První vlaštovky v domě

Tak. Zvládla jsem to. Plán při koupi domu sice zněl, že Vánoce už oslavíme v novém, ale navzdory nezrealizované čističce odpadních vod jsem se nevzdala představy alespoň dokončené jedné místnosti. Nejen kvůli sobě. Táta je už přes měsíc v nemocnici a nevíme, jestli se nám vrátí domů alespoň na posledních pár dní. Fotky domečku ho baví, a je to ta nejsilnější motivace, co mě hnala po návratu z práce nahodit montérky, několik vrstev teplého oblečení a do večera na tomhle plánu každý den pracovat.
Do Vánoc jsme měli krásně čistý obývák a teď už i verandu. Dodělat před koncem roku i prostor pro kuchyň mi zhatily za prvé nečekaně narozeniny slavené tři dny a následky, které si nesu nejspíše ze štukování nebo škrábání zdí. Zablokované žebro zavelelo odpočinek. Mám tak alespoň čas uložit další vzpomínky na tento rok. Příští rok ten stromeček na verandě už stát musí...!

První podzimní

Navázat na první jarní příspěvek prvním podzimním není zrovna dobrá vizitka. Tedy ta virtuální. Tou reálnou se snad za celé léto tolik hanbit nemusím, protože jsem trávila snad každý volný okamžik na domě. Na domě a zahradě. Nově objevená vášeň, která mě nepřestává udivovat. Sice už vím, že letošní vánoce neuhraji, ale snad i o to víc se mohu z každého malého posunu na domě radovat.
Měla jsem už rozepsaných hodně příspěvků, které stárly rychleji, než jsem je vůbec stihla dopsat. A tenhle není výjimka. Stal se ze mě sedlák, zedník, sklenář i natěrač. Úspěšně jsem odolávala už jen vrtačce a cirkulárce. Tak vrtačku už si mohu také škrtnout... Dům je plný suti, prachu a kabelů. Vlastně nemám ani co uložit za hezký obrázek.

Ale jeden památeční jsem přeci vybrala. Čtyři kila sklenářského tmelu a ještě nejsem u konce... Pokračování příští rok, až teploty dovolí. V samotném podzimním finále jsem si mezi opravenými skly nebo barvou vybrala barvu, tak teď už jen odcházet ze stavby jednou dříve než za tmy, abych stihla i hezky nafotit výsledek.

Adventní kalendář

Ahoj Prosinče, vítej. Někteří se tě už nemohli dočkat!
Říkám si, jaké mám zatím štěstí, že adventní kalendář nemusím vymýšlet, protože ke mě zatím pokaždé ten nápad přišel sám. Třeba za 5 minut 12, ale přišel. Letos to ani v pracovním shonu nebylo jiné. Lišilo se jen to, jak se mě ptali tentokrát postupně už všichni tři, jestli kalendář bude a jak bude vypadat.

Vymyslela jsem si žebřík. Ve sklepě, sice ošuntělý a zaprášený od uhlí, ale stál tam. Prý se mám zeptat táty, jestli si ho mohu na ten měsíc půjčit. A táta byl bezva jako vždy: "Proč se mě ptáš, když už je stejně rozhodnuto...?"

A tak už nám stojí. Jen ne opřený o trám nahoře v ložnici, jak jsem si vymyslela, ale protože je to žebřík naší rodiny, je trošičku podmíráček, který ani na ty naše nízké trámy nedosáhne. Na schodech mu to ale také sluší. Alespoň za mě.

Desítka

V to pondělí jsem vstávala s jasnou představou následujícího týdne - ušila jsem si na sebe bič a teď mě trefí. Zatímco první větší oslavu ve čtyřech letech jsem Anežce plánovala po večerech měsíc v kuse, tentokrát jsem si na oslavu 10. narozenin nechala rovný týden. Anežka se už moc těšila, zejména na diskotéku, kterou jsem si tady v malém chatrném domě nechtěla ani představit. Pozvánky, rezervace místa, program, občerstvení, dekorace... Nejvyšší čas začít.
Sama pořádně nevím, jak se to podařilo všechno stihnout - spíš souhrou šťastných náhod. A zpestřené o nešťastné události jako třeba antibiotika pro Josífka, o požár chaty přímo za našimi okny a nakonec i víkendovou Josífkovou hospitalizací v nemocnici.

Zdobit přislíbenou zasedačku jsem se přiřítila hodinu a půl předem. Skvělý pan primář ráno urychlil propouštěcí papírování, doma jsem podle seznamu bleskově naházela krámy z celého podkroví do všeho, co se dalo odnést, a hurá na místo činu. Kamarádka udělala šik odbornou první pomoc oslavenkyni přímo na místě.

V plánu byl i fotokoutek se všemi obvyklými papírovými proprietami na špejli. Nakonec jsem zavřená za mřížemi dětského oddělení zoptimalizovala práci s vyráběním do stavu Popadnu doma, co mi přijde pod ruku a nějak to dopadne.

A úspěch mě samotnou až překvapil. Modelové na sebe ochotně strkali všechno. Jo, kolikrát fakt VŠECHNO.

Praxe v kameře telefonu jim evidentně nechybí.

Moje životní jednička v tom samozřejmě byla se mnou. A té děkuji zejména za zachování zdravého rozumu při uklízení o šest hodin později s pomocí konečně pořádné hudby.

Návštěva na papíru

Pro fanoušky stodoly z předloňského roku mám dobrou zprávu. Daleko hezčí fotky od Veroniky Raffajové teď najdete v aktuálním čísle dvouměsíčníku Krásného roku (dříve Krásný venkov).
Ta stodola se mi zjeví vždy v lednu, už třetí rok po sobě. Přitom kolem koupacího jezírka v létě všechno tak nádherně kvete. Ale to znám už jen z fotek. Ještě že to kafe a krb a bílo za okny má také své nepopiratelné kouzlo.

Ponarozeninově

Jako čerstvé dvaatřicítce se mi už poštěstilo na odchodu z domu hledat telefon, se kterým jsem právě telefonovala. A neuplynul ani týden a už jsem usilovně prohledávala podkroví kvůli skřipci na vlasy, který jsem měla, světe div se, na hlavě. S takovou očekávám, že na nedělní oslavě zapomenu doma přinejmenším samotnou Anežku.

Ponarozeninově květoucí podkroví je zas pomalu minulostí. Jedna věc se rozmanitým velkým kyticím ale upřít nedá. Uvadající květy se dají postupně odebírat, až zbyde jen hrstka větviček a zeleného. Na krbu jednu takovou "hrstičku" mám už přes měsíc.
Vůbec se mi stalo asi poprvé, že jsem měla obsazená úplně všechna místa, kam obvykle kytice dávám. A moc mě to bavilo.

Anežce

Z pozvánek mám radost. Ještě větší měla samotná Anežka, která z nich skákala radostí a pištěla nadšením z odtajněného místa konání. Chyba čekat to samé od hostů. Ve třídě měli největší starost řešit, kdo půjde a jestli se s ním budou obtěžovat v jedné místnosti i na oslavě. Jsem smutná za Anežku...

Adventní kalendář

"A mami, bude letos zase takový ten kalendář?" Jediné štěstí, že se mi tak dobře pracuje pod tlakem uzávěrky. Po pracovním pohovoru jsme si došli s manželem na oběd, a pak jsem se hned pustila do balení dárečků a vymýšlení tajných vzkazů. Než se mi děti vrátily z kroužků, bylo vše nachystané, aby si mohly odpočítávat hned od 1. prosince. Uspokojující zjištění, že po těch letech praxe mi příprava zabere jen pár hodin a ne několik dní. Další bonusové zjištění je dostatečný věk dětí, díky kterému může být kalendář už klidně halabala na zemi.

Aby mě beránek nepokakal

Letos poprvé jsem si nekoupila nic na sebe kvůli beránkovi. Poprvé jsem uznala, že už nic nepotřebuji (kromě předražených tenisek, buďme k sobě upřímní). Vlastně jsem vše potřebné měla doma už pár měsíců. A zatímco kluci velikonoční ráno odjedou z domova koledovat, pro nás holky to doma znamená spíš čekání a nudu, protože až k lesu se moc koledníkům nechce. Zkrátka jsem si mezitím na sebe něco ušila sama. Nebo spíš zrecyklovala: vyšívaný polštářek z Aukra a těhotenské tričko.

Ale je mi úplně jasné, že máte všichni vajíčkový absťáček a a taky málo všech těch roztomiloučkých zajíčků, kuřátek, beránků, koťátek, štěňátek... Přeci vás v tom nenechám!

Páteční řádění

Kamarádka udělá smutné oči, že by potřebovala nadekorovat oslavu. A Ene jde.
Kamarádka udělá smutné oči, že by potřebovala do druhého dne také vymyslet přání. A Ene udělá.
Taky bych chtěla takovou kamarádku :)

Lichožroutský adventní kalendář 2016

Už visí! A že jsem ho věšela ještě ve 2.15 ráno. Od té doby si tu hrajeme na podzim a zralé ponožky padají k zemi, ale už jsem systém zavěšení, zdá se, vychytala. Jsou přilepené černou krokodýlí páskou (to je ta na krokodýlí tlamy) přímo na trám. Naditější ponožky dozrávají rychleji, mají tedy epesní mini zlatý zavírací špendlík a ten vražený opět do černé pásky.

Část noční služby jsem si mohla odpustit, kdybych si předem zkontrolovala zdroj na Pinterestu, odkud jsem jmenovky plánovala stáhnout. Ale poradila jsem si a mám je tu v primitivní verzi ke stažení:
čísla 1. část
čísla 2. část
Na ponožky jsem je přidělala oboustrannou lepící páskou.

Pokud vaše rodina neživí tak početný klan ponožkožroutů a 24 fuseklí jste za rok nenasbírali (šťastná to rodina!), můžete se inspirovat ve starších verzích:
krabičkový kalendář 2015 (a co do něj), zobací kornoutkový kalendář 2014, pytlíkový kalendář 2013, perníčkový kalendář 2011

Teď jdu čelit útokům, kdy už otevřeme jedničku a odhánět nenechavce. S marodama totiž čekáme, až se nám vrátí nejmladší ze školky. Pro vás už ale obsah ponožek tajemství není.

Co s tubusy od Mixitu?

Mám celkem jasno. Měla jsem už minimálně loňskou zimu, na dobré věci se ale vyplatí počkat. Jako když se momentálně při rušení skříní objevil starý proděravělý kožený pásek. Teď díky němu máme sedátko pro děti. Vlastně taburetku s úložným prostorem. Nebo tak něco.

A vše zrecyklované:
4 prázdné tubusy od Mixitu
starý pásek (v bazarech se dá sehnat za pár desetikorun, ani nemusí být kožený, ale musí jít ustřihnout bez následků)
kousky samolepící bílé fólie z větších odřezků
malý polštářek

 

Tubusy jsem nejprve zkoušela nastříkat barvou, ale obrázky stále prosvítaly. Kdežto samolepící fólii stačilo nastříhat na 4 obdélníky 31,7 x 26,5 cm a během chvilky bylo hotovo. Fólie jsem si vyprosila ve dvou reklamkách. Některé kousky jsou trochu potištěné, některé prosvítají víc. Tubusy se k sobě potištěnou stranou dají slepit tavnou pistolí, ale postačí také jen pevné sepnutí páskem. A navrch polštářek.

***

Tonda mimochodem nelenil a svůj tubus si také polepil. Když jsem o chvíli později přemýšlela, jak se mu to jen mohlo povést tak dokonale vyměřit, všimla jsem si, že zrecykloval pro změnu tu nelepivou část ze samolepy. A přilepil ji obyčejným lepidlem. Geniálně jednoduché.

Zlaté polštáře

Nenapadá mě jak nazvat průchozí prostor nad schody jinak než pseudoobývák. Je to místo, kde hrajeme deskovky, děláme naše kávové sedánky a díváme se na televizi zavěšenou nad schody (aneb prostor využít na maximum). Kdysi, za mých velmi mladých let, se tu opékaly i buřty na ohni v krbu.
Sem jsem si na tu nastávající podzimní sezónu vymyslela sametové polštáře se zlatým potiskem. Teda líbily by se mi, ale vím, že zase přijde období, kdy doma zlatou nesnesu. Vyřešila jsem to tedy nekonzumně zlatou samolepící fólií.

 

Geometrické tvary mám nejraději, navíc se snadno stříhají. Vyzkoušela jsem trojúhelníky i kolečka - vystačila jsem si se starým dobrým obkreslováním kulatých lahviček kolem dokola.

Polštáře jsou dekorační, takže se po nich nikdo cíleně neválí, přesto jsou v permanenci. Fólie držící na lecjakém hladkém povrchu včetně aut, drží i na chlupatých polštářích. Po týdnu užívání mám samolepky jen lehce pomačkané, ale drží dál. Mise podzim v pseudoobýváku splněna.

Barevná zábava na celý víkend

Jsou chvíle, kdy učení = mučení neplatí. Kéž by to tak platilo i pro angličtinu...

 
Druhý víkend školy interiérového designu a s ním příval nových informací. První dopoledne v showroomu mezi luxusními látkami, tapetami i koberci, potom práce na moodboardech.

A malování, malování a malování. Momentálně špička uspokojujících prací.

Fotila Janka Murínová

Růžová svatba

Jedli, pili, veselili se, zkrátka svatba jak má být!
Legrace jsme si užili myslím všichni, před foťákem i za foťákem. Ženicha jsem poznala poprvé až hodinu před obřadem, když si ještě nepřevlečen s ledovým klidem leštil boty. Nevěstu o hodinu později, když jsem s foťákem nakoukla do okýnka posledního přijíždějícího auta před obřadní síň. A ta pohoda a žádný stres šly až neuvěřitelně celým dnem. Znovu a znovu si atmosféru užívám při upravování fotek - zamilované pohledy ženicha na nevěstu, bavičské výrazy novomanželů a přející i šibalské přátele.

Krásná společná léta K + T!

Je to potvora!

Úplně jsem zapomněla na tuhle fušku z minulého týdne. "Je to potvora," prohlásil táta na adresu ptačí budky, kterou vydlabal ze starého načatého pařezu. Prkýnka zespodu a zvrchu si pak zkusil přivrtat Toník, úplně se na to třepal. A šlo mu to.

Špalek neměl šanci. Ruce tří generací byla nechutná přesila!

Když na tu budku koukám, potvora mi ještě přijde slabý výraz, ale jde o to nadšení. Že jo.

Letošní malé sýkorky z budky na kůlně už vylétaly. Poletovat se učily právě na téhle šedesátileté bříze. Těším se na úrodu příští rok!

Když škola učí skládat vlaštovky

Konečně jsem dosprintovala resty, které se mi tu kupí díky hezkému počasí, stihla jsem i další nemocnici s Josefem, a teď už se mohu vrhnout na další várku fotek z Prague Design Week. Uf.

V bílém pokojíčku vyhrazenému design škole obtáhlo Intermezzo desítkami metrů elektrikářkých pásek a washi pásek každou hranu. Až jsem si tam přišla jako holka z plakátu. Koncept prostoru sám o sobě jako nákres bytu zaujal návštěvníky i porotu natolik, že se Intermezzo objevilo v nominaci na nejlepší instalaci.

V pátek jsem dorazila s obří taškou klacků, aby bylo z čeho vybírat a papírové vlaštovky, které jsem s návštěvníky expozice vyráběla, na co věšet. Vlaštovkám to ve větvích sluší, marná věc. Potěšilo mě, že se k mému stříhání přidaly postupně všechny věkové kategorie.

A i z tohoto setkání jsem měla obrovskou radost. Nejlepší české designéry nepotkávám každý den. Třeba jsou tak sympatičtí všichni?

Helena Dařbujánová