neděle 10. září 2017

Popelky

Vzpomínám na svatbu, hrabu se ve svatebních fotkách. Před dvanácti lety kdesi pod rozhlednou mě oslovovali i úplně cizí lidé, že vypadám jako Popelka. (I když gratulující kolem projíždějící cyklisti v elasťáčcích byli teda ještě vtipnější.)
I nu, nepřehrabuji se ve fotkách jen tak. Nechápu hříčku osudu, která mě posadí ve vlaku přes uličku právě k paní Hruškové. S kým cestovala jsem ani nepotřebovala vidět, to slyšíte po pár větách zcela jasně, i když nejste zarytým fanouškem televize. A pak tam tak sedíte a klepete se. Protože jasně víte, že tohle už se nikdy nezopakuje. A pak taky tušíte, jak trapné to může být pro obě strany.
Ale narozdíl od doby před dvanácti lety, jsem opravdu vstala a o společnou fotku požádala - protože jsem nikdy za celou tu dobu tolik nelitovala věcí, které jsem udělala jako těch, které jsem neudělala a už nikdy neudělám.

Teď už se mohu jen usmívat nad nadšeným souhlasem paní Hruškové i tomu, jak chtěla naši svatební fotku vidět a roztomile ji podávala panu Přeučilovi se slovy: "Podívej, Jeníčku, to je hezké!" A Jeníček s mým mobilem v ruce s úsměvem přikyvoval a také nás mile komentoval.


Dívám se po letech na fotky a musím se smát. Něco na tom bude. Jen ten střevíček v naší pohádce dopadl trochu jinak.

1 komentář:

  1. Veľa požehnania malej víle-Popelke a jej princovi a malej družine drobcov!

    OdpovědětVymazat