čtvrtek 31. května 2018

Kde bydlí teta šéfová?

Na to se mě dnes zeptal Josífek před spaním. A i když je to jen další ze série otázek abybyloočemmluvitanemuseljsemspát, nešlo se nesmát. Naše teta šéfová je totiž bourák. Je to šéfová, která si se mnou (úplně cizím člověkem) střihne pohovor klidně v kadeřnictví, zatímco jí vizážistka nanáší make-up. Chce mě, i když nemám žádné semestry na vysoké škole. Věří mi, že i moji obrovskou slabinu v cizích jazycích překonám. Když ji zavolám, že ji něco vezu, natrhá mi zatím plnou náruč nádherných šeříků, protože jsme se o nich ráno cestou do práce bavily. Sebereme o víkendu klidně naše rodiny a jdeme společně na medvědí česnek, o kterém s mužem ani nevíme, že nám roste kousek za domem. Nebo si jen tak spontánně po práci sedneme k některé na kafe a necháme blbnout děti, které si okamžitě padly do noty.
Já už se na tu tetu šéfovou zítra do práce zase moc těším.


sobota 26. května 2018

Den 1. Howth

Hned do první pláže v Irsku nebyl vůbec problém se zamilovat. Během zamýšlené procházky po útesech nám odliv ukázal zapadlou oblázkovou pláž - na slunci a v závětří, čímž se mi okamžitě zbořila všechna očekávání o Irsku. K tomu průzračná voda a v dálce na nás vykukující tuleň. Kam se na mě na té pláži hrabe Alenka v říši divů. Také po skalách, po jakých nám holky šplhaly, bylo úplně jedno jestli je horolezkyni deset nebo tři roky. V téhle skvělé kombinaci jsme vydrželi udržovat dost dlouho v naději i vránu, co neustále zkoušela, jestli jí něco z našeho pikniku přeci jen nekápne.
Takhle v součtu mi přijde, že ten silný vítr na druhé straně pobřeží a velká přeháňka, co se strhla na cestě zpátky bylo vlastně jen takové zadostiučinění mým představám, pro formu, aby se neřeklo. Protože celé následující dny bylo počasí jednoduše dokonalé.
Dobrá, teplota kolem deseti stupňů na konci dubna, na naše poměry nízká. Irové nicméně dokazují, že teplota je jen v hlavě, protože ve chvíli, kdy svítí sluníčko, nosí se tu standardně šaty, kraťasy a na nohou žabky.


 



Samotný přístav Howth je také rozkošné místo. A podvečerní Malahide je jako pohádkový hrad Šípkové Růženky. Ale zeptáte-li se Anežky na nejlepší zážitek, stejně vám řekne oběd v Fish & Chips.


čtvrtek 17. května 2018

Dámská jízda

Ke spoustě věcí jsem si musela dozrát a cestování je jednou z nich. Abych se tolik nebála, přišlo mi jako fajn nápad mít s sebou Anežku hned z několika důvodů. Co se narodili kluci, máme času spolu opravdu málo. Spát do postele k nám už dávno jako jediná nechodí, za to čím dál častěji poslouchám, jaký kluk ve škole se jí líbí a jaký jí zlobí. Ve škole to šlo přímou úměrou k tomu dolů. Přesto mě dokáže drtit pěkně dlouho, když si chce povídat jen v angličtině. Z jejích pěti slovíček je schopná poskládat takřka cokoliv. Zatímco se mi protáčí závity nad přesným zněním slovíčka, které po mě zrovna chce, Anežka jen pohodí lokýnkama, z pivovaru je rázem beer bar a je vymalováno.
Motivačně (pro nás obě) jsme se tedy doma rozhodli, že si uděláme výlet trochu větší. Na moje poměry v životě druhý největší. Dámskou jízdu do Irska za kamarádem s rodinou.
Největší strach jsem měla už jen ze samotného letiště. Plán zněl, že se před Anežkou nebudu moct bát. Ovšem né že bych se ho úplně držela. Na letišti na nás byli přitom všichni moc milí a na tom Dublinském nás pobavil celník, když se snažil Anežku oslovit jménem. Dal tomu statečně dokonce tři pokusy.

Pět dní v Irsku jsme si maximálně užily. Vybrat jen hrstku fotek je nadlidský úkol, navíc takové tu na blogu znovu jen tak mít nebudu. Zkusím to průběžně...







pondělí 7. května 2018

Koncert

Hodilo by se napsat, jaký byl koncert. Vlastně si to takhle "na papír" pro sebe zároveň poprvé shrnu.
Lístky jsem dostala od manžela k narozeninám s tím, že můžu jít s kamarádkou. Kamarádkami vyloženě oplývám :) Stejně jsem počítala, že půjdeme spolu s manželem. S poradou v Karlových Varech koncert do noci ale moc kompatibilní nebyl, s aktuálním zdravotním stavem taky ne. Ještě půl hodiny před odjezdem autobusu jsem si nebyla jistá, kde vlastně v noci přespím. Veškerá doprava k nám na sever totiž končila v deset, nejpozději v jedenáct večer. Dobrodružství se vším všudy.


V Lucerně jsem byla poprvé. Zamířila jsem si to dopředu a bez sebemenšího problému se dostala až do druhé řady. Po chvíli to podobně staré dívky vedle mě nevydržely a zeptaly se mě, jestli "Za někým jdete, slečno?"
Svého místa jsem litovala velmi rychle už během předkapely. Největší chlap z první řady samořejmě přede mnou a mohla jsem si vybrat, jestli špatně uvidím zleva nebo blbě zprava.
Moje vstupenka do první řady se objevila už po pár písničkách, kdy se ke mě přitočila zase jiná dívka se slovy: "Pojďte vedle mě zleva."
Můj první zahraniční koncert. Poprvé na tak velké akci sama. Krásná show, všechny mé oblíbené písničky i podání ruky přímo se Sarah. Všechno pro mě tak nové, přitom tak přirozeně a hladce plynoucí. A to jsem ještě nesepsala všechno. Tenhle duben byl tak trochu měsícem zázraků.