pondělí 9. dubna 2018

Jdeme trsat?

Tak jo. Žijeme jen jednou a sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo. Zítra večer budu v Lucerně na koncertě Walk off the Earth. Kdo je neznáte, doporučuji klip níže, spolehlivě mi vždy zlepší náladu. A proč to píšu? Kromě mé maličkosti s sebou budu mít i lístek navíc. A protože eko bio nula waste neplýtváme, nemohu ho přeci nechat jen tak propadnout. Takže kdo jde se mnou? Vlastně ani nemusíte se mnou. Sociofóbní případ má nárok i na lístek bez mé maličkosti. Jen tak. Pro radost

úterý 20. března 2018

Doba svátková

Jako každý rok touto dobou. Anežka oslavila svátek na začátku měsíce, Josífek včera. A já ve finále slavím také. Nová skvělá práce na obzoru a k tomu nám plánuji s Anežkou dámskou jízdu. Nemůžeme se dočkat, ale myslím, že jsme dost rády, že máme na učení angličtiny ještě měsíc k dobru...



První bezlepková verze, po které se taky zaprášilo.

pátek 9. března 2018

Na peci

Vždycky jsem si přála mít doma pec. Taky jsem byla hrozný knihomol a kamarádovi z ulice tu jeho zašívárnu nad krbem dost záviděla. Jak ale koukám u nás doma, potřebu nějakého svého místečka má tak nějak každý. Já jsem si oblíbila sedávat v kuchyni pod oknem u topení. Josífkovi stačilo odsunout papíry z lavice u krbu a neváhal se tam hned nastěhovat - i s tvarohovou buchtou jak od maminky zápecákového Honzy.


 

pondělí 19. února 2018

Porce krásy

Valentýn se u nás slaví poctivě každý rok. Stejného jsem si všimla i u našich rodičů. Neberu ho jako komerční svátek - je vždycky o dvou lidech, jaký si ho udělají. A dělání radosti nemusí stát přeci vůbec nic, jen nápad. Že se nám letos trochu zvrhl, za to nemohu :)
Každopádně jsme slavili dost netypicky. Starší děti odjely v týdnu na tábor a manželovi se nakupila neodkladná práce. Já se odpoledne vrátila z mé dosud nejdelší tour de manuální převodovka a na stole stála tahle nádhera. Ano, zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Což ale neznamená, že mi ji musí drahý choť zavírat ještě několik dní poté jenom proto, že se mu to líbilo.
Ale dobrá, odpuštěno, překvapením byla pořádným.
Místo večeře jsme spolu šli další den na oběd a na cíli - být spolu - to vůbec nic neubralo. Děkuju
 



neděle 21. ledna 2018

Desítka


V to pondělí jsem vstávala s jasnou představou následujícího týdne - ušila jsem si na sebe bič a teď mě trefí. Zatímco první větší oslavu ve čtyřech letech jsem Anežce plánovala po večerech měsíc v kuse, tentokrát jsem si na oslavu 10. narozenin nechala rovný týden. Anežka se už moc těšila, zejména na diskotéku, kterou jsem si tady v malém chatrném domě nechtěla ani představit. Pozvánky, rezervace místa, program, občerstvení, dekorace... Nejvyšší čas začít.
Sama pořádně nevím, jak se to podařilo všechno stihnout - spíš souhrou šťastných náhod. A zpestřené o nešťastné události jako třeba antibiotika pro Josífka, o požár chaty přímo za našimi okny a nakonec i víkendovou Josífkovou hospitalizací v nemocnici.


Zdobit přislíbenou zasedačku jsem se přiřítila hodinu a půl předem. Skvělý pan primář ráno urychlil propouštěcí papírování, doma jsem podle seznamu bleskově naházela krámy z celého podkroví do všeho, co se dalo odnést, a hurá na místo činu. Kamarádka udělala šik odbornou první pomoc oslavenkyni přímo na místě.


V plánu byl i fotokoutek se všemi obvyklými papírovými proprietami na špejli. Nakonec jsem zavřená za mřížemi dětského oddělení zoptimalizovala práci s vyráběním do stavu Popadnu doma, co mi přijde pod ruku a nějak to dopadne.


A úspěch mě samotnou až překvapil. Modelové na sebe ochotně strkali všechno. Jo, kolikrát fakt VŠECHNO.


Praxe v kameře telefonu jim evidentně nechybí.


Moje životní jednička v tom samozřejmě byla se mnou. A té děkuji zejména za zachování zdravého rozumu při uklízení o šest hodin později s pomocí konečně pořádné hudby.

sobota 20. ledna 2018

Marod

Před týdnem touto dobou. Naše klasická každoroční hospitalizace. Bez ní by to ani nebyl kompletní rok s Josífkem. Personál místní maličké nemocnice si není těžké pamatovat - jsou to prostě stále stejné tváře v čele s báječným panem primářem. I opačně jim stačí naše jméno a ví naprosto přesně čí jsme, co jsme nebo kde bydlíme. Josífek sice nejevil známky, že by se chtěl kámošit, nakonec stejně skončil v primářově náručí a vůbec nevypadal nespokojeně. Spíš naopak. Na blbinky ho užije. A mě jen děsí, že ani při prodloužené době na antibiotikách nevidím v dýchání změnu.

středa 17. ledna 2018

Návštěva na papíru

Pro fanoušky stodoly z předloňského roku mám dobrou zprávu. Daleko hezčí fotky od Veroniky Raffajové teď najdete v aktuálním čísle dvouměsíčníku Krásného roku (dříve Krásný venkov).
Ta stodola se mi zjeví vždy v lednu, už třetí rok po sobě. Přitom kolem koupacího jezírka v létě všechno tak nádherně kvete. Ale to znám už jen z fotek. Ještě že to kafe a krb a bílo za okny má také své nepopiratelné kouzlo.



středa 10. ledna 2018

Ponarozeninově

Jako čerstvé dvaatřicítce se mi už poštěstilo na odchodu z domu hledat telefon, se kterým jsem právě telefonovala. A neuplynul ani týden a už jsem usilovně prohledávala podkroví kvůli skřipci na vlasy, který jsem měla, světe div se, na hlavě. S takovou očekávám, že na nedělní oslavě zapomenu doma přinejmenším samotnou Anežku.


Ponarozeninově květoucí podkroví je zas pomalu minulostí. Jedna věc se rozmanitým velkým kyticím ale upřít nedá. Uvadající květy se dají postupně odebírat, až zbyde jen hrstka větviček a zeleného. Na krbu jednu takovou "hrstičku" mám už přes měsíc.
Vůbec se mi stalo asi poprvé, že jsem měla obsazená úplně všechna místa, kam obvykle kytice dávám. A moc mě to bavilo.


Anežce

Z pozvánek mám radost. Ještě větší měla samotná Anežka, která z nich skákala radostí a pištěla nadšením z odtajněného místa konání. Chyba čekat to samé od hostů. Ve třídě měli největší starost řešit, kdo půjde a jestli se s ním budou obtěžovat v jedné místnosti i na oslavě. Jsem smutná za Anežku...