Tátovi

Začátek roku nebyl z nejšťastnějších. Táta navždy odešel hned 4. ledna. Stihli jsme ho jen tak tak převézt blíž k nám a dojít se rozloučit - každý, kdo mohl. Odejít chtěl sám, nikdy se nerad dělil o svou bolest, a tak počkal, až všichni odejdeme a potom nám usnul... Večer, kdy nám to přišla máma říct, mi naskočil obvyklý mód "vše zařídíme, o vše se postaráme", ve kterém není prostor pro emoce -  zrovna tak, jak jsem to viděla u rodičů celý svůj život.

Ty dny už jsem čekala na rozhodnutí, jestli budu moct odjet na pár týdnů do Anglie do školy. Když už i to bylo jisté, a začala jsem zařizovat vše potřebné pro odlet, věděla jsem, že chvíle pro emoce přijde teprve až budu daleko a sama. Ani jsem nemusela čekat příliš dlouho. 

Táta za mnou přišel ve snu - přesně dva měsíce po tom co odešel. Seděl vedle mě a ukazoval fotky domu, kde jsem vyrůstala, místa, která tak stěží někdy mohla vypadat, ale na tom ve snu nesejde. Dívali jsme se spolu dál i na fotky našeho domečku tak, jak jsme si je prohlíželi poslední týdny v nemocnici, kdy mu dělala radost každá změna a posun. Jak kdyby ale měl najednou svoji složku v telefonu, kam se mu ukládá všechno, co vyfotím u sebe, a ukazoval mi jí se slovy: "Já to všechno vidím". V tu chvíli jsem se vzbudila s nezastavitelným pláčem uprostřed noci a brečela dlouho. Probrečela jsem i celou snídani, když jsem svůj sen vyprávěla mojí úžasné Rosey, u které jsem v Anglii bydlela. 

Asi nikdy jsem nezažila silnější a živější sen. Ano, také brečím znovu pokaždé, když si na něj vzpomenu, přesto jsem za něj tak ráda. A není vůbec jednoduché být od soboty zavřená v karanténě na domě, který mi rodina během pár hodin celý připravila na provizorní žití. 

Táta je tu všude se mnou. Ať v té zdi, kterou i během nemoci nemohl nechat nenahozenou a u které každý večer usínám, nebo u podlahy v koupelně, kterou jsem betonovala, zatímco mi seděl za zády na židli a kontroloval každý můj pohyb snažící se dosáhnout roviny. Jak já byla ten den vyčerpaná fyzicky a psychicky... Táta u mě stojí také pokaždé, když beru do ruky kladivo nebo se po hlavě vrhám do něčeho, co jsem nikdy nedělala. Naučil mě jednu strašně důležitou věc, a tou je improvizace. Nikdy nezapomenu na jeho oblíbená slova: "Člověk může bejt blbej, ale musí si umět poradit". 

Fotka je z doby, kdy nám dodaly špatné dveře na zahradu, opravit je nechtěli, jen je odmontovali, vrátili zálohu a na další firmu jsme s vybouraným otvorem čekali několik měsíců...

Strašně mi chybíš, tati, ale já to tu zvládnu. Ty víš, že ano. 

Doba svátková

Jako každý rok touto dobou. Anežka oslavila svátek na začátku měsíce, Josífek včera. A já ve finále slavím také. Nová skvělá práce na obzoru a k tomu nám plánuji s Anežkou dámskou jízdu. Nemůžeme se dočkat, ale myslím, že jsme dost rády, že máme na učení angličtiny ještě měsíc k dobru...

První bezlepková verze, po které se taky zaprášilo.

Co tam bude?

Co ukrývají nadité ponožky, děti už ví. Tonda už tuší, jaký návod na Lego dostane 24. prosince, až nasbírá všechny kostičky, a z toho těšení nadskakuje každé otvírání ponožky. V malých ponožkách se skrývá lístek papíru, to také ví.
Bude dnes Hra, Překvapení nebo Úkol? Takový zápal pro každou verzi jsem ve snu nečekala. Nejlepší odměna.

Pod kaštanem, na kaštanu

Na návštěvě jsme nejprve pod kaštanem uklidili - pochopitelně jen od těch roztomilých hnědých kuliček s bílou prdelkou. Zatímco Josífek spal, se ti starší dva hádali, kdo bude házet na terč pod kaštanem šipky. Aby o chvíli později a pár metrů dále spolupracovali na novém cíli - dostat se všichni na strom. V průměru to tedy byl úplně normální den.

Všední narozeniny

Narozeniny vycházející na všední den, mají jednu velkou výhodu. Znamená to, že začínáte slavit třeba už v šest hodin ráno a v těch čerstvých šesti letech máte tak možnost slavit celých 14 hodin. Pomiňme fakt, že drtivou většinu doby jste jak na trní, co že to vlastně dostanete. Inu rozbalovat narychlo ráno nemá smysl, když vás s drobnými nebo naopak obřími hračkami přes venkovní práh stejně nepustí, ve školce jste to vy, kdo obdarovává ostatní, po školce stihnete leda tak přípitek, protože sestra musí ještě do hudebky, ale pak... pak to už může začít!
Zbydou vám z těch 14 sice už jen 4 hodiny, ale za tu dobu stihnete postavit novou autodráhu, zalistovat knížkama, vypít šampus, postavit celé nové Lego, dojíst dortík od snídaně, zahrát si novou hru (a 2x se u ní do nepříčetna vzteknout), dát přednost místo koupele v růžích se sourozenci jen krátké sprše, a po celý večer zvládnete ještě několikrát zopakovat, jak to jsou ty nejkrásnější narozeniny.
No nejsou šesté narozeniny super?

Konečně jsem mohla patřičně docenit i narozeniny s malým časovým odstupem. Velké množství uvadlých kytek se dá totiž výborně zrecyklovat na koupel v okvětních lístcích. V sáčku v lednici vydrží počkat dokonce několik týdnů, takže se u nás z těch několika růží budeme při koupeli těšit ještě hodně dlouho.

A Josífek si už chodí říkat, že chce do vody kytičky. Pokud vyroste po mě, bude rád, když zvládne řízení bez podsedáku. Ale zas třeba bude mít správné páky na holky.

S drakem

Štěstí pro mě vypadá jako včerejší večer. Strávili jsme ho s dětmi a drakem na poli. Poprvé co foukal neuvěřitelně teplý vítr a člověk pořád neměl dost, ačkoliv při běžném zářijovém večeru by po půlhodině pouštění draků dozajista drkotal zubama. Drak se navíc vznášel tak ochotně, že ho mohl držet i Josífek. Tedy pokud zrovna neležel někde v trávě. Tonda si našel ďolík přesně v jeho velikosti zřejmě v brázdě od traktoru, co od jarního sekání už zarostla.
Tenhle podzim se povedl.

Už chodí všichni tři

První školkový den pro Josífka. Těšil se na to dosud zapovězené místo, kde si od teď bude moct legitimně hrát se všemi hračkami. Toník se zase těšil na svoji úlohu staršího brášky, kterou jsme mu nijak nepodsouvali, pro kterou si ale sám během prázdnin dospěl.

Ani Anežka neměla s odchodem problém a při odvádění do třetí třídy, zmizela v proudu dětí už sama.

Je tu takové ticho.

Léto venku

Celé dny venku s melounem v ruce. Děti na dvorku různě příbývají a ubývají. Večer se jde domů a je jisté, že jsem doma zase nic nestihla udělat.
Minule se hrála večerní vybíjená na louce se sousedkou. Chvílema zároveň ragby, přišlo na to, kdo měl zrovna míč.
Taky jsme koupili novou raketu. A košíčky. Už si tím pádem umíme s manželem pinkat takřka donekonečna a o to víc nás to baví. Léto venku je skvělé.

Třetí

Vždycky jsem toužila po letních narozeninách, oslavách v teple a venkovním posezení s přáteli. Zjišťuji, že to ale zas taková výhra není. Na konci školního roku v době běsnění ze školkové akce na školní, na vystoupení a pak znovu na přeskáčku je každý další povinný bod jen komplikací. Na malý piknik pro Josífka se tak dostalo v sobotu v poledne, když teploměr absolvoval závody do kopce a večer už byly ve výsledkovce zapsané bouřky. 

Pavlova dort s pracovním názvem Kejda ve stínu šeříku

Překvapilo mě - Pavlova jde skutečně krájet jako normální dort. Kdo by na to ale čekal...

Ale teď vážně, je to anděl naší rodiny. Vůbec nevím, jak by to s námi bylo bez něj.

Strašně milé je, že Anežka pro každého vymýšlí originální gratulace.

Gumová silnice nám přišla jako fajn nápad. Dětem též.

A další hřebíček do Lego Duplo závislosti nakonec.

Na cestu kolem světa

Odbíjí mi poslední týden na rodičovské dovolené. Což je skoro na měsíc přesně, co jsem odešla od nervů novinařiny na poklidnou přípravu na rodičovství, devět let. Tehdy mohl těžko někdo tušit, kolik let pauzy se naskládá dohromady. A už vůbec ne, jak přijdeme k odvaze na třetí dítě ve chvíli, kdy se manžel chystal na zahájení chemoterapie a ozařování.

Teď už je za námi hromada operací, ale také se chýlí ke konci nejkrásnější období malého človíčka - batolete. Než se tu začnu příliš rozněžňovat, raději zestručním. Bude to taky pět let od založení mého blogu a tedy důvodů slavit hned několik.
Tentokrát ale nechceme slavit sami. Dárek chci dát i někomu z vás, ze čtenářů. A výhra to nebude malá - cesta kolem světa. Tedy Cesta kolem světa, neuvěřitelně pestrá a bohatá sada Lego Duplo.

A vůbec nevadí, pokud nemáte malé děti vlastní. Garantuji vám, že ze sady budou skákat do stropu i sousedovic děti nebo děti vašich sourozenců. Natož jakou radost by měly děti třeba v nemocnici, kde jsem s Josífkem před měsícem ležela, nebo v jakékoliv jiné.
Co pro výhru udělat?
Nechci dávat seznam pravidel. Jednoduše napište mail na vás do komentáře. Pokud se rozepíšete o tom, co v létě budete s dětmi dělat nebo jak je u vás doma skládání oblíbené, uděláte mi tím zkrátka radost. Pokud si mě navíc přidáte do sledování na Facebooku, uvidíte občas nějaké fotky, které nedávám sem. Pokud si mě přidáte na Instagramu, uvidíte, co se u nás děje každý den (i když momentálně ve skluzu s vkládáním, ale průběžně se ho snažím dohnat).
Přihlásit do slosování se můžete do 22. června 2016. Jediné, co chci, je, aby se nás toho 23. června, až vylosujeme s oslavencem vítěze, radovalo víc.

Už jsou tu!

...prázdniny ještě ne, ale jejich předzvěst rozhodně - balíky na poli = rauš pro naše děti.
1. fáze extáze: celý den na poli se pachtící traktor
2. fáze extáze: stěhování balíků k sobě
3. fáze extáze: každodenní docházka na balíky

Tonda býval odborník na úrazy pusy. Josífek vyhraněný není. Oblíbené je čelo, ruce, nohy....

Všichni za jeden provaz. Poctivě makali, aby se balík hnul. Napoprvé ho odkutáleli asi dva metry od druhého - oba boky k sobě. A co teď s nimi. Toník vymyslel, že když se odkutálí o kus oba zpátky, tak se jim dráhy protnou. Přišlo mi to na jeho pět let úžasné.

Jo a společná balíková musí být. Tenhle rok je zase nejlepší.

Léto může začít.

Focení v dešti

Před časem mi zavolala kamarádka, jestli se k nim přidáme na oběd - ona, děti a její kamarád fotograf. A protože fotek s dětmi mám opravdu hrstičku, znělo to víc než lákavě.
Vyrazili jsme Na Stodolec, a i když po skvělém jídle kazil dojem déšť, dětem pochopitelně v nejmenším nevadil. Naštěstí chybí dokumentace, jak ta zimní polízanice skončila, kdy boty na blátě parádně klouzaly a domů jela část posádky auta jen ve spoďárech. Nebo ani to, to je na té absenci následné dokumentace vlastně fajn, že už nevím. 

Za fotografie děkuji Tomászi Slotovi, určitě tohle milé setkání rádi někdy zase zopakujeme. Ale co tak koukám na jeho poslední fotky, v Madridu bude co objevovat ještě dloouho.

Mému

Ani po 14 letech jsem se ho nenabažila a pořád mě dokáže překvapit. Ne velkými gesty, ani sportovními výkony. Malými drobnostmi, co by někdo možná ani nevnímal. Jako milovník barev (zejména modré a tyrkysové), který rozhodně nesdílel moji vášeň pro neutrální barvy, třeba čerstvým prohlášením, že ještě nikdo nevymyslel nic lepšího než bílou barvu.
Nebo jako minulý týden, když mě vyzvedl u vlaku a sám si mě z něj sundal na peron jak hvězdu amerického plátna. I se svými 150 cm jsem musela vyrůst, och, dobře o dva centimenty.

Jaro dnes na chvíli zase přerušila spousta sněhu. Před čtrnácti lety bylo sněhu ale ještě víc a my po něm vylezli až na Mariinu vyhlídku, kde jsme se poprvé políbili.
Čím jsme starší, tím Tě líbám raději.

***

A protože je to dnes soukromnější, pro ostatní bych tu měla tip na čtení třeba na blogu Originální svatby, které zaujal náš  manželský příběh a kde ho od minulého týdne najdete. Čtení na dlouhé večery.

Na ledě

Dětmi záškodnicky vypnuté topení jsem odmarodila. Děda měl naštěstí už včera spásný nápad na dnešní program a vyrobil jim na dvorku klouzačku. (Nám bylo s mámou divný, na co TEĎ potřebuje kropítko.) Mamka zas kreativně vyřešila DIY kluzáky - podsedáky v igelitových pytlích. Né že by jezdily lépe, ale pohodlí nadevše...

Já tak měla podívanou přímo pod oknem. Trénoval se styl jízdy po břiše na Supermana, výšlap po skluzavce po vojensku á la pokyn k zemi, sbírání se z ledu na Chaplina a další. Každý si hledal svůj styl, kluci nejčastěji jezdili spolu. Josífkovi svítily oči jako baterky i na dálku.

 

Anežka si přinesla svůj snowboard. Poctivý dubový. Moje nervy.

Kovové bábovičky

Tak už! Po pár letech váhání a kochání se, jsem ten původní obal s originálními kovovými bábovičkami teda rozdělala! Dokud je ještě počasí. Dokud jsou děti malé. I když k nim není ještě to vysněné pískoviště na vlastní zahradě.



Kluci se na ně vrhli s gustem a přidala se i Anežka v šatičkách a střevíčkách, jak přišla ze školy... Taky by Vás za to rodiče v dobách Vašeho dětství přetrhli? Mě teda jo :)

Bábovičky jsou boží, boží a boží a na Hugo chodí bos je ještě mají!