čtvrtek 12. října 2017

Čtyři světlé body letošního podzimu

Podzim nepatří mezi mé favority. Obzvlášť letošní pád teplot hned od začátku září mě nepotěšil. Ale protože se snažím, pár dobrých věcí jsem přeci jen našla.

Nemrzne

Teploty sice šly dolů, ale oproti jiným rokům zatím nepřišel mráz. Pro mě se tím otevřel úplně nový obzor - houbaření v říjnu. Dříve jsme šli s tátou občas na václavky. Ale místo houbaření skoro v půlce října jít pro houby? Sotva 4,5 km procházka od domu a houby jsem spracovávala dva dny. V červnu bych hledala marně.

Protimlsouní opatření  

Úrodě se ale daří i jinde, takže z topení zas voní křížaly a začíná sezóna hustých zeleninových polévek. A co jsem nezvládla dětem propašovávat do salátů v létě, hehe, v polévce/omáčce snesou.

Návštěvy za úsvitu

Dlouhá tma také není něco, co bych milovala. Když ale hned po probuzení mohu zase vidět z okna srnky, mám hned lepší den.

Pomozte mi se ještě víc naladit v komentářích. Také ještě přihodím tajný tip na podzimní plískanice. S novými botami/kabátem/kloboukem do deště se z nečasu totiž člověk hned těší víc.
Ověřeno za vás, děkovat nemusíte :)


středa 20. září 2017

První u druhorozeného

Tak už je venku. Šlo to rychle. Týden letmého kývání a v pondělí se mi vrátil Toník ze školy se zubem v kapesníku. A jeho největší starost? Že nechce žádný penízek, ale chce si zub nechat. A dát si ho do hezké plechové krabičky jako má Aňa.
Kdyby věděl, že krabička, a jestě hezčí, na něj čeká už dobré tři roky.  
Buď vždy připraven! A to já zas jó.


Ráno tedy našel pod polštářem nejenom padesátikorunu, ale i krabičku s uloženým zoubkem. Však jen ať si se svými ostatky nakládají sami, jak chtějí.

neděle 10. září 2017

Popelky

Vzpomínám na svatbu, hrabu se ve svatebních fotkách. Před dvanácti lety kdesi pod rozhlednou mě oslovovali i úplně cizí lidé, že vypadám jako Popelka. (I když gratulující kolem projíždějící cyklisti v elasťáčcích byli teda ještě vtipnější.)
I nu, nepřehrabuji se ve fotkách jen tak. Nechápu hříčku osudu, která mě posadí ve vlaku přes uličku právě k paní Hruškové. S kým cestovala jsem ani nepotřebovala vidět, to slyšíte po pár větách zcela jasně, i když nejste zarytým fanouškem televize. A pak tam tak sedíte a klepete se. Protože jasně víte, že tohle už se nikdy nezopakuje. A pak taky tušíte, jak trapné to může být pro obě strany.
Ale narozdíl od doby před dvanácti lety, jsem opravdu vstala a o společnou fotku požádala - protože jsem nikdy za celou tu dobu tolik nelitovala věcí, které jsem udělala jako těch, které jsem neudělala a už nikdy neudělám.

Teď už se mohu jen usmívat nad nadšeným souhlasem paní Hruškové i tomu, jak chtěla naši svatební fotku vidět a roztomile ji podávala panu Přeučilovi se slovy: "Podívej, Jeníčku, to je hezké!" A Jeníček s mým mobilem v ruce s úsměvem přikyvoval a také nás mile komentoval.


Dívám se po letech na fotky a musím se smát. Něco na tom bude. Jen ten střevíček v naší pohádce dopadl trochu jinak.

čtvrtek 7. září 2017

Vítej školní roku

Tak kolikáté fotky z prvního dne jste už absorvovali? Ano, i u nás jsme odváděli prvňáčka. Už od pátku se ujišťoval, aby to bylo tentokrát naostro. A ze školy šel trochu zklamaný, protože nedostal první den žádné úkoly. Sám v tom má trochu zmatek. Do školy se ohromně těší, zároveň ale nechce ztratit tvář před mazačkou Anežkou, která úkoly opovrhuje.
Děda s babičkou se odpoledne stavili s dortem, tak se tvařme, že jsem se jím nacpala z melancholie nad velkým klukem, ne nad potřebou obalit nervy silnou tukovou vrstvou.



A tak aspoň naší typickou s panem školníkem nakonec.

Pravou!

sobota 2. září 2017

Nanečisto ve škole

"A mami, budeme ve škole taky spinkat?" 
"No ono to teď nebude už úplně žádoucí..."

Aneb Tonda byl už poprvé ve škole, kde pořádali dílničky pro prvňáky. Paní učitelka vykládala cosi o báječném nápadu rozloučit se a poslat rodiče domů, což nějak nestihla ani domluvit a Tonda nás vypoklonkoval bleskovým "ahoj".

Josefa jeho nepřítomnost doma překvapila:
"Mami, kde je Tonda?" - "Ve škole."
"Cože, on už vyrost?"...

...za prázdniny víc než kdy dřív...


neděle 27. srpna 2017

Dny ve třech

Zatímco prázdniny nekompromisně končí, lovím ještě vzpomínky na tábor = první období bez starších dětí. Třeba vskutku královské večeře...

Manžel se naučil domácí tatarku a Josef má s*ačku. Jsou to teda dva jevy, co vznikly nezávisle na sobě. Gastronomicky hodujeme už druhý večer po sobě brambory s domácí tatarkou (a Josef na sucho, samozřejmě). Musím říct, že takovéhle posuny z nejsoutuděticosidáme jsem úplně nečekala.

Nečekaných výzev je ale během prázdnin s jedním dítětem daleko víc:
- jedno dítě, žádné dítě. Zde platí přímá úměra. Čím starší dítě doma zbyde, tím lépe. V opačném případě se dítě samo nezabaví a hrát karty s ním taky ještě nejde.
- úklid vydrží nesrovnatelně déle, takže se zdá, že má dokonce i smysl
- ano, i tři roky odkládané činnosti je vhodný čas alespoň začít
- ráno nás nebudí hádky a bitky
- počet převlékání počůraných postelí se statisticky výrazně snižuje. Pak je tu ovšem případ, kdy zbylý kus zůstal doma kvůli průjmu, a tím špinavým zadkem během jediné noci... ále nic.
Prázdniny se prostě musí užít na plný plyn!

Koberec. Záruka to klidného vícegeneračního soužití, prý.

pátek 25. srpna 2017

Recyklace šuplíků

V naší soukromé domácí vetešárně jsou skladovací prostory značně omezené. Když se pak objeví nějaký nový neodolatelný kousek, stojíme pokaždé před tou zásadní otázkou - kam s ním? A nenajde-li se vhodné umístění, tak i co s ním? Občas se místo najde z celé komody jen na jeden hezký šuplík a časem se mu uplatnění prostě vymyslí.
Během posledního měsíce se u nás recyklovalo ve velkém, mám se s čím podělit. (No dobře, nazývejme věci pravými jmény, tak tedy pochlubit.)

Jak využít starý šuplík?

Na dětská CD

 



A když jde další školák poprvé do školy a babička se rozhodne, že bude potřebovat svůj vlastní stůl, najde se uplatnění pro další šuplík na zdi:

Jako poličku

 


Někdy nám zásuvka naopak úplně chybí, taťka ji vyrobí ze zbytků prkýnek a přidá úchytku taky kdoví odkud. A vznikne tak hybridní stolek, až mě zase baví. 

pondělí 14. srpna 2017

Po dešti

Už jsem zapomněla, jak je těžké zabavit jedno dítě, resp. nejmladší dítě. Se staršími hrajeme složitější deskové hry, jakmile nejmladší usne nebo je u babičky s dědou. Co jsem vlastně dělávala s Anežkou? Nebo Tondou?
Třetí dítě s ostatními plyne. Rodiče ho tolik neřeší a už se vůbec nedivím různým konstelacím, kde bývá třetí dítě označované za nejpohodovější. Je zvyklé fungovat nejvíc komunitně. Také tolik nevyjednává. Řeknu: "Vezmi si holínky a pojď skákat do kaluží," a ono pro ně utíká.

Klíčová je ovšem rychlost, ne kvalita nasazení (holínek).



A když k tomu ještě vykoukne duha a na poli se zablejskne srnčí zadek, k dokonalé prázdninové kompozici chybí snad už jen roh jednorožce.

neděle 13. srpna 2017

Táborníci

Starší děti jsou na táboře. Už týden. S takovou situací jsem nepočítala. Očekávala jsem telefonát od Tondy prostřednictvím paní vedoucí už někdy v pondělí. Místo toho přišel lístek, že se tam Tondovi moc moc líbí. Psala to Anežka, což je v pořádku - byli domluvení, že Anežka píše, Tonda lepí známky.
V tom stěhovacím šrumci tady se snažím také psát. V zásobách jsem vylovila příhodný pohled. Jak jsem k němu přišla, jsem popisovala už na prvním táboře, kam Anežka před dvěmi lety jela.


Balení na tábor byla docela sranda. Hlavně když teď otevřu šuplíky. Zatímco Anežce šuplík se spodním prádlem (a šátečky, plavečkami, podprsenkami?!) stále nejde zavřít, Tonda má vymeteno. Že obratem po příjezdu chceme jet na Slovensko raději neřeším. Máme žít tady a teď, že jo.


čtvrtek 3. srpna 2017

V nejlepším přestat

Trochu ze zákulisí našeho skromného obýváčku nad schody: Po nějakých třech letech přemýšlení jsme se konečně dobrali podoby, jak by naše vskutku multimediální zábradlí mohlo vypadat. Už jen zkonzultovat s truhláři, teď již z bývalé práce, a může se vyrábět. A užívat prázdniny s dětmi. Bylo toho na nás všechny příliš, i když se mi bude moc stýskat.


Kytice dodatečně výroční, přeci jen - z Kafé Kytka v Liberci, kam jsem se chtěla podívat už pěkně dlouho. Zatímco běžné kytice pokaždé vybalím ze všeho, z čeho jdou, popřípadě si je ještě celé převážu, tady se dlouze rozmýšlím, jestli s papírem nebo bez. Protože přesně takhle bych to chtěla umět já.


úterý 25. července 2017

Zamilovaná

Jak se plní sen? Třeba tak, že si ho při hledání koberce najdete úplnou náhodou na Sbazaru. Neměla jsem dodnes třeba tušení, že od malička vysněné houpací křeslo a od dospělosti vysněné kožené křeslo může být spojené v jedno. Posezení s kafem má teď úplně jiný rozměr. Ono je to vlastně už teď poležení, protože se schoulím, sklopím dozadu a kam se hrabou kosáci v hnízdě.
A ty detaily!
Zamilovaná až po uši.




pátek 21. července 2017

Malování

Dny jako vymalované, tyhlety prázdniny. Nebo málo? Kluci se rozhodli si to pojistit a vzali fixy do svých rukou. Josífek tečkoval, Tonda se rozhodl k té sněžné vánici přimalovat pořádnou loď. Co vám mám povídat, měli jsme vélkou radost... Takže jsem nakonec malovala taky - naprosto bez fantazie bílou barvou. A takhle krásné chvilku zas podkroví bude. Jsem řekla.


 

neděle 16. července 2017

Všechno je jednou poprvé

Dvanáct let mám svého Ducha na krku. Přemýšlím, kdy jsme spolu šli na večeři - opravdu šli, od domu až do restaurace. A nevymyslela jsem to. Na druhou stranu je hezké mít stále co zažívat spolu poprvé (a ano, otvírání dalších dobrých podniků v okolí se rozhodně nebráním!).
Vlastně těch dnešních poprvé bylo dokonce víc. Třeba místo opulentní kytice krásný barevný pugét z pole za domem.
"Všechno je jednou poprvé," jsou jeho oblíbená slova, u kterých se vždycky uculuje - protože víme.

Anežka nám udělala přáníčko.

pátek 7. července 2017

Pověsit se a schnout

Koupelnový věšák proběhl časopisem, ale vlastně vůbec ne blogem. Víc než ručníky na něj věšíme hračky. Už ani nevím, které babičce plastový košík patřil, vnoučata ho ale využívají vrchovatě dál k netušenému účelu. Díky němu mi ani nevadí se na tu různorodou všehochuť neustále dívat.
Úplná novinka v koupelně je dlouholetá položka na mém seznamu - kartáč od Iris Hantverk. Přátelé mi chtěli udělat radost a to se jim teda povedlo luxusně. Ještě jednou děkuji, já vím, že koukáte!






pátek 30. června 2017

Hurá?

Čas prázdnin začíná, čas výprav do polí a luk naštěstí pokračuje. Jsem z toho data dnes nějaká rozložená. Anežka donesla samé biče. Toník má za sebou poslední školkový rok. Josífek už bude školkový mazák. A my stárnem.
Utěšovat se už mohu jen Anežčinou oblíbenou zábavou vydávat mě na hřišti za svou starší sestru. Když minule pořadí prohodila, skupinka starších holčiček mým směrem obdivně prohlásila: "Ta je krásná". To dětské vnímání světa bych teda chtěla umět. Zejména ráno a večer v zrcadle. A úplně nejvíc nad fotkami.
Ale vlastně mohu být ráda, že aspoň ještě nejsem hluchá.




neděle 18. června 2017

Diagnóza předškolák

Celkem nečekaně nám zůstal v sobotu doma jen Toník. Poté, co jsem měla co dělat ho porazit v Ticket to Ride, jsem naznala, že už je to fakt školák. Teda kromě jedné maličkosti, co mu zatím chybí: "Taška!", věděl hned.
A tak teda jó. Ta krabice nemusí v kuchyni strašit ještě dva měsíce. Dostal svoji první tašku do školy.


Asi tak hodinu jsem o něm nevěděla. Už vím, že dělat si srandu ohledně rovnání pastelek podle barev není úplně časová optimalizace (může se to hodit). Ten penál samozřejmě komplet přeskládal podle obrázku na krabičce. Teda on ho přeskládal několikrát. Komplet. Taky si připravil pytlík s výtvarnými potřebami - to na ty velké kusy, které se mu do penálu nevešly. Snad nebude moc zklamaný, že ve škole dostane ještě další. Pocit ze zaplněné tašky #knezaplacení.

Přípravu do školy nepodcenil ani ráno v devět hodin, když rozlepil očička. Oblékl tašku na pyžamo, práskl dveřmi a šel si pro jistotu zkontrolovat, jestli má připravené vše.
Nevím, co dělal. Nevěděla jsem o něm další půlhodinu.

sobota 10. června 2017

Jak se tváří (spo)kojenec

Tohle mě zabije. Další neodolatelný Pepa. Ještě že těmi svými kukadly tak šetří, jinak bych byla ztracená totálně. Navíc je to jediné miminko v širokém okolí. Úplně se bojím, o čem se mi bude dnes zdát!



středa 31. května 2017

Dárek pro chlapy

Narozeniny přátel máme zdárně za sebou, mohu se tak konečně podělit o zajímavý tip na dárek. Vymýšlet dárky pro chlapy fakt není moje silná parketa (kromě těm mým doma, pochopitelně). Všichni všechno mají, nic nepotřebují, minimalismus k tomu atd. Anonymní dárkový koš z obchodu fakt není nic pro nás (a od nás). Navíc jsme nejbližší přátele naučili si v jídle trochu vybírat. Zkusili jsme tedy koš čistě z lokálních produktů (minimálně prodejců) a sama jsem se divila, jak se koš rychle zaplnil.
Koš pro chlapa bez masa by u nás neprošel, u prvního jsme si tedy vypomohli v Lídlu. Ne že by se tu nedali sehnat místní klobásy, spíš jsem si nedovedla představit jejich balení a následnou bezpečnost užití. U dalšího koše jsem tu už ale objevila i pršuto z kachních prsou a podobné lahůdky, takže posledním uskalím zůstává jen samotný koš z Jysku. Dříví, ze kterého jsem uvažovala zbouchat bedýnku, totiž zdejší parta hic (čítající dva kusy důchodového věku) pořezala dříve, než jsme se vrátili druhý den z práce.

Pro mašinfíru jsme objevili v hračkárně i tématické omalovánky. Však je mladej ]:)


Tip: Pokud uvažujete o podobném dárku, podívejte se do městského informačního centra, které mnohdy regionální produkty samo nabízí. Když ne, minimálně poradí místa, kde se dají sehnat.

úterý 23. května 2017

Žiju. A je mi fajn.

O víkendu jsme vyrazili alespoň na krátkou procházku do zdejších luk. Romantiku hledání v herbáři při sezení v trávě mobil nenahradí. Ale za to strejda Google dobře poslouží, když netušíte, co vám to kvete za barákem. Heslo luční bílá/růžová/fialová na vyhledání toho, co potřebujete, překvapivě stačí. Tonda mi pak nadšeně doma předal kytičku kohoutku lučního a z kapsy vylovil nemalý kámen ve tvaru srdce. Prý jestli mi ho má nejdříve umýt. Pozornějšího ctitele jsem teda nikdy neměla!


neděle 14. května 2017

Co dál?

Tak jo, už asi nazrál čas prozradit, proč je tu klidněji než obvykle. Po roce hledání práce ke mě totiž přišla příležitost, jakou jsem si přesně před rokem vysnila. Pilíře, kam po rodičovské dovolené dál, byly dva: 1) buď pokračovat v novinařině/psaní v nějaké omezené podobě, než jako tomu bylo v Deníku před dětmi, 6 dnů v týdnu; 2) nebo využít znalosti z kurzů interierového designu a pustit se touto cestou. Po zralé úvaze jsem se rozhodla sama za sebe zatím nezačínat, i když to v místních podmínkách znamená možná tak kuchyňské studio. Které tu máme jedno. Pustila jsem se tedy pomalu do psaní pro místní noviny, pro místní weby a na dálku pro jeden projekt v Praze. I když šlo, co se týče příjmů, spíše o kapesné, k péči o početnou rodinu, rozvážení na kroužky a svážení ze školy/školky vlastně dobré tak akorát, abych se mohla ještě rozhlížet kolem sebe.
A je to rok a inzerát do kuchyňského studia se opravdu objevil. Učím se, objevuji, naštěstí i fotím. Mohu vás tak prostřednictvím pár momentek vzít na první montáž kuchyně, na kterou jsem byla poslána. Nevím jak vám, ale mně se pracující chlapi jen tak neokoukají...






pondělí 1. května 2017

Ta Ene už je tam zas

Vypovídám se snad brzy, proč teď tolik nepíši. Z čeho se mohu vypovídat hned, je ale z časopisu Nové proměny bydlení, který nás navštívil nedávno i se skvělou fotografkou Veronikou Raffajovou. To se mi to hned kochá lépe, když fotí někdo, kdo to narozdíl ode mě umí. Naše koupelna je na stáncích právě teď, v květnovém čísle.
A co se se mnou děje napoví třeba zbytek fotky.

pondělí 24. dubna 2017

Dárek za minutu dvanáct

To je tak, když ráno přiběhne Anežka s nečekaným pozváním na oslavu narozenin - už odpoledne. Uznala jsem, že místo běhání po krámech a shánění nahonem nějaké pozornosti, darujeme trochu něco jiného - práci :)


Základní recept na muffiny byl zhruba takový:
300 g hladké mouky
2 lžičky kypřicího prášku
2 lžičky koření do perníku
100 g sekaných nebo i mletých oříšků
140 g sušeného ovoce či čokolády
100 g třtinového cukru

Hladkou mouku jsme prosály s kypřicím práškem a ostatní ingredience opatrně přisypaly už jen podle pořadí v seznamu. Zavřít, zabalit a je to. Vlastně ještě vytisknout návod, o který se dál postarala Anežka.


A teď už jdu raději spát, dostala jsem na ně totiž chuť.

pondělí 17. dubna 2017

Aby mě beránek nepokakal

Letos poprvé jsem si nekoupila nic na sebe kvůli beránkovi. Poprvé jsem uznala, že už nic nepotřebuji (kromě předražených tenisek, buďme k sobě upřímní). Vlastně jsem vše potřebné měla doma už pár měsíců. A zatímco kluci velikonoční ráno odjedou z domova koledovat, pro nás holky to doma znamená spíš čekání a nudu, protože až k lesu se moc koledníkům nechce. Zkrátka jsem si mezitím na sebe něco ušila sama. Nebo spíš zrecyklovala: vyšívaný polštářek z Aukra a těhotenské tričko.


Ale je mi úplně jasné, že máte všichni vajíčkový absťáček a a taky málo všech těch roztomiloučkých zajíčků, kuřátek, beránků, koťátek, štěňátek... Přeci vás v tom nenechám!