neděle 24. února 2019

Když se plní sny

Člověk si je během jednoho týdne schopný udělat celý seznam přání, co by si teď hned rád pořídil, byť i jen pro radost. A pak je takový seznam, který putuje s člověkem celý život. Mám spoustu věcí a plánů, "až budu velká holka". Jednou z položek je i kubistická cukřenka od Pavla Janáka.
I když se za tu velkou holku se svými 150 cm stále nepovažuji, pasovali mě do ní přátelé a manžel, kteří se mi na dózu složili k narozeninám...


Jen co mi oschly slzy dojetí, začala jsem si cukřenku malovat na velkém stole, ke kterému se konečně všichni spolu vejdeme. No jo, podejte ženské prst, ukousne vám ruku. Ale sama jsem si nedovedla představit, že se do toho skutečně dáme - a ani ne o dva měsíce později začneme řešit koupi domu.


A opravdu řešíme... Držte palce. Začíná zatím suverénně největší dobrodružtví, na jaké se spolu po sedmnácti letech vztahu vydáváme.

čtvrtek 31. ledna 2019

3. den, Powerscourt a Glendalough

Zážitky z Irska jsem si sice nestihla včas sesumírovat a publikovat, ale rozhodně z nich žiju dodnes. Minimálně řadou přes 250 dní vkuse na Duolingu, abych tedy s tím anglickým jazykem konečně pohla pravidelným tréninkem..
Třetí den v Irsku, opět z většiny slunečný, jsme měli ještě plnější než předchozí. Začali jsme v obrovských zahradách dalšího majestátního hradu Powerscourt. Jezero s kašnou zarostlé lekníny, japonská zahrada plná květoucích třešní, park s arboretem, první drající se jarní květy ven ze záhonů kolem hradu... procházka klidně na celý den.



Naši průvodci nám toho ale chtěli ukázat co nejvíc, za což jsem jim moc vděčná, a vyrazili jsme odpoledne ještě do pohoří Wicklow. Od jezera Glendalough vede stezka ke stejnojmenné historické vesnici s významným klášterním komplexem nejspíš už ze 6. století.



Ale protože se rychle blížil večer, cestu jsme si urychlili autem. Také jako Powerscourt má tohle místo atmosféru zrozenou pro fotky - i přes svůj ponurý úděl. Vybrala jsem věž na hřbitově, která má vstup hned několik metrů nad zemí. Jako bonus nám u brány na hřbitov hrála paní na dudy - a já se až dětinsky telelila, že jsem ještě s návštěvou irského pubu zažila na vlastní uši i tohle.


neděle 30. prosince 2018

2018

Ani se mi nechce věřit, že je tenhle neuvěřitelný rok za námi. Stala se taková spousta věcí, které jsem si na začátku roku stěží představila. Největším zlomem pro mě pořád zůstává nová práce. Stejně jako byl bídný pohled do mého životopisu s desetiletou mezerou na rodičovských dovolených pro zaměstnavatele, zrovna tak ve mě hlodal červíček, jestli nějakou práci a s tím spojený jiný režim pro rodinu vůbec nějak ustojím. Jistě jsme doma věděli jen to, že mě taková práce musí opravdu bavit, aby fungovala v první řadě doma dobrá nálada a až pak finance apod.
To se nedlouho po začátku roku opravdu stalo a já začala pracovat v kolektivu lidí, které bych si ani nezvládla vysnít. Spolu s tím uzrála spousta jiných věcí, mimo jiné to, že dal výpověď v práci manžel a my se přesně po mé zkušební lhůtě v práci vystřídali. Teď, jak s hrdostí sám říká, dělám kariéru já a manžel taxikáře dětem. A oba si neskutečně rochníme.
Nicméně v rámci všech změn ani za tento rok nevznikl k mému štěstí žádný antienelavie blog nebo instagramový profil, jehož případnou reálnou podobou našeho domova se velmi baví manžel i přátelé, takže děkuji za trpělivost na všech frontách...


sobota 1. prosince 2018

Adventní kalendář

Ahoj Prosinče, vítej. Někteří se tě už nemohli dočkat!
Říkám si, jaké mám zatím štěstí, že adventní kalendář nemusím vymýšlet, protože ke mě zatím pokaždé ten nápad přišel sám. Třeba za 5 minut 12, ale přišel. Letos to ani v pracovním shonu nebylo jiné. Lišilo se jen to, jak se mě ptali tentokrát postupně už všichni tři, jestli kalendář bude a jak bude vypadat.


Vymyslela jsem si žebřík. Ve sklepě, sice ošuntělý a zaprášený od uhlí, ale stál tam. Prý se mám zeptat táty, jestli si ho mohu na ten měsíc půjčit. A táta byl bezva jako vždy: "Proč se mě ptáš, když už je stejně rozhodnuto...?"


A tak už nám stojí. Jen ne opřený o trám nahoře v ložnici, jak jsem si vymyslela, ale protože je to žebřík naší rodiny, je trošičku podmíráček, který ani na ty naše nízké trámy nedosáhne. Na schodech mu to ale také sluší. Alespoň za mě.


čtvrtek 29. listopadu 2018

Kufr

Čekal mě hodně cestovací podzim. Usoudila jsem, že je nejvyšší čas pořídit si svůj první kufr. Vlastně první kufr do rodiny. Takový kufr, co si můžu sama vybrat, nikdo na něj nesbírá body v supermarketu nebo nekoupil ho jen proto, že šel zrovna kolem něj a nestál moc (a za moc). Prostě jsem už velká holka. Což s sebou nese ale taky měsíc zvažování a několik dnů vybírání nejhezčího střepu z díry po granátu.
Ve finále nejužšího výběru dvou kufrů jsem pak znovu otočila parametry a požadavky jednou dokola a pro jistotu porovnala favorita s první zvažovanou variantou na samotném začátku před měsícem. Původní varianta najednou vypadla jako trofej od Bořka Šípka - jen ten měsíc dostali náhodou šanci i žáci prvního ročníku ve sklárně - a tak bylo rozhodnuto.


Nákup prvního kufru s sebou přinesl i nutný aha-efekt. V prodejně totiž dostanete krabici, co vám připadá jak kufřík pro panenky a dumáte, jestli se do nej vejdou aspoň dvoje šaty a taštička na šminky - na tuto úspornou variantu se zdá kapacita dostačující, kufr si tedy přivážíte stále natěšeně domů. Už na chodbě se ale kufr začne nebezpečně zvětšovat. Kromě šatů se do něj jistojistě vejdou i boty a kabát. A nad takovými schody, kam kufr provizorně postavíte a kde denně projdete přinejmenším 10x, už má kufr rozměry garderoby na týden...

středa 31. října 2018

Časem

Přes měsíc ticho je skutečně ostuda, snad je mi alespoň omluvou, že jsem šťastně ponořená v práci a finalizuji přípravy na firemní Vánoce. A ještě x dalších projektů...


S podzimní změnou času se dost peru. Zvláštní, že na jaře jsem změnu vůbec necítila a hned druhý den s ní byla v pohodě. Asi jsem vyloženě letní typ. Ale v pondělí první sníh a ve čtvrtek 17 stupňů? Na letošní Vánoce jsem opravdu zvědavá. Pevně věřím, že mi po řízku ještě nebude skákat moucha.

středa 15. srpna 2018

Velké plány

Plány pro dny bez dětí jsem měla jasné: vše, co se s nima nedá. Restaurace, kavárny, malé butiky s originální tvorbou, kino, badminton, deskové hry, blog, poprvé pobyt ve wellness hotelu i letní kino.
Letní kino je pro mě synonymem romantického večera z filmů. Ač v podstatě malá hloupost, strašně jsem si přála do nějakého zajít. A když nám během pobytu v Liberci dávali v Lidových sadech Švestku, nebylo o čem.
Po prvních zvucích z repráků mi ale bylo jasné, že jestli nechci odcházet za hodinu a půl jako z rockového koncertu, ušní bubínky ocení jakékoliv špunty. Ještěže v kabelce stále nosím sluchátka. Uši si tak odrovnám ráda na nejbližším metalovém koncertu, v letním kině na ošoupaných lavičkách by mi to bylo přeci jen líto. Další praktický aspekt sluchátek se projevil i u sezení nedaleko řekněme ne zrovna střízlivých pokřikujících mužů.
Kino jako takové jinak byla dokonalá věc a moc jsem si ho užila. A to dokonce včetně letního deštíku, který se přihnal krátce před koncem a dal promítání správný punc.
Teď už mám konečný pocit z dovolené jako filmová hvězda a hned bych tedy dala za pravdu mé báječné šéfové, že mi někdy stačí ke štěstí fakt málo. Za mé současné největší štěstí považuji ale právě to, že mám kolem sebe lidi, kteří mi to mohou připomínat.


neděle 12. srpna 2018

Bez dětí

Loni si připadal Josífek strašně ochuzený, když zůstal doma a na tábor s ostatními neodjel. Rok o tom stále mluvil a těšil se na svoji premiéru. A premiéra je to i pro nás. Užíváme si absolutní klid od táborníků. Deset dní bez všech dětí je pro mě momentálně ráj pro nervy umocněný o dovolenou, kterou jsem si vybrala právě tento týden. Předsevzala jsem si spoustu věcí a spoustu věcí si splnila. Kromě nezbytného úklidu a nalakování komod, jsme se přesunuli na pár dní k přátelům.



Naši liberečtí přátelé pro mě byla jediná záchrana ve chvílích, kdy jsme zůstali po večerech doma uvěznění s dětmi nebo i později, v době nemoci. Oni bezdětní, kdykoliv se mohli sebrat a přijet jen tak posedět a zahrát karty. Také kdykoliv přijeli, když jsme potřebovali pomoct. Nadešel čas výměny rolí a co se týče dětí, vůbec mi nevadí. Pomazlit a vrátit. Tak geniální!
Neméně geniální bylo wellness, kde jsme se ocitli na dva dny. Tam jsem se pro změnu nechala u snídaně balit usměvavým mládencem, kterému nicméně chybělo zhruba 17 let aspoň do dospělosti. Ale tak v mém věku je příjemné, když se za mnou ještě někdo otáčí, div nevypadne ze židle.

čtvrtek 26. července 2018

Táborníci

Loni nám na tábor poprvé odjel i Tonda. Letos si hrdinně vyžebral tábory dva. Na to, že mu na prvním nejvíc vadily můry na záchodě v chatce a jeho volba letos padla na skautský tábor s latrýnami, říkala jsem si budiž. Že v půlce z návštěvy neodjedeme sami, mi bylo beztak víceméně jasné. Co mě, uznávám, překvapilo, že jsme prostřední dítko stihli obratem vyměnit za nejstarší. Že jí o den dřív, než končí tento tábor, začíná jiný, to je jen taková třešnička na dortu.
Domů pojede o dva dny dřív a budiž k nám slunce milostivé, až budeme horlivě přepírat prádlo, abych znovu stihla zabalit ještě večer.
Kdyby náhodou přeci jen chtělo letos ještě pršet, zajeli jsme jí koupit nové boty. Bez ní - beztak do mých posledních pořízených bot skočila, ani jsem nestihla říct popel, a že jí jsou, tak si je prý nechá.


Cestou domů z nákupu v nás hrklo při telefonátu z tábora. No, vlastně z nemocnice. Zněl zhruba takto: "Anežka si při hře podvrkla nohu, tak jsme jí vzali do nemocnice. Ale nic jí nenašli. Má jen obvaz, ale je z něj nadšená a chtěla vám to zavolat."
Každý holt máme ty své prázdninové radosti posazené někde jinde.

úterý 10. července 2018

Upálená

Každý rok, jen co absolvuji první výlet na slunci, spálím se. Za ty roky bych si z toho mohla vzít už ponaučení, zatím z tohoto souboje s prvním letním sluncem ale odcházím pokaždé leda jako mistryně Jana Husa.
Třeba na výročí svatby před třemi lety jsem se spálila tak, že jsem měla vypálené plavky šaty nešaty. Letos, když už jsem si říkala, jak se opaluji krásně zvolna, navíc mám teď už i ten přírodní opalovací krém, který bych v případě ohrožení jistě včas použila, nemůže se mi stát, že se ještě spálím. Takže hned druhý den, zatímco jsme šli po poledni mrknout na vyhlídku, se mi podařilo ugrilovat si ramena do nepřehlédnutelné červené barvy tak krásně rámující bílý obrys tílka. Upozornila mě na to až máma po návratu domů. A mně trvalo pěkně dlouho si vzpomenout, kde jsem k tomu přišla, když bylo většinu dne pod mrakem, polovinu dne jsem měla na sobě mikinu, navíc jsme se pohybovali víceméně jen pod stromy. Ne, sluníčko si mě muselo najít. Následující den jsem šla totiž na svatbu kamarádky.


Ze svatby nemám neuvěřitelně ani jednu fotku. Byla jsem tak na měkko, že mě to pak už ani nenapadlo. A doma zatím muž hlídal sám statečně 4 děti.