Anežka si oblíbila Magorovu básničku. Vůbec se ji nedivím. Baví mě. Tentokrát to tedy nebude můj dopis, ale dopis Ivana Martina Jirouse pro jeho holčičky, které kvůli jeho pobytu za mřížemi neviděl vyrůstat.
Ivan M. Jirous
Ptala se Františky Marta:
"Máme zavřený vrata?
Nepolezou sem strašidla?
Venku je tma jak povidla."
"Vrata jsou samý železo,
tudy k nám strašidla nevlezou.
Viděli by je kohouti,
co sedí v jívě na proutí,
a jak by na ně kokrhali,
strašidla by se hrozně bály."
"A tak mi řekni, a honem -
nemůžou spadnout komínem?"
"Tak z toho neměj vůbec strach,
spálily by se na tlapkách."
"Ale Františko, pověz mi -
neschovali se do slámy?"
"Jsou holý jako žížaly,
vosiny by je píchaly."
"A nechce vylízt ze studny
ňáký strašidlo záludný?"
"V studni je zima a mokrý zdi,
tam žádný strašidlo nehnízdí.
Neboj se, Marto, neměj strach,
můžeme zloobit v postýlkách."
Začaly zlobit holčičky,
začaly se hejbat pándvičky,
začaly se otřásat poličky.
Chytla se Marta Františky:
"Podívej se tam do jíšky!"
Z pánve, jak kdyby doutnalo,
žluté se oko koukalo.
Z bandasky ruka vylézá,
hubenej pařát, ruka zlá.
Odklopilo se poleno,
odkryto bílé koleno
a do pekáče od jídla
plesknula něčí chodila.
Na zdi jak visí lopata
koulí se hlava plešatá;
vtom průvanu vyfouk zpod dveří
chomáč slepených kadeří.
Po vodě v kýblu ucho pluje,
poslouchá, boltec vystrkuje.
V uhláku pohnulo se uhlí,
ozvalo se tam: huhly huhly,
já jsem strašidlo kuchyňský,
koukám se, jestli holky spí.
Pařáty modrý od šmolkly
natáhnuly se nad holky.
Holčičky ani nedutaly,
zavřely očička a hned spaly.
Strašidlo řeklo: "Máte štěstí!"
a zmizelo jak kapka v dešti.
