Karanténa

Ahoj, jmenuji se Jana a už pět týdnů jsem nebyla doma. Vítejte v mé karanténě. Protože jsem se rozhodla zachovat zodpovědně, když se mi zhruba pátý den po návratu z Anglie rozjelo nachlazení, zavolala jsem na hygienu. Ta mě vyslala na odběrové testy. Jsem schopná si po propocené noci dojet 40 minut autem? - Jsem. - Žádná odběrová sanitka nebude.
Výsledky testů jsem ale nedostala ani po týdnu. Prý je ještě nemají, ale bude lepší, když přijedu v sobotu znovu na odběr a tyhle nové výsledky už budou do druhého dne. Dobře. Každý přeci touží, aby mu zaryli štětičku až do mozku a druhou zabodli hluboko do krku. O takový rajc nechce přijít nikdo.
Do druhého dne tedy znamená v neděli? Ale kdeže, v neděli se nepracuje, takže až v pondělí.
V pondělí po poledni už mi bylo víceméně jasné, že nikdo nezavolá, ale nakonec přeci! S těmi 10 dní starými výsledky... Negativními. Takže mohu domů? Ale kdeže, musíme počkat na ty nové.
A tak si tu mohu dále užívat samotu plnými doušky a vysvětlovat dětem po telefonu už pátý den, že zítra možná přijdu domů "a dárek ti, Josífku, ještě fakt dát nemůžu".
Jedinou tekoucí vodu si tu labužnicky dopřávám v improvizovaném dřezu ústícím do kýble. Suchý záchod ústí tak maximálně do nádrže, kterou jsem ráda, že alespoň zvládnu odnést daleko do zahrady - nutno podotknout bohužel daleko častěji, než by si můj dávicí reflex přál absolvovat.
Vlasy mi momentálně končí někde lehce nad pasem, absolvovala jsem proto už i mytí hlavy v připravených několika kýblech s teplou vodou, a musím uznat - nebylo to lepší než svědící hlava předtím, ne-e.
Jediná obyvatelná ložnice je ta u kluků, kde jsme už před několika týdny smontovali patrovou postel ještě z bytu a donesli matraci, aby si měli kde hrát, zatímco pracujeme. Další výborný tip je pak nechat ráno otevřené okno. A zapomenout na něj do noci. A ano, povedlo se mi to znovu. Okamžik uvědomění byl pohled na fotku s teploměrem. Je to přesně to co chcete zjistit o půlnoci a mít na spaní krásných 14 stupňů.

Už nepohrdnu dokonce ani fotkou cizího dítěte z obchoďáku.

Jako dámička jsem začínala karanténu s červenými nehty, plyšové vestě a vínových kozačkách. Teď jsem ráda za jediné legíny, které nemám od prachu, zacákané od barvy, tmelů a sazí z kamen. Ovšem kolena nyní rozhodně nejsou přiléhavého legínového typu, ale spíš tak jako strejdovy tepláky někde v půlce lýtek. Z původně i poctivě odlakovaných nehtů, kde zbyl nehet delší než lůžko, je černý roztřepený pahýl rovněž od sazí. Dobrá zpráva, po dvou týdnech jsem se na přikládání do kamen konečně naučila nezapomínat na rukavice.

Tátovi

Začátek roku nebyl z nejšťastnějších. Táta navždy odešel hned 4. ledna. Stihli jsme ho jen tak tak převézt blíž k nám a dojít se rozloučit - každý, kdo mohl. Odejít chtěl sám, nikdy se nerad dělil o svou bolest, a tak počkal, až všichni odejdeme a potom nám usnul... Večer, kdy nám to přišla máma říct, mi naskočil obvyklý mód "vše zařídíme, o vše se postaráme", ve kterém není prostor pro emoce -  zrovna tak, jak jsem to viděla u rodičů celý svůj život.

Ty dny už jsem čekala na rozhodnutí, jestli budu moct odjet na pár týdnů do Anglie do školy. Když už i to bylo jisté, a začala jsem zařizovat vše potřebné pro odlet, věděla jsem, že chvíle pro emoce přijde teprve až budu daleko a sama. Ani jsem nemusela čekat příliš dlouho. 

Táta za mnou přišel ve snu - přesně dva měsíce po tom co odešel. Seděl vedle mě a ukazoval fotky domu, kde jsem vyrůstala, místa, která tak stěží někdy mohla vypadat, ale na tom ve snu nesejde. Dívali jsme se spolu dál i na fotky našeho domečku tak, jak jsme si je prohlíželi poslední týdny v nemocnici, kdy mu dělala radost každá změna a posun. Jak kdyby ale měl najednou svoji složku v telefonu, kam se mu ukládá všechno, co vyfotím u sebe, a ukazoval mi jí se slovy: "Já to všechno vidím". V tu chvíli jsem se vzbudila s nezastavitelným pláčem uprostřed noci a brečela dlouho. Probrečela jsem i celou snídani, když jsem svůj sen vyprávěla mojí úžasné Rosey, u které jsem v Anglii bydlela. 

Asi nikdy jsem nezažila silnější a živější sen. Ano, také brečím znovu pokaždé, když si na něj vzpomenu, přesto jsem za něj tak ráda. A není vůbec jednoduché být od soboty zavřená v karanténě na domě, který mi rodina během pár hodin celý připravila na provizorní žití. 

Táta je tu všude se mnou. Ať v té zdi, kterou i během nemoci nemohl nechat nenahozenou a u které každý večer usínám, nebo u podlahy v koupelně, kterou jsem betonovala, zatímco mi seděl za zády na židli a kontroloval každý můj pohyb snažící se dosáhnout roviny. Jak já byla ten den vyčerpaná fyzicky a psychicky... Táta u mě stojí také pokaždé, když beru do ruky kladivo nebo se po hlavě vrhám do něčeho, co jsem nikdy nedělala. Naučil mě jednu strašně důležitou věc, a tou je improvizace. Nikdy nezapomenu na jeho oblíbená slova: "Člověk může bejt blbej, ale musí si umět poradit". 

Fotka je z doby, kdy nám dodaly špatné dveře na zahradu, opravit je nechtěli, jen je odmontovali, vrátili zálohu a na další firmu jsme s vybouraným otvorem čekali několik měsíců...

Strašně mi chybíš, tati, ale já to tu zvládnu. Ty víš, že ano. 

Na skok v Madridu

Loňská výprava do Irska pro mě byla úplná premiéra takového cestování - na prodloužený víkend vyrazit do ciziny, spát u přátel, načerpat od nich co nejvíc informací, jak se jim v jiné zemi žije, co stojí za návštěvu, a se spoustou fotek mít potom na co vzpomínat zase minimálně celý rok. Loni jsme tak vyrazily s Anežkou na dámskou jízdu, letos s kamarádkou.

Vánoční trhy mě ani nenapadlo si přát, a byla jsem moc ráda, když jsem před námi ty stánky uviděla. Provedení bylo zajímavé vystřízlivění. Na tomto nádvoří existovaly jen dva typy stánků: betlémy a plyšové čepice s jednorožci. Asi ve dvou výjimkách místo betlémů nebo u betlémů ještě vánoční ozdoby se Santou. A všude mezi lidmi prosakovaly skřehotavé zvuky černochů v rouchu nebo o generaci mladší existence nabízející práskací kuličky.

Unešená jsem ale rozhodně byla ze všech těch balkónků, kamkoliv jsme šly. Každý jiný, každý krásný, skoro nikde žádný kýč.

Nejstarší hospodu na světě bych rozhodně nehledala ve Španělsku. Přesto tu funguje od roku 1725.

Mercado de San Miguel je nádherná budova z kovu a skla, ve které člověk sežene k uspokojení hladu snad vše, na co si vzpomene. My neodolaly špízům z nakládaných oliv, zeleniny a mořských potvor, kde jsem musela ochutnat chobotnici.
Pozornější najdou i vrabčáky, které jsou tu také nějak červenější než u nás.

Královský palác je neuvěřitelně obrovská stavba, ale podobnou velkorysostí (obzvlášť pro mě) tu oplývá úplně všechno od parků, památek, plotů i jiných budov. A všechny jsou prostě úžasné.

Shodly jsme se, že už jsme dost velké holky, abychom poprvé v životě shlédly výstavu obrazů a zavítaly do největšího muzea jakým je ve Španělsku Museo del Prado. A peněz za vstupné jsme rozhodně nelitovaly. Kdy taky zase uvidíme obraz od Rembrandta?
Na závěr procházky historickou částí města jsme prošly Parque del Retiro, kde ještě na konci listopadu kvetou macešky a dá se zahlédnout kromě našeho obvyklého ptactva i papoušky.

A za parkem jsme míjely stánky, kde jsou nejčastěji nejrůznější antikvariáty. Až v tom posledním otevřeném jsem zatoužila po nějaké památce do domečku, ale nic mě nezaujalo. O to víc jsem začala toužit po návštěvě blešího trhu, který ale bohužel v sobotu není. Vynahradily jsme si to druhý den návštěvou sekáče, což hodlám při nejbližší příležitosti na cestách zase zopakovat.   

Počasí se nám umoudřilo až poslední den. Těšily jsme se na výhled z Faro de Moncloa, ale před naším příchodem ho stihli akorát zavřít kvůli silnému větru.
Nemůže být každý den posvícení. Jsem šťastná za papoušky i za zpěváky ve vlaku, drobný kolorit Madridu, který mě ani nenapadlo, že v tak krátké návštěvě zažijeme.

První jarní

Mirka mě svým vyprávěním zase celou zahanbila. Nejen že pokaždé, když jí čtu, říkám si, jak takhle božsky nikdy psát nebudu, za druhé umí krásně mile přehánět. A to také nikdy umět nebudu. Proto jdu na takové setkání s trémou a pak jsem ráda, že mám vedle sebe manžela, který obstará veškerou zábavu u stolu.
A kde beru to přesvědčení, že s někým bude milo, a aniž bych o tom přemýšlela, pozvu ho na kafe, a pak to tak také takové je? Myslím, že mám obecně víc štěstí v životě než rozumu. Tak jen ťukám, ať to tak vydrží: teď s hypotékou, před přijímačkami na gymnázium, s novou prací i druhým autem. Děje se toho teď tolik, že stěží stíhám vnímat dny v kalendáři. Většinou je to jen vžum, vžum a další měsíc pryč. Ale to jaro, to jaro je letos krásnější, než kdy jindy.

Když se plní sny

Člověk si je během jednoho týdne schopný udělat celý seznam přání, co by si teď hned rád pořídil, byť i jen pro radost. A pak je takový seznam, který putuje s člověkem celý život. Mám spoustu věcí a plánů, "až budu velká holka". Jednou z položek je i kubistická cukřenka od Pavla Janáka.
I když se za tu velkou holku se svými 150 cm stále nepovažuji, pasovali mě do ní přátelé a manžel, kteří se mi na dózu složili k narozeninám...

Jen co mi oschly slzy dojetí, začala jsem si cukřenku malovat na velkém stole, ke kterému se konečně všichni spolu vejdeme. No jo, podejte ženské prst, ukousne vám ruku. Ale sama jsem si nedovedla představit, že se do toho skutečně dáme - a ani ne o dva měsíce později začneme řešit koupi domu.

A opravdu řešíme... Držte palce. Začíná zatím suverénně největší dobrodružtví, na jaké se spolu po sedmnácti letech vztahu vydáváme.

2018

Ani se mi nechce věřit, že je tenhle neuvěřitelný rok za námi. Stala se taková spousta věcí, které jsem si na začátku roku stěží představila. Největším zlomem pro mě pořád zůstává nová práce. Stejně jako byl bídný pohled do mého životopisu s desetiletou mezerou na rodičovských dovolených pro zaměstnavatele, zrovna tak ve mě hlodal červíček, jestli nějakou práci a s tím spojený jiný režim pro rodinu vůbec nějak ustojím. Jistě jsme doma věděli jen to, že mě taková práce musí opravdu bavit, aby fungovala v první řadě doma dobrá nálada a až pak finance apod.
To se nedlouho po začátku roku opravdu stalo a já začala pracovat v kolektivu lidí, které bych si ani nezvládla vysnít. Spolu s tím uzrála spousta jiných věcí, mimo jiné to, že dal výpověď v práci manžel a my se přesně po mé zkušební lhůtě v práci vystřídali. Teď, jak s hrdostí sám říká, dělám kariéru já a manžel taxikáře dětem. A oba si neskutečně rochníme.
Nicméně v rámci všech změn ani za tento rok nevznikl k mému štěstí žádný antienelavie blog nebo instagramový profil, jehož případnou reálnou podobou našeho domova se velmi baví manžel i přátelé, takže děkuji za trpělivost na všech frontách...

Kufr

Čekal mě hodně cestovací podzim. Usoudila jsem, že je nejvyšší čas pořídit si svůj první kufr. Vlastně první kufr do rodiny. Takový kufr, co si můžu sama vybrat, nikdo na něj nesbírá body v supermarketu nebo nekoupil ho jen proto, že šel zrovna kolem něj a nestál moc (a za moc). Prostě jsem už velká holka. Což s sebou nese ale taky měsíc zvažování a několik dnů vybírání nejhezčího střepu z díry po granátu.
Ve finále nejužšího výběru dvou kufrů jsem pak znovu otočila parametry a požadavky jednou dokola a pro jistotu porovnala favorita s první zvažovanou variantou na samotném začátku před měsícem. Původní varianta najednou vypadla jako trofej od Bořka Šípka - jen ten měsíc dostali náhodou šanci i žáci prvního ročníku ve sklárně - a tak bylo rozhodnuto.

Nákup prvního kufru s sebou přinesl i nutný aha-efekt. V prodejně totiž dostanete krabici, co vám připadá jak kufřík pro panenky a dumáte, jestli se do nej vejdou aspoň dvoje šaty a taštička na šminky - na tuto úspornou variantu se zdá kapacita dostačující, kufr si tedy přivážíte stále natěšeně domů. Už na chodbě se ale kufr začne nebezpečně zvětšovat. Kromě šatů se do něj jistojistě vejdou i boty a kabát. A nad takovými schody, kam kufr provizorně postavíte a kde denně projdete přinejmenším 10x, už má kufr rozměry garderoby na týden...

Časem

Přes měsíc ticho je skutečně ostuda, snad je mi alespoň omluvou, že jsem šťastně ponořená v práci a finalizuji přípravy na firemní Vánoce. A ještě x dalších projektů...

S podzimní změnou času se dost peru. Zvláštní, že na jaře jsem změnu vůbec necítila a hned druhý den s ní byla v pohodě. Asi jsem vyloženě letní typ. Ale v pondělí první sníh a ve čtvrtek 17 stupňů? Na letošní Vánoce jsem opravdu zvědavá. Pevně věřím, že mi po řízku ještě nebude skákat moucha.

Velké plány

Plány pro dny bez dětí jsem měla jasné: vše, co se s nima nedá. Restaurace, kavárny, malé butiky s originální tvorbou, kino, badminton, deskové hry, blog, poprvé pobyt ve wellness hotelu i letní kino.
Letní kino je pro mě synonymem romantického večera z filmů. Ač v podstatě malá hloupost, strašně jsem si přála do nějakého zajít. A když nám během pobytu v Liberci dávali v Lidových sadech Švestku, nebylo o čem.
Po prvních zvucích z repráků mi ale bylo jasné, že jestli nechci odcházet za hodinu a půl jako z rockového koncertu, ušní bubínky ocení jakékoliv špunty. Ještěže v kabelce stále nosím sluchátka. Uši si tak odrovnám ráda na nejbližším metalovém koncertu, v letním kině na ošoupaných lavičkách by mi to bylo přeci jen líto. Další praktický aspekt sluchátek se projevil i u sezení nedaleko řekněme ne zrovna střízlivých pokřikujících mužů.
Kino jako takové jinak byla dokonalá věc a moc jsem si ho užila. A to dokonce včetně letního deštíku, který se přihnal krátce před koncem a dal promítání správný punc.
Teď už mám konečný pocit z dovolené jako filmová hvězda a hned bych tedy dala za pravdu mé báječné šéfové, že mi někdy stačí ke štěstí fakt málo. Za mé současné největší štěstí považuji ale právě to, že mám kolem sebe lidi, kteří mi to mohou připomínat. ♥

Bez dětí

Loni si připadal Josífek strašně ochuzený, když zůstal doma a na tábor s ostatními neodjel. Rok o tom stále mluvil a těšil se na svoji premiéru. A premiéra je to i pro nás. Užíváme si absolutní klid od táborníků. Deset dní bez všech dětí je pro mě momentálně ráj pro nervy umocněný o dovolenou, kterou jsem si vybrala právě tento týden. Předsevzala jsem si spoustu věcí a spoustu věcí si splnila. Kromě nezbytného úklidu a nalakování komod, jsme se přesunuli na pár dní k přátelům.

Naši liberečtí přátelé pro mě byla jediná záchrana ve chvílích, kdy jsme zůstali po večerech doma uvěznění s dětmi nebo i později, v době nemoci. Oni bezdětní, kdykoliv se mohli sebrat a přijet jen tak posedět a zahrát karty. Také kdykoliv přijeli, když jsme potřebovali pomoct. Nadešel čas výměny rolí a co se týče dětí, vůbec mi nevadí. Pomazlit a vrátit. Tak geniální!
Neméně geniální bylo wellness, kde jsme se ocitli na dva dny. Tam jsem se pro změnu nechala u snídaně balit usměvavým mládencem, kterému nicméně chybělo zhruba 17 let aspoň do dospělosti. Ale tak v mém věku je příjemné, když se za mnou ještě někdo otáčí, div nevypadne ze židle.

Táborníci

Loni nám na tábor poprvé odjel i Tonda. Letos si hrdinně vyžebral tábory dva. Na to, že mu na prvním nejvíc vadily můry na záchodě v chatce a jeho volba letos padla na skautský tábor s latrýnami, říkala jsem si budiž. Že v půlce z návštěvy neodjedeme sami, mi bylo beztak víceméně jasné. Co mě, uznávám, překvapilo, že jsme prostřední dítko stihli obratem vyměnit za nejstarší. Že jí o den dřív, než končí tento tábor, začíná jiný, to je jen taková třešnička na dortu.
Domů pojede o dva dny dřív a budiž k nám slunce milostivé, až budeme horlivě přepírat prádlo, abych znovu stihla zabalit ještě večer.
Kdyby náhodou přeci jen chtělo letos ještě pršet, zajeli jsme jí koupit nové boty. Bez ní - beztak do mých posledních pořízených bot skočila, ani jsem nestihla říct popel, a že jí jsou, tak si je prý nechá.

Cestou domů z nákupu v nás hrklo při telefonátu z tábora. No, vlastně z nemocnice. Zněl zhruba takto: "Anežka si při hře podvrkla nohu, tak jsme jí vzali do nemocnice. Ale nic jí nenašli. Má jen obvaz, ale je z něj nadšená a chtěla vám to zavolat."
Každý holt máme ty své prázdninové radosti posazené někde jinde.

Upálená

Každý rok, jen co absolvuji první výlet na slunci, spálím se. Za ty roky bych si z toho mohla vzít už ponaučení, zatím z tohoto souboje s prvním letním sluncem ale odcházím pokaždé leda jako mistryně Jana Husa.
Třeba na výročí svatby před třemi lety jsem se spálila tak, že jsem měla vypálené plavky šaty nešaty. Letos, když už jsem si říkala, jak se opaluji krásně zvolna, navíc mám teď už i ten přírodní opalovací krém, který bych v případě ohrožení jistě včas použila, nemůže se mi stát, že se ještě spálím. Takže hned druhý den, zatímco jsme šli po poledni mrknout na vyhlídku, se mi podařilo ugrilovat si ramena do nepřehlédnutelné červené barvy tak krásně rámující bílý obrys tílka. Upozornila mě na to až máma po návratu domů. A mně trvalo pěkně dlouho si vzpomenout, kde jsem k tomu přišla, když bylo většinu dne pod mrakem, polovinu dne jsem měla na sobě mikinu, navíc jsme se pohybovali víceméně jen pod stromy. Ne, sluníčko si mě muselo najít. Následující den jsem šla totiž na svatbu kamarádky.

Ze svatby nemám neuvěřitelně ani jednu fotku. Byla jsem tak na měkko, že mě to pak už ani nenapadlo. A doma zatím muž hlídal sám statečně 4 děti. 

Kde bydlí teta šéfová?

Na to se mě dnes zeptal Josífek před spaním. A i když je to jen další ze série otázek abybyloočemmluvitanemuseljsemspát, nešlo se nesmát. Naše teta šéfová je totiž bourák. Je to šéfová, která si se mnou (úplně cizím člověkem) střihne pohovor klidně v kadeřnictví, zatímco jí vizážistka nanáší make-up. Chce mě, i když nemám žádné semestry na vysoké škole. Věří mi, že i moji obrovskou slabinu v cizích jazycích překonám. Když ji zavolám, že ji něco vezu, natrhá mi zatím plnou náruč nádherných šeříků, protože jsme se o nich ráno cestou do práce bavily. Sebereme o víkendu klidně naše rodiny a jdeme společně na medvědí česnek, o kterém s mužem ani nevíme, že nám roste kousek za domem. Nebo si jen tak spontánně po práci sedneme k některé na kafe a necháme blbnout děti, které si okamžitě padly do noty.
Já už se na tu tetu šéfovou zítra do práce zase moc těším.

Koncert

Hodilo by se napsat, jaký byl koncert. Vlastně si to takhle "na papír" pro sebe zároveň poprvé shrnu.
Lístky jsem dostala od manžela k narozeninám s tím, že můžu jít s kamarádkou. Kamarádkami vyloženě oplývám :) Stejně jsem počítala, že půjdeme spolu s manželem. S poradou v Karlových Varech koncert do noci ale moc kompatibilní nebyl, s aktuálním zdravotním stavem taky ne. Ještě půl hodiny před odjezdem autobusu jsem si nebyla jistá, kde vlastně v noci přespím. Veškerá doprava k nám na sever totiž končila v deset, nejpozději v jedenáct večer. Dobrodružství se vším všudy.

V Lucerně jsem byla poprvé. Zamířila jsem si to dopředu a bez sebemenšího problému se dostala až do druhé řady. Po chvíli to podobně staré dívky vedle mě nevydržely a zeptaly se mě, jestli "Za někým jdete, slečno?"
Svého místa jsem litovala velmi rychle už během předkapely. Největší chlap z první řady samořejmě přede mnou a mohla jsem si vybrat, jestli špatně uvidím zleva nebo blbě zprava.
Moje vstupenka do první řady se objevila už po pár písničkách, kdy se ke mě přitočila zase jiná dívka se slovy: "Pojďte vedle mě zleva."
Můj první zahraniční koncert. Poprvé na tak velké akci sama. Krásná show, všechny mé oblíbené písničky i podání ruky přímo se Sarah. Všechno pro mě tak nové, přitom tak přirozeně a hladce plynoucí. A to jsem ještě nesepsala všechno. Tenhle duben byl tak trochu měsícem zázraků.

Na peci

Vždycky jsem si přála mít doma pec. Taky jsem byla hrozný knihomol a kamarádovi z ulice tu jeho zašívárnu nad krbem dost záviděla. Jak ale koukám u nás doma, potřebu nějakého svého místečka má tak nějak každý. Já jsem si oblíbila sedávat v kuchyni pod oknem u topení. Josífkovi stačilo odsunout papíry z lavice u krbu a neváhal se tam hned nastěhovat - i s tvarohovou buchtou jak od maminky zápecákového Honzy.

 

Marod

Před týdnem touto dobou. Naše klasická každoroční hospitalizace. Bez ní by to ani nebyl kompletní rok s Josífkem. Personál místní maličké nemocnice si není těžké pamatovat - jsou to prostě stále stejné tváře v čele s báječným panem primářem. I opačně jim stačí naše jméno a ví naprosto přesně čí jsme, co jsme nebo kde bydlíme. Josífek sice nejevil známky, že by se chtěl kámošit, nakonec stejně skončil v primářově náručí a vůbec nevypadal nespokojeně. Spíš naopak. Na blbinky ho užije. A mě jen děsí, že ani při prodloužené době na antibiotikách nevidím v dýchání změnu.

Když se plní sny

Ani o tenhle skoro vánoční příběh bych neměla náš občasník ošidit. Začal vlastně už loni, když se Tonda dozvěděl o existenci garáže pro jeho oblíbená autíčka. Kdo má kluka, pravděpodobně byl svědkem toho, že ačkoliv jsou v dosahu hračky jen po starší sestře nebo případně jen hrnce z kredence, jezdí se po zemi vším, co ani nemusí mít nutně kola. A když to pak ta čtyři kola má, je to rajc úplně nějvětšího stupně. Na vyšší příčce už jsou jenom prsa.
A teď si představte, že se blíží Vánoce a všichni moc dobře víte, že garáž by byl úplně nejvíc nejlepší dárek. Jenže taky vidíte tu nechutnou cenu. Zkrátím to. Garáž prostě nebyla v našich možnostech i s ohledem na ostatní děti.
Letos ale najednou náhodou objevíte soutěž, kde se hraje přesně o tuhle garáž. A co víc, ještě o daleko větší (a ač je to nepředstavitelný, ještě jednou tak dražší). Nadchnout toho sviště k výtvarnému počinu do soutěže nebyl problém. Naopak jsem s němým úžasem sledovala, jak si ke své rozdělané práci sedá (mno spíš lehá) každý den na hodinu i víc. Týden v kuse. Věřila jsem mu.
O to větší radost jsem měla, když jsem se dozvěděla, že vyhrál druhé místo - přesně tu svojí vysněnou garáž z minulého roku.

Pak začala ta další legranda. Kurýr byl neuvěřitelně rychlý a obří krabice se nám tu objevila hned druhý den. V rodině muselo proběhnout hlasování, jestli garáž předat až pod stromečkem nebo dřív. Výsledek hlasování je zjevný, ale také se mi nechtělo mu jen tak mezi řečí předat krabici v takové hodnotě.
A tak si musel počkat. Zlá, zlá matka mu strčila oznámení o výhře až do adventního kalendáře. První den dostal Josífek autíčko. Další den dostala Anežka pouzdro. Až třetí den Toník lísteček....
Radost je slabé slovo a popsat se dá stěží. Fotky by ale mohly pomoct.

Ano, ano, i moje je taková, když tu o to svorně zakopáváme.

Líně

Krátké dny utíkají nějak rychle. Přitom se toho ani moc nestíhá dít. Ranní výprava do školy/školky, příprava oběda, kroužky, úkoly, večeře a spánek. Do toho trošku nějaké kultury: kino, divadlo, přednáška, díky čemuž mohu mít pocit, že se toho léta přeci jen dožiju docela smysluplně. A nebo také vichřice, která si přivlastní pár tašek ze střechy. Nebo akce nová střecha na garáži během jediného dne.
No jak říkám, moc se toho teď neděje...

Cukr a bič

Přiznávám. Byla jsem to já, kdo včera při odcházení do postele utrousil, že už by měl tu Superstar vypnout a jít spát. V seznamu stanic byste teď takový program hledali marně. Ale přesně před sedmi lety běžela tahle hudební show jako hlavní večerní program.
Pamatujeme si to, protože tou dobou jsme byli už druhý den v porodnici, přestože jsem kontrakce po příjezdu měla jen občas. Z toho muž usoudil, že rozhodně nevypadám na brzký porod ani po pilulce na vyvolání a může se tedy dívat dál. Někdy v jedenáct hodin večer jsem se ale probudila silnou kontrakcí. Klepala jsem se nevyspáním a nutně jsem se potřebovala na finále nadopovat cukrem. Muž musel spát sotva hodinu. Následný porod se měl co dělat udržet v bdělém stavu. Ani důkladná masáž ruky až na kost mu, tuším, nějak nepomáhala.
Už jen vytáhnout ho z postele byl nadlidský úkol, moc nevěděl, ani kde je. Natož když jsem po něm chtěla sklenici s vodou a cukrem. Teď hned. Nicméně zvládl takovou informaci vstřebat už asi na čtvrtý pokus.
Chlapeček se nám narodil ve 2.45 v pondělí. Jméno Toník dostal až někdy nad ránem.

A že my naše manželské etudy dohráváme zásadně do konce, jsem si zas jednou vyzkoušela na vlastní kůži dnes, kdy mě muž vzbudil uprostřed noci. On měl totiž vše nachystáno. Vedle mé postele stála sklenice s vodou a cukr.

První u druhorozeného

Tak už je venku. Šlo to rychle. Týden letmého kývání a v pondělí se mi vrátil Toník ze školy se zubem v kapesníku. A jeho největší starost? Že nechce žádný penízek, ale chce si zub nechat. A dát si ho do hezké plechové krabičky jako má Aňa.
Kdyby věděl, že krabička, a jestě hezčí, na něj čeká už dobré tři roky.  
Buď vždy připraven! A to já zas jó.

Ráno tedy našel pod polštářem nejenom padesátikorunu, ale i krabičku s uloženým zoubkem. Však jen ať si se svými ostatky nakládají sami, jak chtějí.