Kavárenským povalečem snadno a rychle

Jeden z hektických předvánočních týdnů jsme uzavřeli v kavárně se staršími dětmi. Toník byl z toho nápadu neuvěřitelně nadšený a měla jsem co dělat ho udržet neposkakujícího. Jenže marshmallow z horké čokolády rychle mizelo a v téhle kavárně mají tolik zajímavého. Bodejť by ne, když Hosana Café vznikla původně jako prodejna nábytku a dekorací. Koloniální styl není v sortimentu Šluknovského výběžku vůbec obvyklý, přidejte k tomu modely lodí a letadel a jako kluk jedna dva ztratíte hlavu. A jako máma zase nebudete chtít dát z ruky ty francouzské časopisy o bydlení, co na vás všude číhají. Když si vyberete správný den, bude vám k tomu hrát živá hudba. Aneb kavárenským povalečem snadno a rychle.

Místo kontrastů

Jinak nakupovat snad ani neumím. Nejdřív dvě hodiny otálení - mám koupit/nemám koupit? Abych se pak stejně vrátila zpátky a v letu pobrala pár kousků bez zkoušení - rychle, než mi ujede autobus. Ale v Signature store & cafe se opravdu špatně odolává. Snad jedině ceny to zachraňují. U stromečku však budu strašně překvapená ;)

Koncept mě nadchl. Chvíli si připadáte jak na posezení mezi popelnicemi, o kousek dál čeká na vaši zadnici zas luxusní kožená sedačka. A všude mezi tím spousta vystaveného zboží od českých a slovenských značek, známých i těch méně známých. K tomu všemu káva (prověřených) libereckých Nordbeans nebo domácí polévky od Le Camille.

Trošku rozdíl oproti září, kdy ještě tekl déšť po podlaze. Za ještě většího syrova jsem si to tam totiž prohlédla na workshopu se SOFFA, které stejný prostor hostí, jen o patro výše.

Jinak kavárna a obchod patří stejným klukům, kteří stojí za Radlickou kulturní sportovnou a Kavárnou co hledá jméno. Potkala jsem je na PechaKucha Night loni v Liberci, kde měli teprve plány dát dohromady další opuštěné prostory. Vnitroblock, jak celý holešovický komplex nazvali, museli při jeho velikosti vykřesat v nepředstavitelně krátkém čase. *smeknutí až na zem*

Tenhle článek o nich jsem si s chutí přečetla. Jen po něm teď už člověku přijde každý čas strávený doma úplně promarněný.

Podstávka pro náročné (na prostor)

Minulá výprava za podstávkami byla jako návštěva v jesličkách proti tomuhle podstávkovému kolosu. Christiánův dvůr je podstávková usedlost nově zrekonstruovaná se vší autentičností, co jen šla, aby zároveň obyvatele v ničem neomezovala. Aniž by byl dům pod státní ochranou, prokoukl z vlastní vůle majitelů citlivě a to i přesto, že jde jen o rekreační objekt. Domem provázel architekt podílející se nejen na záchraně této podstávky, ale i dalších, Ing. arch. Tomáš Efler.

Nad Jetřichovicemi se dům tyčí v původní podobě; terasy a francouzská okna jsou dělaná až s výhledem na krásné lesy a stráně, kde ráz obce nijak nenarušují. Francouzská okna v podkroví se navíc dají skrýt za dřevěná dvířka jako od seníku. K idylce mi nechyběla ani ta srnka skákající po stráni.

Něco z teorie: Podstávkový dům má patro postavené na samostatné nosné konstrukci (zde zelené sloupky) - při uhnívání nebo jiném poškození trámů šly pak dobře nahradit, aniž by se musela konstrukce rozebírat až po střechu.

Často je součástí podstávek zděná část. Tady to byly původně chlévy s úžasnými pískovcovými klenutými stropy.

Samostatné kamenné stáje jsou součástí komplexu Christiánova dvora spolu se stodolou. Stáje mají čepici, teda přistavěné patro zhruba z 50. let.

Mé oblíbené zařízení staré s novým i tady funguje skvěle v interiéru celého domu.

Vychytávek pro levnější zařizování a rekonstrukce si odnáším několik. Dlouho jsem třeba koukala na tuto kuchyň v 1. patře - nová, přitom chalupářská. Bohatě přitom stačilo nepoužít sokl ani vysoké nohy, ale nechat kuchyň jen na nízkých stavitelných nohách. Tady sice nutnost, ale zároveň plus.

Dalším mým tipem je zateplené podkroví zaklopené nikoliv sádrokartonem, ale, pro mě šok, obyčejnými bílými lamino deskami - žádné broušení, žádné nátěry, jen šrouby pod falešné trámy a je hotovo. Sice čuňačinka, která si rozporuje s prvním odstavcem, faktem ale je, že je daleko více investorů, co pracují svépomocí, pomalu a levně, než investoři s neomezenými prostředky. Ve finále obě skupiny nezřídka končí stejně - bez prostředků s rozestavěným domem.
Nechci ale končit tolik pesimisticky. Sdílný průvodce je dar a tak mi vnukl myšlenku, že i tady u rodičů by šla postavit kachlová kamna bez kamnáře a mít na střeše břidlici. Třeba. Jednou.

Art deco kavárna

Kavárna vystavěná v art deco ovlivněná kubismem musí stát za to - s tím jsem jela na den otevřených dveří zchátralé budovy v Rumburku, kterou jsem chtěla vidět již dávno. Dlouhé roky vypadala spíš na další smutný příběh, ale stal se doslova zázrak a Venuše/Krym nebo také Café Henke získala nového majitele. Nad mé očekávání jsem si budovu měla možnost projít s Mgr. Jiřím Kovářem osobně, o to víc cennější dojmy si z návštěvy odnáším.

V dobách mého táty se v prvním patře pořádaly zábavy. Až z toho bylo jednomu teplo. Práci údržbářů pak zřejmě výborně zastupovali nesolventní mladíci ze širokého okolí, protože měl Krym díky nim prý parádně nablýskané okapy.

Prosvětlení od schodů k baru a výtah

 Pro mě nejkrásnější část budovy - prosklená střecha. 

Stvořeno pro ateliér. Nebo loft. Nebo loft s ateliérem. Úplně ho vidím.

Schody "do ateliéru", resp. směr dolů z podkroví...

...a pohled pro bohy, kdo zvedne ze schodů hlavu k nebi.

A ještě by to šlo výš, ale technický stav budovy už tomu moc není nakloněn.

Původní stav sálu v prvním patře

A Duchová už tu rovnou straší ve věži. Nebo spíš v pokoji s výhledem na bývalý pivovar a zámek. Ač mám fotek nepřeberné množství a těžko se mi na blog vybíralo, tady mě baví barvy. 

Spoustu dalších informací, historie i fotek je na adrese www.cafe-henke.cz a další dny otevřených dveří se mohou objevit na FB.

Zahrada na niti

Rozhodla jsem se napsat ještě o jedné návštěvě, která za to rozhodně stojí. Květiny od podlahy až ke stropu jsou běžné možná v botanické zahradě. Tohle je ale Zahrada na niti. A je prostě skvělá.
První kokedamu jsem si přivezla před rokem z Design Shakeru, druhou, jak víte, nedávno. Nikdy by mě nenapadlo, jak vášnivě budu jednou pěstovat obyčejné pokojové rostliny. I když na to jdu velmi zvolna. Asi tak jako že mi rychlé vstávání nedělá dobře. 

Rekonstrukce s duší

Než se mi podaří vyfotit zase něco od nás, přidám alespoň jednu starší návštěvu ve zrekonstruované dřevěnce. Byla jsem tam poprvé, o útulnosti jsem tušila jen z doslechu. A moc jsem si to užila. Maličký domek, ve kterém je vše podstatné. A nejpodstatnější venku - veliká zahrada, ba přímo ráj pro děti. Sen. Dokonce i ty srnky na zahradě také občas mají a navíc jezevce. Dost dobře chápu, proč se kvůli něčemu takovému lidé upíší bance skoro do konce života.

 

 

Více z návštěvy na www.vybezek.eu.

Dílna, odkud se zpracovávaly předlohy na pravý český cibulák

Další velmi milá návštěva se mi poštěstila v dílně u kovorytce Jirky. Tvůrčí prostor na několika málo metrech, kde je přesto vše. A spousta hodin a budíků k tomu. Jirka totiž budíky sbírá a nevynechá kvůli nim žádný blešák v Zákupech. Už jich má na 500 a sama jsem neměla ani tušení, že kdy byly třeba speciální hotelové budíky. Chceš ráno vzbudit? Musíš vhodit minci, pak můžeš teprve štelovat čas!
Nejen jak se k budíkům dostal, ale i o nejvyhlášenějším porcelánu a kde to s takovou krásnou prací celé začalo, jste se mohli dočíst v článku pro výběžek.eu. A to tam ještě zatím není, jak spravuje hodiny vůbec největší - kostelní!

Dalo by se jíst i očima

V únorové návštěvě pro výběžek.eu jsem si odskočila do restaurace. Přivál mě tam totiž lehký nádech designu a to se musí podporovat.

Líbí se mi dlažba. Takovou bych chtěla do koupelny, kdybych měla ráda dlažby :)
Muuto na stropě byla jedna z možností, když jsme vybíraly světla ke kamarádce a zaujal jí Unfold ve žluté. V Resortu Lípa mají k černému přidané ještě kontrastní červené E27. Hezky po česku - hlavně úsporně.

Nová restaurace vznikla rozšířením staré budovy barokního penzionu, kdy venku ještě předtím vyrostly další budovy hotelu pro turisty Českosaského Švýcarska. Vše nové je sjednocené laťovou fasádou a Ateliér Hoffman si za to právem vysloužil ocenění Stavba roku 2013 za vytvoření ojedinělého souboru staveb se zřetelem k městotvorné funkci.

Přímo před restaurací stojí, tuším, nejseverněji umístěná lavička Václava Havla. Protože pravda a láska musí zvítězit.

Na první návštěvě

Poutavé bydlení s příběhem jsem u tohoto člověka tušila. Jen jsem si původně moc dobře nesrovnala, kam vlastně jedu fotit. Teď už vím, že muzeum kol a Stodola nejsou jedno a to samé. Oboje má na svědomí majitel cykloobchodu a obojí má úžasnou atmosféru. Napoprvé jsem pro začátek skončila ve Stodole. Poctivém domečku z poctivých materiálů opracované poctivým řemeslem a nadšením.

Na začátku bylo 11 krásných starých trámů a na konci místo pro setkávání s přáteli i podobnými nadšenci do kol a cestování. A já si to směla všechno prolézt s foťákem. A co víc. Dokonce jsem z návštěvy odjela s dokonalými retro hodinami!

Na temperament štěněte japonské akity-inu se nezničitelná podlaha z kostek perfektně hodí.

Asuši zvaný Suši, nevinnost sama

Vše tu vzniká svépomocí, i obrovský stůl z fošen. I když ne vše se zadaří napoprvé. Hrubý industriální a rustikální styl však bez okolků snese broušení desky stolu do rovného povrchu za provozu. Kdo jiný si může dovolit uklízet piliny hadicí?

Koupelna je od chodby oddělená starým továrním oknem, co si zasklil opět majitel sám. Moc se mi tu také líbí porcelánové háčky na ručníky. 

V patře u pracovního stolu s výhledem na zahradu mi chybí už jen nějaký ten starý muž s plnícím perem v ruce. 

A nakonec tři proužkovaná zahradní lehátka na půdě, kdo z vás to má!

Více o mojí návštěvě najdete na vybezek.eu.