Zrecyklovaná terasa

Co jsme se pustili do rekonstrukce, věděla jsem, že zrecykluji všechno, co bude jen trochu možné. Cihly poctivě rovnané, dřevo tříděné na několik kupiček podle stavu, velikosti a účelu. Tím to samozřejmě nekončí. Ale vrchol zero waste zažívám až teď, co jsem na domě zavřená sama už třetí týden v karanténě. Jako kuchyň posloužil kus staré pracovní desky se dřezem, na který mi přidělali  nohy a sifon, který končí v kýblu, to abych mohla denně i posilovat.
Jako první věc, k čemu mě donutilo sluníčko a neutěšený výhled na hromady cihel a prken na zahradě, byla terasa. A za jediné odpoledne po práci jsem jí prostě postavila - jako patky posloužily staré očištěné cihly skládané na sucho na sebe. Jako rám terasy jsem využila masivní zárubeň ze zrušených dveří a uprostřed po delší straně přidala ještě trámek navíc. Navrch už jen prkna, která jsme původně odřezali uvnitř - ať už v místě budoucí koupelny nebo pod kamny.
Jen se po vítězoslavném finále výrazně ochladilo a na tomhle miminku od terasy se v pěti stupních zatím moc sedět nedá. Nejraději proto sedím hned za dveřmi na zemi, kam velkou část dne svítí sluníčko a ohřívá prkna. Výhled mám teď mnohem lepší. Co ze dřeva od loňska venku zbylo, jsem nacpala do kýblů, ze kterých si každý večer přitápím v kachlových kamnech, a chrochtám si nad asi nejkrásnější investicí na domě.

Ale baví mě i mini recyklace ala Babica. Tak když není nový váleček na natírání, je kladivo... a pod ním povolí tak nějak každý váleček. Doporučuji však jen do určité fáze. Ve chvíli, kdy se utrhne vnitřek, tak končíte... Ale zábradlí jsem s ním natřít stihla. Podobně obstál váleček i na podlaze - špička se utrhla až přesně na poslední tah. Potom už jsem, uznávám, vyměkla i já, a prosila ve stavebninách, aby mi nový váleček dovezli a hodili za dveře. Ještě jednou děkuji za záchranu!

Bez dětí

Loni si připadal Josífek strašně ochuzený, když zůstal doma a na tábor s ostatními neodjel. Rok o tom stále mluvil a těšil se na svoji premiéru. A premiéra je to i pro nás. Užíváme si absolutní klid od táborníků. Deset dní bez všech dětí je pro mě momentálně ráj pro nervy umocněný o dovolenou, kterou jsem si vybrala právě tento týden. Předsevzala jsem si spoustu věcí a spoustu věcí si splnila. Kromě nezbytného úklidu a nalakování komod, jsme se přesunuli na pár dní k přátelům.

Naši liberečtí přátelé pro mě byla jediná záchrana ve chvílích, kdy jsme zůstali po večerech doma uvěznění s dětmi nebo i později, v době nemoci. Oni bezdětní, kdykoliv se mohli sebrat a přijet jen tak posedět a zahrát karty. Také kdykoliv přijeli, když jsme potřebovali pomoct. Nadešel čas výměny rolí a co se týče dětí, vůbec mi nevadí. Pomazlit a vrátit. Tak geniální!
Neméně geniální bylo wellness, kde jsme se ocitli na dva dny. Tam jsem se pro změnu nechala u snídaně balit usměvavým mládencem, kterému nicméně chybělo zhruba 17 let aspoň do dospělosti. Ale tak v mém věku je příjemné, když se za mnou ještě někdo otáčí, div nevypadne ze židle.

Adventní nevěnec

Děti sice říkaly cosi o vánočním věnci a svíčkách, který nutně musíme mít...
Má se to tak, že na hořící svíčky zas tak nejsem. Málokdy si na ně vzpomenu, i když jich máme doma požehnaně. Vlastně mi dělají největší radost úplně netknuté. Neptejte se mě proč, nevím.
Adventní věnce (i ty mé nevěnce) dopadají každý rok stejně. Zapálíme je na pár minut a maximum kam svíčka vyhoří, je asi tak pětina. A zbytek roku nevím co s těmi nedohořelými svíčkami dělat.
Letos jsem měla poměrně jasnou představu už delší dobu, ale u realizace jsem se dost zapotila. Vypomohl mi Toník s jeho duplem, kterým jsem si kruhový tvar eukalyptové větvičky zajistila a dala zaschnout do dalšího dne na topení.

Tak teď už jen poslední stuha na zlatou neděli.

Recyklace šuplíků

V naší soukromé domácí vetešárně jsou skladovací prostory značně omezené. Když se pak objeví nějaký nový neodolatelný kousek, stojíme pokaždé před tou zásadní otázkou - kam s ním? A nenajde-li se vhodné umístění, tak i co s ním? Občas se místo najde z celé komody jen na jeden hezký šuplík a časem se mu uplatnění prostě vymyslí.
Během posledního měsíce se u nás recyklovalo ve velkém, mám se s čím podělit. (No dobře, nazývejme věci pravými jmény, tak tedy pochlubit.)

Jak využít starý šuplík?

Na dětská CD

 

A když jde další školák poprvé do školy a babička se rozhodne, že bude potřebovat svůj vlastní stůl, najde se uplatnění pro další šuplík na zdi:

Jako poličku

 

Někdy nám zásuvka naopak úplně chybí, taťka ji vyrobí ze zbytků prkýnek a přidá úchytku taky kdoví odkud. A vznikne tak hybridní stolek, až mě zase baví. 

V nejlepším přestat

Trochu ze zákulisí našeho skromného obýváčku nad schody: Po nějakých třech letech přemýšlení jsme se konečně dobrali podoby, jak by naše vskutku multimediální zábradlí mohlo vypadat. Už jen zkonzultovat s truhláři, teď již z bývalé práce, a může se vyrábět. A užívat prázdniny s dětmi. Bylo toho na nás všechny příliš, i když se mi bude moc stýskat.

Kytice dodatečně výroční, přeci jen - z Kafé Kytka v Liberci, kam jsem se chtěla podívat už pěkně dlouho. Zatímco běžné kytice pokaždé vybalím ze všeho, z čeho jdou, popřípadě si je ještě celé převážu, tady se dlouze rozmýšlím, jestli s papírem nebo bez. Protože přesně takhle bych to chtěla umět já.

Zamilovaná

Jak se plní sen? Třeba tak, že si ho při hledání koberce najdete úplnou náhodou na Sbazaru. Neměla jsem dodnes třeba tušení, že od malička vysněné houpací křeslo a od dospělosti vysněné kožené křeslo může být spojené v jedno. Posezení s kafem má teď úplně jiný rozměr. Ono je to vlastně už teď poležení, protože se schoulím, sklopím dozadu a kam se hrabou kosáci v hnízdě.
A ty detaily!
Zamilovaná až po uši.

Malování

Dny jako vymalované, tyhlety prázdniny. Nebo málo? Kluci se rozhodli si to pojistit a vzali fixy do svých rukou. Josífek tečkoval, Tonda se rozhodl k té sněžné vánici přimalovat pořádnou loď. Co vám mám povídat, měli jsme vélkou radost... Takže jsem nakonec malovala taky - naprosto bez fantazie bílou barvou. A takhle krásné chvilku zas podkroví bude. Jsem řekla.

 

Pověsit se a schnout

Koupelnový věšák proběhl časopisem, ale vlastně vůbec ne blogem. Víc než ručníky na něj věšíme hračky. Už ani nevím, které babičce plastový košík patřil, vnoučata ho ale využívají vrchovatě dál k netušenému účelu. Díky němu mi ani nevadí se na tu různorodou všehochuť neustále dívat.
Úplná novinka v koupelně je dlouholetá položka na mém seznamu - kartáč od Iris Hantverk. Přátelé mi chtěli udělat radost a to se jim teda povedlo luxusně. Ještě jednou děkuji, já vím, že koukáte!

Ta Ene už je tam zas

Vypovídám se snad brzy, proč teď tolik nepíši. Z čeho se mohu vypovídat hned, je ale z časopisu Nové proměny bydlení, který nás navštívil nedávno i se skvělou fotografkou Veronikou Raffajovou. To se mi to hned kochá lépe, když fotí někdo, kdo to narozdíl ode mě umí. Naše koupelna je na stáncích právě teď, v květnovém čísle.
A co se se mnou děje napoví třeba zbytek fotky.

Věšák na klobouky

Tolik radosti co udělala jedna krabice, do které se nám poprvé vejdou všechny šály a čepice! Že je nad ní ideální prostor pro naše klobouky jsem taky tušila. Chvíli mi pak trvalo přijít na jednoduchý způsob přidělání, ve zdi je totiž vedená elektrika. Na designové puntíky nebo kapky se doma zrovna netvářili. Kolečko dřeva je ale zadarmo a kloboukům sluší. Stačilo přilepit speciálním lepidlem, které unese 100 kg zátěž a jsem šťastná jako blecha.
A to ostatní? Že se se třemi dětmi doma něco někde neustále přeskupuje a přesouvá je běžný stav. Když se mi pak neuklizené věci po nějakém rozbouraném bunkru válely na schodech, zjistila jsem, že se mi tak vlastně líbí - kožešinu jsem jen narovnala přes krabici a poskládala na ní polštáře.

Kuchyňová

Dvě nevídané změny na jednu fotku. Po více než roce nastal ten čas. Tak dlouho jsme měli přes trám omotaný kabel s žárovkou, až jsme u odhalené žárovky zůstali. Světlo je světlo a nakonec se nám o něj nechce dělit s žádným stínítkem. (Teď už si jen počkám na výkonější čiré LED žárovky a budu spokojená.)

Druhý přírůstek je ze Zahrady na niti, kam jsem se v Praze konečně podívala a samozřejmě neodešla bez nákupu. Je tu ještě tolik míst, kterým by kokedama slušela, hmmm... A píšťalka lištička pro děti byla také jasná volba. Vydržela jsem ji nechat otestovat až děti, alespoň jsem mohla být překvapená, jak hezky jemně píská. A to se ve třech testujících exlemplářích hodí!

 

Na peci

Nejmenší svišť dorostl vlastní samostatné postýlce. Variant jsme pro naše minipodkroví přeci jen pár našli. Mohli jsme se odstěhovat do kuchyně a nechat celý pokoj jen dětem. Mohli jsme tu vše vystěhovat, přidat úložné prostory na míru a z mého oblíbeného nábytku nechat jen jeden dva kousky. A nebo zvolit nejjednodušší kreativní variantu, kdy se poslední neuspořádaný kousek podkroví promění v postel. Asi není tak těžké uhodnout, co vyhrálo. Na postel ale byly nároky tak velké, že jsme ji museli udělat sami.
Použila jsem noční stolky z IKEA - potřebovala jsem šuplíky na oblečení z komody, co stála na místě původně, a zároveň nějakou základnu k budoucí posteli. Sezónního oblečení máme hodně, Josífek oblečení samozřejmě dědí a navíc moje geny moc nerostou a mívají oblečení i dva roky po sobě. Takže jsem potřebovala využít i co nejvíc místa pod postelí. Že bude vyšší než je obvyklé, bylo jasné od začátku. Rošt jsme přivrtali na hranoly, aby držel pevně pohromadě a mohl se odsouvat nebo zvedat dle libosti a my se tak snadněji dostali k věcem uloženým pod postelí.
Teď jí říkáme na peci a válíme se na ni rádi všichni do jednoho. Je z toho koutku skvělý přehled.

Mašinku namalovala Anežka Josífkovi k svátku, uvidíme, jak dlouho vydrží. Zatím, zdá se, si ji docela hýčká.

Přestupný příspěvek

Nemít příspěvek na blogu v takový vzácný den? Schválně jsem si zalistovala dozadu, abych zjistila, že ani před čtyřmi lety jsem tuhle příležitost nepropásla a ukázala jsem našeho karnevalového motýlka Anežku.
A když už tu máme dalšího 29. února a venku nasněžilo, nebude mi tak vošajstlich ukázat fotografie z minulých Nových proměn bydlení, kam jsem psala o blogu pro vánoční číslo (a ze kterého nakonec bylo valentýnské).

Radosti

Industriální tečka, co mi chyběla na krbu, nejlepší dárek. Tedy jeho uvedení do chodu.
Hodinám teprve v týdnu přišel kardiostimulátor. Operace pak trvala pár minutek. Napsala bych, že už vesele tikaj, ale nene, tyhle na rozdíl od kuchyňských nejsou běžně ani slyšet. Nemají chybu.

A Toník mi vybral na nákupu s babičkou kytičku růží. Proti výroku "máma je moje nejlepší holka" neměla babička dostatečnou obranu. Přídavek jsem pak ještě dostala i od mého nejstaršího chlapa (ale pan doktor mu říká mladej kluk a je na to prý vyšší kapacita).

Eukalyptus

Před Vánoci jsem byt krásně provoněla čerstvým eukalyptem. Možná by stálo za to ho vyzkoušet jako čističku vzduchu, Toník je od včera doma s kašlem. V místních květinkách se sice eukalypt vůbec nenosí, k mé radosti jim ale nedělá problém ho objednat. Tedy pokud nezáleží na konkrétním druhu, protože latinské názvy mi tu nejsou nic platné. O to je nákup větší zábava, nikdy nevím, jaký druh dorazí. Teď třeba už si zase nepamatuji, jak říkali česky tomuhle.

Mydlím, mydlíš, mydlíme

Domácí mýdla (ručně a s láskou dělaná) se u nás celkem ujala. Po mýdlech na ruce, která si na umyvadle hoví v kamenné mýdlence od Mihulli, mají teď důstojný příbytek i mýdla vanová. Vanovými mýdly rozumějte šampon na vlasy a briketu - černé hloubkově čistící mýdlo.
A to by jeden čekal, že mě to shromažďování blbinek po stěhování přejde...

Ne. Nepřejde :)

Tik.... tak

Málo která "blbost" mi doma projde, o to víc jsem ráda, že bakelitové retro hodiny do téhle kategorie nespadly. Dlouho jsme navíc zvažovali, jak moc složitá bude přestavba na tužkové baterie a další hrozně dlouhou dobu jsem se odhodlávala k samotné dražbě na Aukru. Teď už není pochyb.

Manželovou zásluhou Časomír ode dneška visí a každou minutu hlasitě tikne. Ve spojení s letošními posledními šeříky momentálně tvoří nejkrásnější pohled v podkroví.

Moje vysněné hodiny ke krbu jsou podobně jednoduché, ale s čísly. Tak zase příště :)

Kamenná

I s mojí strašnou nerozhodností jsem si z Dyzajn marketu minulý týden přivezla pár úlovků. A to mě takové vybírání kamenné mýdlenky u Mihulli trvalo dobrou půlhodinu. Nu, tak jsem od ní neodcházela jen s mýdlenkou, ale také s oblázkovými naušnicemi, co se dá dělat... Mihullin způsob vystavení zboží se mi strašně líbil. Žádné nákladné stojany a dekorace, jen malý rozkládací stolek, pomačkaný balící papír a tenké pero. Nápisy a ceny přímo na papíru pod vyloženým zbožím, náušnice v kousku kartonu s namalovanými listy. Teď mě mrzí, že jsem si stánek nevyfotila.

Oblázkovou mýdlenku jsem měla v plánu pořídit už do bytu. Univerzální nadčasová věc!

Až na to světlo, to světlo...Už jsem si alespoň jistá, že chci geometrický tvar.