ZOO!

Myslela jsem, jak nemám už na nic jiného čas, ale není nad to mít přátele, kteří vám hned ráno v sedm vysvětlí, že tu ZOO prostě dáte. A pak je další skupina známých, kteří nejsou přímo vaši přátelé, jsou to známí vašich dětí, a ti vám zase vysvětlí zbytečnost revanže, když se naopak u nich to vaše dítě na přespání už ztratí. A tak jsme ZOO v sobotu přes všechny plány a množství práce dali. I tu tam-vaj a trambaj (kluci se ve výslovnosti ještě neshodli, každopádně si to naši vidláčci užili). Nesplnili jsme tak jen výlet zeleným autobusem a budeme ho muset dohnat o nějakém blízkém víkendu.

Pac a pusu - z jaké ZOO je už jasné!

Šimpanzí pac

Má jí! :)

Až s podivem, ale domů jsme fakt odjeli zase v plné sestavě, nikoho nám do klece nezavřeli.

Podzimní paleta

Já vím, já vím, školáci ještě nejsou ani ve škole, ale venku už po ránu voní podzim. Úplně jsem se mi jeho vůně vybavila v pondělí, kdy jsem musela vstávat do práce. Vlastně to ani není vůně podzimu, jako prvních školních dní po prázdninách. Vždycky takhle ráno voněly.

A uvědomila jsem si jednu mou prázdninovou neřest. Totiž není jen jedna. Je jich plný seznam. Seznam věcí, které jsem chtěla o prázdninách udělat. A jako pokaždé - jsou poslední prázdninové dny a doháním, co se dá.

Tu ZOO jsme ani třetí rok po sobě zase nestihli...

Retro podívaná

Občas se chodím do statistik pobavit nad tím, přes jaká slova mi sem někoho přivedl vyhledávač. V tomhle duchu se právě teď bavím i nad tím, jak se dá přes sušené květiny dostat na proměnu podkroví z rukou pětadvacetiletého Jana Kaplického. Je z časopisu z roku 1962 a přitom tak aktuální! Žárovková světla, jednoduché linie nábytku, žádné zbytečné dveře, otevřené police... i ten chlupatý koberec bych mu odpustila. Kochám se!

Všechnu tuhle nádheru jsem našla na blogu expo58.blogspot.cz, který je úplně plný retro skvostů. Třeba jako sbírka kafáků, nábytku, neonových poutačů a všech možných vzpomínek.

Na zahradě

Máme se fajn!

Návrat k plnému počtu

V den návratu Anežky z tábora jsem už byla pěkně nervózní. Za celých 10 dní ani jeden pohled domů. Někam se asi cestou zatoulal. Ten co nám domů přivezla, mě beztak potěšil i dodatečně. Navíc chtěla udělat radost Tondovi, aby si mohl pohled sám přečíst, napsala mu tam to jediné slovo, které Toník ovládá. On ho umí ale pouze napsat :)

To co je na fotce není z Anežky oškrábaná desetidenní špína. Kromě naušnic, které nám koupila (jedny mám já, jedny ona), mi přivezla v igelitovém pytlíčku zamotanou hrstku mouky ze mlýna, kde se byli s táborem podívat a co sami mleli. Myslím, že vyhrávám nejlepší táborový suvenýr všech dob, kdo má víc!
A pak se přiznám, že když jsem ji balila s sebou bílé tričko, litovala jsem dalšího oblíbeného kousku jejího šatníku, co bídně zhyne v hrnci s růžovou či zelenou batikou. Naopak. Přivežené dokonalé indigo mě neobyčejně nadchlo.

Jen jsem nevěděla, co ji odpovědět na otázku, jestli budou i lajky. Vliv kamarádek je neúprosný. Tahle generace se bude od Facebooku do povoleného věku držet špatně.

Na tábor

Největší dětskou událostí těchto prázdnin je bezpochyby první tábor naší nejstarší. Jela s několika kamarádkami, přesto pochopitelně trnu, jestli se jí příliš nestýská. Píšu pohledy jak vzteklá, zatím bez odezvy. Už mi pomáhá i Tonda. Předevčírem se naučil napsat VLAK, umí ho vystřihnout zpaměti, dřív jak vlastní jméno. Ostatně Josef taky říká dosud jen životně důležitá slova jako távu (šťávu), e-e a he-ba (chleba), ale i náklaďák, autobus a bagr (u kterých se o přepisy radši ani nesnažím, jsou ale na Instagramu). Oni se s tím vážně už rodí...

Ty extra přeslazené pohledy nejsou ale jen tak obyčejné pohledy! Přesně si pamatuji letní prázdniny, kdy jsme jezdili s rodiči ke známým na chatu do Úmyslovic a odtamtud občas i na burzy do Poděbrad. A tam, tam jsem loudila na tátovi alespoň tyhle pohledy a pak se nad nimi bavila stále dokolečka... A protože se v naší domácnosti nikdy nic nemůže jen tak vyhodit, vytáhla je teď ze šuplíku máma. To by mě vážne nenapadlo, co jednou budu posílat mé holčicce na tábory :)

Tonda všechny papíry dosud tapetuje jen autobusama. Na svatbě mě překvapil a nakreslil do knihy hostů svoje první srdíčko. Anežce poslal pro jistotu obojí.

Nejfotogeničtější dort

O víkendu se nám s návštěvou sešla také krabička malin a krabička jahod. A pak také už nějaký ten čas přítomná myšlenka, abych dort Pavlova konečně vyzkoušela.

Jak je mým dobrým zvykem, pročetla jsem několik receptů z Internetu a udělala si z toho svůj postup. Možná jen štěstí začátečníka, ale vyšel napoprvé a uznávám všechnu čest tomuhle geniálnímu dortu, je dokonalý. Dort jsem z korpusů pro tentokrát nedělala, víc mě zaujala možnost udělat každému jeho vlastní zákusek. No jo, byl to ve finále spíš dort pro každého, co se dá dělat, všem to hrozně vadilo.....

Nejobyčejnější recept bez škrobů a octa tedy zní: ušlehat 6 bílků a pak přidávat po lžících 300 g moučkového cukru (použila jsem jen rozemletý třtinový, proto má můj korpus nahnědlou barvu). A nebát se toho, stále míchat resp. dál šlehat až bude ze sněhu úplně jednolitý lesklý pevnější krém.
Na pečící papír na plechu jsem obkreslila třikrát podšálek, to samé na druhý plech a do vyznačených kruhů rozložila nachystanou hmotu. Plechy jsem dala do roztopené trouby na 180° a teplotu hned stáhla na 120°, při kterých se tyhle megapusinky sušily 1 hodinu a 20 minut. Během pečení se pak už ale nesmí otevřít trouba a i po dopečení zůstávají korpusy uvnitř a klidně mohou počkat až úplně vystydnou.
Šlehačky a ovoce snese tahle primabalerína libovolné množství, každému podle chuti. Šlehačka sama o sobě se nesladí, není ale od věci zasněžit moučkovým cukrem alespoň ovoce. Mňam.

Ve chvíli kdy na talířích zbývala jen nepatrná část porcí, jsem si teprve uvědomila, že jsem nenasekala a nepřihodila čokoládu. To je už taková moje oblíbená disciplína, na co zapomenu příště...

Svatební den v detailech

Prázdniny jsou na blogu prostě svatební. Teď se ráda podělím o dalších pár detailů, tentokrát od fotografa.
Před hotelem Zámeček vítala hosty první tabule a obdobná druhá, s programem svatebního dne, byla na schodech i z druhé strany, kde se sedělo odpoledne a kudy se šlo na obřad z restaurace do parku.

Večer předem, nevěsta: "Koupila jsem si šaty na převlečení!"
Já: "A ukážeš nebo je to tajemství?"
Nevěsta: "Tajemství..."
Kdyby se zdálo, že máme šaty stejné, tak ne. Nezdá se to :))

Obvykle do parku nosí z hotelu ke stolku u brány jen křeslo. Při představě, že do jednoho křesla po splnění úkolu posadím oba - družičku i družbu - mi bylo jasné, jak se budou pošťuchovat a jak to skončí. Naštěstí pán, co vše zkušeně navážel během dopoledne na kolečku, neměl nejmenší problém přivézt křeslo navíc.

 

Mít za svědkyni výbornou houslistku momentálně považuji za největší výhru. Báječné smyčcové trio na obřad nemělo chybu.

První svatební noviny jsem chystala na naši svatbu před deseti lety. Přijde mi, že za tu dobu jejich popularita na svatbách příliš nevzrostla, přitom jsou perfektním způsobem na zabavení hostů v době, kdy se novomanželé například fotí.

Od těch mých prvních novin jsou tyto na nesrovnatelné úrovni, víc mě ale těší obsah, který se obešel bez hloupých vtipů z Internetu. Naopak se zapojilo hned několik lidí z řad svatebčanů, aby vymyslelo pár vět nebo svědkyně, která sepsala celý příběh jejich seznámení s nevěstou. Taková parta se mi líbila ještě před tím, než jsem je mohla potkat osobně.

Svatba

Skončilo období "před svatbou" a začalo období "po svatbě". Pro novomanžele rozhodně, pro mě v těchto dnech také. Při procházení si v duchu svatebního dne se až sama divím, co všechno se dá v jednom člověku zvládnout. Samozřejmě s patřičnou dávkou štěstí a pořádně odhodlaným týmem za zády.
Ti, co mě sledují na Instagramu, už mohou tušit, že jsem koordinovala svatbu - našim nejlepším přátelům, kteří mi nechali volné ruce. A já se tak mohla znovu vyřádit na dekoracích, vymýšlení výzdoby, tvorbě svatebních novin... a zcela nečekaně i na tvorbě svatebního oznámení, líčení nevěsty, dekorování dortu, dirigování fotografa... Bylo toho hodně a o to víc mě hřejí pochvaly, kterými svatebčané nešetřili.

Fotit jsem nestíhala skoro vůbec, nemám ani celý výzdobený sál bez lidí. V době, kdy přivezli květiny do čela stolu, jsem dekorovala ještě venku. Fotky tak mám jen z rychlíku ze čtvrtka, kdy jsem skončila asi po čtyřech hodinách v půl jedenácté v noci (tedy nejen já, měla jsem k ruce vydatné pomocníky), a pár fotek z pátku a některé od manžela z mobilu.
A teď ani nedutám, jak se veškeré mé snažení promítne na svatební fotografie, podle kterých, co si budeme povídat, se budou nejvíc ubírat hovory i za těch 10, 20 a výše let.

Internet je plný inspirace na krásné a nápadité jmenovky, nedokázala jsem si ale vybrat nic, co by bylo po všech stránkách ono. Vyhrál přehnutý bílý čistý papír s hezkým černým fontem. Ve finále si říkám, jestli to vlastně není v dnešní době TO originální.

Meníčka, jmenovky i skládání ubrousků jsem zvládla sama. Na špalky jsem měla naštěstí lidi. I když si svědek myslel, že spíš potřebuji dřevo na zimu, dodal mi ho přesně podle zadání. Děkuji!

Vysoce ceněný dokumentární materiál - Ene při práci :)

A slibuji, že příště už to nebude jen o mě. Za celým snažením stála spousta lidí, bez kterých by nikdy vše neklaplo tak výborně!