni moc dobře víte, že garáž by byl úplně nejvíc nejlepší dárek. Jenže taky vidíte tu nechutnou cenu. Zkrátím to. Garáž prostě nebyla v našich možnostech i s ohledem na ostatní děti.
Letos ale najednou náhodou objevíte soutěž, kde se hraje přesně o tuhle garáž. A co víc, ještě o daleko větší (a ač je to nepředstavitelný, ještě jednou tak dražší). Nadchnout toho sviště k výtvarnému počinu do soutěže nebyl problém. Naopak jsem s němým úžasem sledovala, jak si ke své rozdělané práci sedá (mno spíš lehá) každý den na hodinu i víc. Týden v kuse. Věřila jsem mu.
O to větší radost jsem měla, když jsem se dozvěděla, že vyhrál druhé místo - přesně tu svojí vysněnou garáž z minulého roku.


Pak začala ta další legranda. Kurýr byl neuvěřitelně rychlý a obří krabice se nám tu objevila hned druhý den. V rodině muselo proběhnout hlasování, jestli garáž předat až pod stromečkem nebo dřív. Výsledek hlasování je zjevný, ale také se mi nechtělo mu jen tak mezi řečí předat krabici v takové hodnotě.
A tak si musel počkat. Zlá, zlá matka mu strčila oznámení o výhře až do adventního kalendáře. První den dostal Josífek autíčko. Další den dostala Anežka pouzdro. Až třetí den Toník lísteček....
Radost je slabé slovo a popsat se dá stěží. Fotky by ale mohly pomoct.



Ano, ano, i moje je taková, když tu o to svorně zakopáváme.

pondělí 4. prosince 2017

Adventní kalendář

"A mami, bude letos zase takový ten kalendář?" Jediné štěstí, že se mi tak dobře pracuje pod tlakem uzávěrky. Po pracovním pohovoru jsme si došli s manželem na oběd, a pak jsem se hned pustila do balení dárečků a vymýšlení tajných vzkazů. Než se mi děti vrátily z kroužků, bylo vše nachystané, aby si mohly odpočítávat hned od 1. prosince. Uspokojující zjištění, že po těch letech praxe mi příprava zabere jen pár hodin a ne několik dní. Další bonusové zjištění je dostatečný věk dětí, díky kterému může být kalendář už klidně halabala na zemi.



pondělí 20. listopadu 2017

Bramboriáda

Co mám na naší školce fakt ráda, že je nebaví do nekonečna stejné akce každý rok podle jedné šablony. Jeden rok jsme si s dětmi připomněli Dušičky, další jsme oslavili i obligátní Halloween, ale taky třeba Štrúdlování nebo letos Bramboriádu. A sice akce v listopadu na zahradě není něco, co by si jeden vysnil, ale ty buřty a teplé brambory z ohně a ve finále i ta očouzená bunda kouřem je to, co bych od školky nepožadovala, ale jsem strašně vděčná, když mám. A taky tu moji vychechtanou bramboru, co mi dneska po příchodu domů skočila kolem nohy, že se jí na Bramboriádě včera moc líbilo. Že je to brambora, budiž mu pro jednou odpuštěno, že akce byla už minulý týden.



pátek 17. listopadu 2017

Líně

Krátké dny utíkají nějak rychle. Přitom se toho ani moc nestíhá dít. Ranní výprava do školy/školky, příprava oběda, kroužky, úkoly, večeře a spánek. Do toho trošku nějaké kultury: kino, divadlo, přednáška, díky čemuž mohu mít pocit, že se toho léta přeci jen dožiju docela smysluplně. A nebo také vichřice, která si přivlastní pár tašek ze střechy. Nebo akce nová střecha na garáži během jediného dne.
No jak říkám, moc se toho teď neděje...


úterý 31. října 2017

Pan Slušný

Uklidil si po sobě puzzle do krabičky a usnul na posteli.
S ničím se příliš nemaže. Na vše má odpověď takovou, že se člověk musí smát nebo slabší povaha brečet. Půjde obědvat? "Ne, já teď nemám hlad, děkuju." Nebo jeho: "Promiň, já jsem nechtěl. Omlouvám se."
Nejvyšší level nasazuje při dokazování, jak má na můj výstřih stejný nárok jako táta. Vlastně to zkouší oba kluci. Nepomohl ani oblíbený manželův argument, že má na mě na rozdíl od nich papír. Tonda si obratem vytvořil svůj "Povel na ošahováňi". Josífek se mě pak snažil přesvědčit o tom, že je také můj manžel, posléze slevil na "i syn může ošahovat". (Ty patvary mimochodem dovádí taky k dokonalosti.)
Před pár dny jsem Josífka přistihla nad stolem s tužkou v ruce - už tohle je neobvyklé. Pro představu jeho čtyřletých dovedností: Nad mým portrétem ze školky jsem si všimla až po týdnu, že nejde o oči, nos a velkou pusu, jak jsem se mylně domnívala, ale celou postavu a tři puntíky kolem.
Ale zpátky ke stolu. Na papír napsal pár písmenek, co zná, a hrdě mi donesl své povolení. Jasně, povolení k mému ošahování, jak jinak.
Pro klid sociálky mohu říct, že přes vrchního samozvaného matrikáře amatéra neprošlo ani to.




sobota 28. října 2017

Víkendové pečení

Víkend trávíme víceméně doma, přičemž jedno je jisté: Každou chvíli někdo slídí. A já podezřele často narážím na recepty na brownies na všechny způsoby. Fajn, ale neměla jsem nikdy ani jediný, nejvyšší čas se odhodlat.
Jednoduchý recept na bezlepkové brownies sem přepisovat nebudu, protože jsem se výjimečně i řídila pokynů autorky Gabči.
S Gábi jsem se seznámila loni na kurzu interiérového designu od Soffa. Až poslední dobou se ale přistihávám častěji na jejich krásném blogu. Rodina se mnou nadšení nesdílí. Podíl strávníků, co jsou ochotni aspoň ochutnat, prudce klesl, ale nevzdávám se. Bitku proti knedlíkům a omáčkám z jídelny stejně nevyhraju (milují je všichni tři!?). Podle jejich interpretací ale zas zvyšují fyzický výdaj, minimálně zatímco si běhávají přidat. Do zásoby.



středa 18. října 2017

Cukr a bič

Přiznávám. Byla jsem to já, kdo včera při odcházení do postele utrousil, že už by měl tu Superstar vypnout a jít spát. V seznamu stanic byste teď takový program hledali marně. Ale přesně před sedmi lety běžela tahle hudební show jako hlavní večerní program.
Pamatujeme si to, protože tou dobou jsme byli už druhý den v porodnici, přestože jsem kontrakce po příjezdu měla jen občas. Z toho muž usoudil, že rozhodně nevypadám na brzký porod ani po pilulce na vyvolání a může se tedy dívat dál. Někdy v jedenáct hodin večer jsem se ale probudila silnou kontrakcí. Klepala jsem se nevyspáním a nutně jsem se potřebovala na finále nadopovat cukrem. Muž musel spát sotva hodinu. Následný porod se měl co dělat udržet v bdělém stavu. Ani důkladná masáž ruky až na kost mu, tuším, nějak nepomáhala.
Už jen vytáhnout ho z postele byl nadlidský úkol, moc nevěděl, ani kde je. Natož když jsem po něm chtěla sklenici s vodou a cukrem. Teď hned. Nicméně zvládl takovou informaci vstřebat už asi na čtvrtý pokus.
Chlapeček se nám narodil ve 2.45 v pondělí. Jméno Toník dostal až někdy nad ránem.

A že my naše manželské etudy dohráváme zásadně do konce, jsem si zas jednou vyzkoušela na vlastní kůži dnes, kdy mě muž vzbudil uprostřed noci. On měl totiž vše nachystáno. Vedle mé postele stála sklenice s vodou a cukr.

čtvrtek 12. října 2017

Čtyři světlé body letošního podzimu

Podzim nepatří mezi mé favority. Obzvlášť letošní pád teplot hned od začátku září mě nepotěšil. Ale protože se snažím, pár dobrých věcí jsem přeci jen našla.

Nemrzne

Teploty sice šly dolů, ale oproti jiným rokům zatím nepřišel mráz. Pro mě se tím otevřel úplně nový obzor - houbaření v říjnu. Dříve jsme šli s tátou občas na václavky. Ale místo houbaření skoro v půlce října jít pro houby? Sotva 4,5 km procházka od domu a houby jsem spracovávala dva dny. V červnu bych hledala marně.

Protimlsouní opatření  

Úrodě se ale daří i jinde, takže z topení zas voní křížaly a začíná sezóna hustých zeleninových polévek. A co jsem nezvládla dětem propašovávat do salátů v létě, hehe, v polévce/omáčce snesou.

Návštěvy za úsvitu

Dlouhá tma také není něco, co bych milovala. Když ale hned po probuzení mohu zase vidět z okna srnky, mám hned lepší den.

Pomozte mi se ještě víc naladit v komentářích. Také ještě přihodím tajný tip na podzimní plískanice. S novými botami/kabátem/kloboukem do deště se z nečasu totiž člověk hned těší víc.
Ověřeno za vás, děkovat nemusíte :)


středa 20. září 2017

První u druhorozeného

Tak už je venku. Šlo to rychle. Týden letmého kývání a v pondělí se mi vrátil Toník ze školy se zubem v kapesníku. A jeho největší starost? Že nechce žádný penízek, ale chce si zub nechat. A dát si ho do hezké plechové krabičky jako má Aňa.
Kdyby věděl, že krabička, a jestě hezčí, na něj čeká už dobré tři roky.  
Buď vždy připraven! A to já zas jó.


Ráno tedy našel pod polštářem nejenom padesátikorunu, ale i krabičku s uloženým zoubkem. Však jen ať si se svými ostatky nakládají sami, jak chtějí.

neděle 10. září 2017

Popelky

Vzpomínám na svatbu, hrabu se ve svatebních fotkách. Před dvanácti lety kdesi pod rozhlednou mě oslovovali i úplně cizí lidé, že vypadám jako Popelka. (I když gratulující kolem projíždějící cyklisti v elasťáčcích byli teda ještě vtipnější.)
I nu, nepřehrabuji se ve fotkách jen tak. Nechápu hříčku osudu, která mě posadí ve vlaku přes uličku právě k paní Hruškové. S kým cestovala jsem ani nepotřebovala vidět, to slyšíte po pár větách zcela jasně, i když nejste zarytým fanouškem televize. A pak tam tak sedíte a klepete se. Protože jasně víte, že tohle už se nikdy nezopakuje. A pak taky tušíte, jak trapné to může být pro obě strany.
Ale narozdíl od doby před dvanácti lety, jsem opravdu vstala a o společnou fotku požádala - protože jsem nikdy za celou tu dobu tolik nelitovala věcí, které jsem udělala jako těch, které jsem neudělala a už nikdy neudělám.

Teď už se mohu jen usmívat nad nadšeným souhlasem paní Hruškové i tomu, jak chtěla naši svatební fotku vidět a roztomile ji podávala panu Přeučilovi se slovy: "Podívej, Jeníčku, to je hezké!" A Jeníček s mým mobilem v ruce s úsměvem přikyvoval a také nás mile komentoval. 

čtvrtek 7. září 2017

Vítej školní roku

Tak kolikáté fotky z prvního dne jste už absorvovali? Ano, i u nás jsme odváděli prvňáčka. Už od pátku se ujišťoval, aby to bylo tentokrát naostro. A ze školy šel trochu zklamaný, protože nedostal první den žádné úkoly. Sám v tom má trochu zmatek. Do školy se ohromně těší, zároveň ale nechce ztratit tvář před mazačkou Anežkou, která úkoly opovrhuje.
Děda s babičkou se odpoledne stavili s dortem, tak se tvařme, že jsem se jím nacpala z melancholie nad velkým klukem, ne nad potřebou obalit nervy silnou tukovou vrstvou.



A tak aspoň naší typickou s panem školníkem nakonec.

Pravou!

sobota 2. září 2017

Nanečisto ve škole

"A mami, budeme ve škole taky spinkat?" 
"No ono to teď nebude už úplně žádoucí..."

Aneb Tonda byl už poprvé ve škole, kde pořádali dílničky pro prvňáky. Paní učitelka vykládala cosi o báječném nápadu rozloučit se a poslat rodiče domů, což nějak nestihla ani domluvit a Tonda nás vypoklonkoval bleskovým "ahoj".

Josefa jeho nepřítomnost doma překvapila:
"Mami, kde je Tonda?" - "Ve škole."
"Cože, on už vyrost?"...

...za prázdniny víc než kdy dřív...


neděle 27. srpna 2017

Dny ve třech

Zatímco prázdniny nekompromisně končí, lovím ještě vzpomínky na tábor = první období bez starších dětí. Třeba vskutku královské večeře...

Manžel se naučil domácí tatarku a Josef má s*ačku. Jsou to teda dva jevy, co vznikly nezávisle na sobě. Gastronomicky hodujeme už druhý večer po sobě brambory s domácí tatarkou (a Josef na sucho, samozřejmě). Musím říct, že takovéhle posuny z nejsoutuděticosidáme jsem úplně nečekala.

Nečekaných výzev je ale během prázdnin s jedním dítětem daleko víc:
- jedno dítě, žádné dítě. Zde platí přímá úměra. Čím starší dítě doma zbyde, tím lépe. V opačném případě se dítě samo nezabaví a hrát karty s ním taky ještě nejde.
- úklid vydrží nesrovnatelně déle, takže se zdá, že má dokonce i smysl
- ano, i tři roky odkládané činnosti je vhodný čas alespoň začít
- ráno nás nebudí hádky a bitky
- počet převlékání počůraných postelí se statisticky výrazně snižuje. Pak je tu ovšem případ, kdy zbylý kus zůstal doma kvůli průjmu, a tím špinavým zadkem během jediné noci... ále nic.
Prázdniny se prostě musí užít na plný plyn!

Koberec. Záruka to klidného vícegeneračního soužití, prý.

pátek 25. srpna 2017

Recyklace šuplíků

V naší soukromé domácí vetešárně jsou skladovací prostory značně omezené. Když se pak objeví nějaký nový neodolatelný kousek, stojíme pokaždé před tou zásadní otázkou - kam s ním? A nenajde-li se vhodné umístění, tak i co s ním? Občas se místo najde z celé komody jen na jeden hezký šuplík a časem se mu uplatnění prostě vymyslí.
Během posledního měsíce se u nás recyklovalo ve velkém, mám se s čím podělit. (No dobře, nazývejme věci pravými jmény, tak tedy pochlubit.)

Jak využít starý šuplík?

Na dětská CD

 



A když jde další školák poprvé do školy a babička se rozhodne, že bude potřebovat svůj vlastní stůl, najde se uplatnění pro další šuplík na zdi:

Jako poličku

 


Někdy nám zásuvka naopak úplně chybí, taťka ji vyrobí ze zbytků prkýnek a přidá úchytku taky kdoví odkud. A vznikne tak hybridní stolek, až mě zase baví. 

pondělí 14. srpna 2017

Po dešti

Už jsem zapomněla, jak je těžké zabavit jedno dítě, resp. nejmladší dítě. Se staršími hrajeme složitější deskové hry, jakmile nejmladší usne nebo je u babičky s dědou. Co jsem vlastně dělávala s Anežkou? Nebo Tondou?
Třetí dítě s ostatními plyne. Rodiče ho tolik neřeší a už se vůbec nedivím různým konstelacím, kde bývá třetí dítě označované za nejpohodovější. Je zvyklé fungovat nejvíc komunitně. Také tolik nevyjednává. Řeknu: "Vezmi si holínky a pojď skákat do kaluží," a ono pro ně utíká.

Klíčová je ovšem rychlost, ne kvalita nasazení (holínek).



A když k tomu ještě vykoukne duha a na poli se zablejskne srnčí zadek, k dokonalé prázdninové kompozici chybí snad už jen roh jednorožce.

neděle 13. srpna 2017

Táborníci

Starší děti jsou na táboře. Už týden. S takovou situací jsem nepočítala. Očekávala jsem telefonát od Tondy prostřednictvím paní vedoucí už někdy v pondělí. Místo toho přišel lístek, že se tam Tondovi moc moc líbí. Psala to Anežka, což je v pořádku - byli domluvení, že Anežka píše, Tonda lepí známky.
V tom stěhovacím šrumci tady se snažím také psát. V zásobách jsem vylovila příhodný pohled. Jak jsem k němu přišla, jsem popisovala už na prvním táboře, kam Anežka před dvěmi lety jela.


Balení na tábor byla docela sranda. Hlavně když teď otevřu šuplíky. Zatímco Anežce šuplík se spodním prádlem (a šátečky, plavečkami, podprsenkami?!) stále nejde zavřít, Tonda má vymeteno. Že obratem po příjezdu chceme jet na Slovensko raději neřeším. Máme žít tady a teď, že jo.


čtvrtek 3. srpna 2017

V nejlepším přestat

Trochu ze zákulisí našeho skromného obýváčku nad schody: Po nějakých třech letech přemýšlení jsme se konečně dobrali podoby, jak by naše vskutku multimediální zábradlí mohlo vypadat. Už jen zkonzultovat s truhláři, teď již z bývalé práce, a může se vyrábět. A užívat prázdniny s dětmi. Bylo toho na nás všechny příliš, i když se mi bude moc stýskat.


Kytice dodatečně výroční, přeci jen - z Kafé Kytka v Liberci, kam jsem se chtěla podívat už pěkně dlouho. Zatímco běžné kytice pokaždé vybalím ze všeho, z čeho jdou, popřípadě si je ještě celé převážu, tady se dlouze rozmýšlím, jestli s papírem nebo bez. Protože přesně takhle bych to chtěla umět já.


úterý 25. července 2017

Zamilovaná

Jak se plní sen? Třeba tak, že si ho při hledání koberce najdete úplnou náhodou na Sbazaru. Neměla jsem dodnes třeba tušení, že od malička vysněné houpací křeslo a od dospělosti vysněné kožené křeslo může být spojené v jedno. Posezení s kafem má teď úplně jiný rozměr. Ono je to vlastně už teď poležení, protože se schoulím, sklopím dozadu a kam se hrabou kosáci v hnízdě.
A ty detaily!
Zamilovaná až po uši.




pátek 21. července 2017

Malování

Dny jako vymalované, tyhlety prázdniny. Nebo málo? Kluci se rozhodli si to pojistit a vzali fixy do svých rukou. Josífek tečkoval, Tonda se rozhodl k té sněžné vánici přimalovat pořádnou loď. Co vám mám povídat, měli jsme vélkou radost... Takže jsem nakonec malovala taky - naprosto bez fantazie bílou barvou. A takhle krásné chvilku zas podkroví bude. Jsem řekla.


 

neděle 16. července 2017

Všechno je jednou poprvé

Dvanáct let mám svého Ducha na krku. Přemýšlím, kdy jsme spolu šli na večeři - opravdu šli, od domu až do restaurace. A nevymyslela jsem to. Na druhou stranu je hezké mít stále co zažívat spolu poprvé (a ano, otvírání dalších dobrých podniků v okolí se rozhodně nebráním!).
Vlastně těch dnešních poprvé bylo dokonce víc. Třeba místo opulentní kytice krásný barevný pugét z pole za domem.
"Všechno je jednou poprvé," jsou jeho oblíbená slova, u kterých se vždycky uculuje - protože víme.

Anežka nám udělala přáníčko.

pátek 7. července 2017

Pověsit se a schnout

Koupelnový věšák proběhl časopisem, ale vlastně vůbec ne blogem. Víc než ručníky na něj věšíme hračky. Už ani nevím, které babičce plastový košík patřil, vnoučata ho ale využívají vrchovatě dál k netušenému účelu. Díky němu mi ani nevadí se na tu různorodou všehochuť neustále dívat.
Úplná novinka v koupelně je dlouholetá položka na mém seznamu - kartáč od Iris Hantverk. Přátelé mi chtěli udělat radost a to se jim teda povedlo luxusně. Ještě jednou děkuji, já vím, že koukáte!