Uskupení, které se dá poslouchat stále. Ale na živo? Na živo jsem si žádné jiné představení ještě tak neužila. Byla jsem to vůbec já, kdo v divadle nadšením vykřikoval, jako první aplaudoval ve stoje a odcházel s totálně unavenýma rukama? A kdo si takřka řekl o olíbání od autora jejich hudebních úprav?
Že budeme poslouchat skvělé čtyřhlasy jsem věděla. Co jsem nečekala byl repující 4TET. A už vůbec jsem nečekala zpívajícího Jiřího Korna, hrajícího na baskytaru a ZÁROVEŇ ještě stepujícího. Musela jsem si vygooglit jeho věk... 63 let...
 |
| O co horší obrazový materiál, o to lepší poslechový zážitek :) |
Dnešní vystoupení mělo své kouzlo i v tom, že každý zpěvák měl nahraný svůj medailonek a zpíval jednu píseň sám, "abychom si měli možnost vychutnat každý hlas zvlášť". Poslední medailonek, pana Škorpíka (nejnižší... klobouk) byl strašně smutný. Jeho píseň, autorská, byla o snech a snění. Jeho povídání bylo o tom, že sny se plní. Vlastně mluvil o nespokojenosti s naší vládou a ač to tam nemělo co dělat, bylo to trefné.
Po představení autogramiáda. Nechtěli jsme jít. Velmi rychle jsme ale zjistili, že to není autogramiáda hvězd, ale obyčejných lidí, lidská, příjemná, s každým podpisem upřímný pohled do očí, zvídavé pohledy a zájem o to, jak se nám představení líbilo. Musela jsem jít, každému jednotlivě poděkovat a panu Škorpíkovi podat ruku, vyjádřit mu tak své velké přikývnutí. A kromě podpisů jsem si tak odnesla jednu velkou mlaskavou pusu na tvář.
