úterý 31. března 2020

Karanténa

Ahoj, jmenuji se Jana a už pět týdnů jsem nebyla doma. Vítejte v mé karanténě. Protože jsem se rozhodla zachovat zodpovědně, když se mi zhruba pátý den po návratu z Anglie rozjelo nachlazení, zavolala jsem na hygienu. Ta mě vyslala na odběrové testy. Jsem schopná si po propocené noci dojet 40 minut autem? - Jsem. - Žádná odběrová sanitka nebude.
Výsledky testů jsem ale nedostala ani po týdnu. Prý je ještě nemají, ale bude lepší, když přijedu v sobotu znovu na odběr a tyhle nové výsledky už budou do druhého dne. Dobře. Každý přeci touží, aby mu zaryli štětičku až do mozku a druhou zabodli hluboko do krku. O takový rajc nechce přijít nikdo.
Do druhého dne tedy znamená v neděli? Ale kdeže, v neděli se nepracuje, takže až v pondělí.
V pondělí po poledni už mi bylo víceméně jasné, že nikdo nezavolá, ale nakonec přeci! S těmi 10 dní starými výsledky... Negativními. Takže mohu domů? Ale kdeže, musíme počkat na ty nové.
A tak si tu mohu dále užívat samotu plnými doušky a vysvětlovat dětem po telefonu už pátý den, že zítra možná přijdu domů "a dárek ti, Josífku, ještě fakt dát nemůžu".
Jedinou tekoucí vodu si tu labužnicky dopřávám v improvizovaném dřezu ústícím do kýble. Suchý záchod ústí tak maximálně do nádrže, kterou jsem ráda, že alespoň zvládnu odnést daleko do zahrady - nutno podotknout bohužel daleko častěji, než by si můj dávicí reflex přál absolvovat.
Vlasy mi momentálně končí někde lehce nad pasem, absolvovala jsem proto už i mytí hlavy v připravených několika kýblech s teplou vodou, a musím uznat - nebylo to lepší než svědící hlava předtím, ne-e.
Jediná obyvatelná ložnice je ta u kluků, kde jsme už před několika týdny smontovali patrovou postel ještě z bytu a donesli matraci, aby si měli kde hrát, zatímco pracujeme. Další výborný tip je pak nechat ráno otevřené okno. A zapomenout na něj do noci. A ano, povedlo se mi to znovu. Okamžik uvědomění byl pohled na fotku s teploměrem. Je to přesně to co chcete zjistit o půlnoci a mít na spaní krásných 14 stupňů.

Už nepohrdnu dokonce ani fotkou cizího dítěte z obchoďáku.
Jako dámička jsem začínala karanténu s červenými nehty, plyšové vestě a vínových kozačkách. Teď jsem ráda za jediné legíny, které nemám od prachu, zacákané od barvy, tmelů a sazí z kamen. Ovšem kolena nyní rozhodně nejsou přiléhavého legínového typu, ale spíš tak jako strejdovy tepláky někde v půlce lýtek. Z původně i poctivě odlakovaných nehtů, kde zbyl nehet delší než lůžko, je černý roztřepený pahýl rovněž od sazí. Dobrá zpráva, po dvou týdnech jsem se na přikládání do kamen konečně naučila nezapomínat na rukavice.

pondělí 30. března 2020

Zrecyklovaná terasa

Co jsme se pustili do rekonstrukce, věděla jsem, že zrecykluji všechno, co bude jen trochu možné. Cihly poctivě rovnané, dřevo tříděné na několik kupiček podle stavu, velikosti a účelu. Tím to samozřejmě nekončí. Ale vrchol zero waste zažívám až teď, co jsem na domě zavřená sama už třetí týden v karanténě. Jako kuchyň posloužil kus staré pracovní desky se dřezem, na který mi přidělali  nohy a sifon, který končí v kýblu, to abych mohla denně i posilovat.
Jako první věc, k čemu mě donutilo sluníčko a neutěšený výhled na hromady cihel a prken na zahradě, byla terasa. A za jediné odpoledne po práci jsem jí prostě postavila - jako patky posloužily staré očištěné cihly skládané na sucho na sebe. Jako rám terasy jsem využila masivní zárubeň ze zrušených dveří a uprostřed po delší straně přidala ještě trámek navíc. Navrch už jen prkna, která jsme původně odřezali uvnitř - ať už v místě budoucí koupelny nebo pod kamny.
Jen se po vítězoslavném finále výrazně ochladilo a na tomhle miminku od terasy se v pěti stupních zatím moc sedět nedá. Nejraději proto sedím hned za dveřmi na zemi, kam velkou část dne svítí sluníčko a ohřívá prkna. Výhled mám teď mnohem lepší. Co ze dřeva od loňska venku zbylo, jsem nacpala do kýblů, ze kterých si každý večer přitápím v kachlových kamnech, a chrochtám si nad asi nejkrásnější investicí na domě.


Ale baví mě i mini recyklace ala Babica. Tak když není nový váleček na natírání, je kladivo... a pod ním povolí tak nějak každý váleček. Doporučuji však jen do určité fáze. Ve chvíli, kdy se utrhne vnitřek, tak končíte... Ale zábradlí jsem s ním natřít stihla. Podobně obstál váleček i na podlaze - špička se utrhla až přesně na poslední tah. Potom už jsem, uznávám, vyměkla i já, a prosila ve stavebninách, aby mi nový váleček dovezli a hodili za dveře. Ještě jednou děkuji za záchranu!


pondělí 16. března 2020

Tátovi

Začátek roku nebyl z nejšťastnějších. Táta navždy odešel hned 4. ledna. Stihli jsme ho jen tak tak převézt blíž k nám a dojít se rozloučit - každý, kdo mohl. Odejít chtěl sám, nikdy se nerad dělil o svou bolest, a tak počkal, až všichni odejdeme a potom nám usnul... Večer, kdy nám to přišla máma říct, mi naskočil obvyklý mód "vše zařídíme, o vše se postaráme", ve kterém není prostor pro emoce -  zrovna tak, jak jsem to viděla u rodičů celý svůj život.
Ty dny už jsem čekala na rozhodnutí, jestli budu moct odjet na pár týdnů do Anglie do školy. Když už i to bylo jisté, a začala jsem zařizovat vše potřebné pro odlet, věděla jsem, že chvíle pro emoce přijde teprve až budu daleko a sama. Ani jsem nemusela čekat příliš dlouho. 
Táta za mnou přišel ve snu - přesně dva měsíce po tom co odešel. Seděl vedle mě a ukazoval fotky domu, kde jsem vyrůstala, místa, která tak stěží někdy mohla vypadat, ale na tom ve snu nesejde. Dívali jsme se spolu dál i na fotky našeho domečku tak, jak jsme si je prohlíželi poslední týdny v nemocnici, kdy mu dělala radost každá změna a posun. Jak kdyby ale měl najednou svoji složku v telefonu, kam se mu ukládá všechno, co vyfotím u sebe, a ukazoval mi jí se slovy: "Já to všechno vidím". V tu chvíli jsem se vzbudila s nezastavitelným pláčem uprostřed noci a brečela dlouho. Probrečela jsem i celou snídani, když jsem svůj sen vyprávěla mojí úžasné Rosey, u které jsem v Anglii bydlela. 
Asi nikdy jsem nezažila silnější a živější sen. Ano, také brečím znovu pokaždé, když si na něj vzpomenu, přesto jsem za něj tak ráda. A není vůbec jednoduché být od soboty zavřená v karanténě na domě, který mi rodina během pár hodin celý připravila na provizorní žití. 
Táta je tu všude se mnou. Ať v té zdi, kterou i během nemoci nemohl nechat nenahozenou a u které každý večer usínám, nebo u podlahy v koupelně, kterou jsem betonovala, zatímco mi seděl za zády na židli a kontroloval každý můj pohyb snažící se dosáhnout roviny. Jak já byla ten den vyčerpaná fyzicky a psychicky... Táta u mě stojí také pokaždé, když beru do ruky kladivo nebo se po hlavě vrhám do něčeho, co jsem nikdy nedělala. Naučil mě jednu strašně důležitou věc, a tou je improvizace. Nikdy nezapomenu na jeho oblíbená slova: "Člověk může bejt blbej, ale musí si umět poradit". 

Fotka je z doby, kdy nám dodaly špatné dveře na zahradu, opravit je nechtěli, jen je odmontovali, vrátili zálohu a na další firmu jsme s vybouraným otvorem čekali několik měsíců...

Strašně mi chybíš, tati, ale já to tu zvládnu. Ty víš, že ano.