pátek 29. ledna 2016

Sladká tečka

Včera přišla, že by si ráda četla knížku na poli, na balíkách. Vzala si igelitku a šla.
Chudáky pejskaře trochu vyvedla z míry. Datum tomu nepřál, báli se, že s pětkou na vysvědčení utekla z domova.
Naopak to ale byla Anežka, kdo nás uprosil při cestě ze školy na zákusky. Za vysvědčení. Tyhle raw krasavce jsme ještě neměli a já se samozřejmě strašně moc bránila.....


***
Letos jsem se také odhodlala zkusit fotit každý den. Pod hashtagem #366xEne tak na Instagram přibývají momentky od nás. Nakonec je zveřejňuji s denním zpožděním. Zjistila jsem totiž, že když tu nad fotkami pak sedím do půlnoci, už si jejich vkládání tolik neužívám. A pro co jiného je dělat, než pro radost.

středa 27. ledna 2016

Eukalyptus

Před Vánoci jsem byt krásně provoněla čerstvým eukalyptem. Možná by stálo za to ho vyzkoušet jako čističku vzduchu, Toník je od včera doma s kašlem. V místních květinkách se sice eukalypt vůbec nenosí, k mé radosti jim ale nedělá problém ho objednat. Tedy pokud nezáleží na konkrétním druhu, protože latinské názvy mi tu nejsou nic platné. O to je nákup větší zábava, nikdy nevím, jaký druh dorazí. Teď třeba už si zase nepamatuji, jak říkali česky tomuhle.


středa 20. ledna 2016

Ve žhavém Bydlení

Poté, co mi z Marianne Bydlení zmizel oblíbený úvod od šéfredaktorky Pavlíny Blahotové, udělalo mi radost, že jsem ho velmi záhy objevila v časopise jiném. Nové proměny bydlení složené z původní redakce tak sleduji od začátku a o to větší radost mám z aktuální dvojstránky o našem podkroví.


Časopis jsem bez předchozího prolistování jen položila na stůl v kuchyni u rodičů a čekala na reakce. K mému překvapení se čísla s podtitulem Žhavější než 50 odstínů šedi chopily děti. S tváří pokrového hráče jsem po očku sledovala Anežku. Hned na prvních listech jsem měla čuchat zradu, když minula první anální kolík a o pár stran dále i střapce na bradavky. Se zaujetím zastavila u houpačky na řetězech v čísi ložnici. K mé velké úlevě opustila rychle stránku s velmi kreativně ztvárněnými erotickými pomůckami se slovy "fuj růžová".
Asi došel dech, protože po otočení předchozí stránky už zůstal časopis paradoxně zrovna na stránce s blogem ležet bez povšimnutí. O to větší sranda byla pozorovat s cukajícími koutky rodinu, než Tonda zaregistroval mou fotku. Josef jí byl nadšený ze všech nejvíc. A já hlavně že už pro tentokrát žádné vibrátory nebudou.

úterý 19. ledna 2016

Nejlepší víkend

Kamarádky stovky kilometrů vzdálené tentokrát na jednom místě na chatě. A k tomu manžel jako náš opatrovník. Nejlepší víkend.



K chalupě byl uvnitř i stromeček. Dokonalé plastové retro s háčkovanými ozdobami. Čekal na mě, jasná věc. A pod ním se k mému překvapení během dne objevily dárky (to kdyby se někdo divil, proč jsem na Instagramu slavila Vánoce).
Díky sudičky moje, i když ten největší dárek byl, že jste přijely takovou dálku!



Vůbec poprvé jsem si pozvala takovouhle bandu. Bez dětí, bez manželů, rozdíl ještě větší, než jsem kdy čekala. Třeba v jídle. Celkem očekávaně žádné "fuj" a rozlévání po stole, navíc jsem vše nanosila na stoly k večeru a do rána byly talíře stále poloplné. Domýšlivě zůstanu u toho, že to nebylo mým kuchařským uměním nebo výběrem jídel. Dělat pohoštění pro ženy, nebo pro ženy a děti, nebo naopak jen pro muže, je pokaždé úplně jiné.
První kategorie byla rozhodně nejvíc oceňující a nejmíň vytěžující. Stihla jsem se bavit, kuchtit i poklízet. A což teprv balení a uklízení celé chalupy - během dvou hodin kompletně hotovo. Upřímně - trošičku mě hlodá, proč se vlastně jezdí na rodinné dovolené? :))



Přes poslední noc zasněžila silnice a první pluh v devět ráno ji vyhladil do perfektní bobové dráhy. Škoda jen že už jsme potřebovali jet autem. Do kopce. Pokud chtěly holky na vlak včas, musely auto za zatáčku vytlačit. Taková událost tlačení auta třemi ženskými pak probíhá za mačkání spouště mobilu té čtvrté. To v Praze nemají. Jen u Muzea.

čtvrtek 14. ledna 2016

Světlo

Světlo mě baví. A když kreslí stíny po zdech v podkroví, tak obzvlášť. Odpoledne v kuchyni, ráno v ložnici.




neděle 10. ledna 2016

Na zahřátí doma

Doma se zahříváme stavěním hasičárny. Josífek za námi každý den přijde "gajáž!", případně "gajáž mumíš". A protože umíme, tak musíme. To mám za to říkání, že umí sám.
Toník si zase oblíbil stavění dupla podle obrázku. Zatímco skládá, Josífek projevuje svůj dyzajnerský talent automobilového návrháře aneb auto snadno a rychle. A že musí rychle je při stavění s bráchou jasné, Tonda může nějakou Josífkovo stěžejní kostičku začít kdykoliv postrádat.


Jen během krátkého focení jsem napočítala tři modely aut ve stylu Top Gear. Všechny tři moderátory by Josef zastal. Nevím přesně, kde se sám naučil napočítat anglicky do pěti a česky odstartovat (včera si odpočítával jezení jogurtu). Do začátku dobrý. Ještě s ním zkusím zapracovat na levé a pravé straně, i když většina žen to beztak celý život taky jen odhaduje, že jo.


sobota 9. ledna 2016

Na ledě

Dětmi záškodnicky vypnuté topení jsem odmarodila. Děda měl naštěstí už včera spásný nápad na dnešní program a vyrobil jim na dvorku klouzačku. (Nám bylo s mámou divný, na co TEĎ potřebuje kropítko.) Mamka zas kreativně vyřešila DIY kluzáky - podsedáky v igelitových pytlích. Né že by jezdily lépe, ale pohodlí nadevše...


Já tak měla podívanou přímo pod oknem. Trénoval se styl jízdy po břiše na Supermana, výšlap po skluzavce po vojensku á la pokyn k zemi, sbírání se z ledu na Chaplina a další. Každý si hledal svůj styl, kluci nejčastěji jezdili spolu. Josífkovi svítily oči jako baterky i na dálku.

 

Anežka si přinesla svůj snowboard. Poctivý dubový. Moje nervy.

středa 6. ledna 2016

Kulatiny

Vdávala jsem se velmi mladá. Důvody to nemá, prostě se nám chtělo. Díky hledání různé inspirace pro svatební den jsem skončila na českém svatebním serveru, kde se postupně vytvořila skvělá parta. Přátelství nám v dost případech zůstalo dodnes, z virtuálních se postupně stávala přátelství nevirtuální, přidaly se kromě srazů i společné dovolené a spousta nově narozených dětí. Teď už přibývá skoro víc rozvodů než dětí, ale to je jiná písnička. Chtěla jsem se dostat k okamžiku, kdy se všechny kamarádky obávaly té trojky na začátku jejich věku. Jak já se jim škodolibě smála... Už proto jsem asi nemohla teď ztratit tvář. A zvláštní věc - až jsem se na jinak obávané 30. narozeniny v posledních měsících začala těšit. Povánoční narozeniny sice dopadly jako obvykle v režimu horor, hned další den ho ale setkání a oslava s přáteli bohatě vyvážily.
Nádherné květiny, překvapení s dortem (Můj první dort se svíčkami! Když je každý přejedený cukroví! Jupí! :D), příjemná společnost, večeře od manžela a hraní deskovek do dvou do rána. Nejkrásnější narozeniny! Děkuji Petře, Míšo, Pepo, Moni.



Sametové okvětní lístky z uvadajících růží od rodičů mi bylo líto nevyfotit. S pupeny od šperkařky Janji Prokič jim to, myslím, dost sluší. Zbožňuji ty ruční tahy na stříbře.



neděle 3. ledna 2016

2015


Na blogu nejlépe vidím, jak jsme v podkroví za poslední rok různě stěhovali. Přitom mám pocit, jako bychom takhle žili alespoň dva roky. Dodělali jsme koupelnu i kuchyň, přestěhovali trochu ložnici, vyklidili k pronájmu náš byt... To už zase předbíhám, zkusím víc popořadě:
V lednu byla kuchyň v plenkách, za to už jsme se měsíc koupali a poprvé usušili prádlo v sušičce. Pro sedmičlennou domácnost na pár metrech k nezaplacení!

Místo na rozkládací gauč pro návštěvy a pracovní stůl - počítané na centimetry, jak jinak
Jednoduchá koupelna baví napořád

V únoru musel manžel znovu na operaci, tentokrát neznámý útvar v játrech. A co myslíte?
Měl ho tam...

(Děti mi sem žádné nechodí, že ne?! Vás duchem mladé nepočítám.)

Od března je naše podkroví s maličkou kuchyňkou plnohodnotné bydlení. Ano, přiznávám, ta žárovka tam visí dodnes, na rozdíl od března ale už víme, co přijde místo ní.

Nejjednodušší a nejmenší možná kuchyň. Víceméně slouží jen na přípravu kávy, ostatní se děje v kuchyni o patro níž.


Po celý duben mi dělaly velkou radost kopretiny v kuchyni. O jejich osud venku jsem si nedělala velké naděje, jenže milé kopretiny naopak kvetly v ohromném (minimálně jednou takovém) trsu ještě v říjnu! Také o svoji první kokedamu jsem měla trochu obavy, ale je s námi stále a taktéž jednou taková, než když jsem ji přivezla z Design Shakeru v Praze.
V dubnu jsme ještě vyrazili na snový první koncert bez dětí, na Arakain s Lucií Bílou.

Místo velkého neutrálního květináče posloužil papírový pytlík, vlastně dva slepené k sobě.
Kokedama ze Zahrady na niti nad pracovním stolem


Květen na blogu dostál svému jménu, zelenal se mi každý příspěvek. A manžel přivedl k životu bakelitové hodiny z Aukra.

Staré a nové je nej kombinace na světě
Improvizovaný kout v koupelně - tohle hnědé sklo mám čím dál raději.


Loňský rok jsem poprvé přijala za smysluplný Den otců. Ten "náš" byl opět v nemocnici na poslední plánované operaci. Josífek pak hned oslavil druhé narozeniny a připravili jsme náš původní byt k pronájmu (dvě fotky o tři roky zpátky třeba tady).

Naše parta pohromadě - i v roce 2015 mám takových fotek poskrovnu


Na červenec tu vzpomínám stále. Touto velkou oslavou jsme si pro sebe uzavřeli dobu nemocí a nemocnic. Po našem výročí následovala svatba nejlepších přátel, kterou jsem koordinovala i dekorovala, a zároveň přišla nabídka na snovou zakázku. Náročný měsíc!

Výročí jsme nakonec slavili v několika dnech, abychom stihli vše, co jsme si přáli.

Dekor svatby v lesním duchu s lučním kvítím


Srpen trávily děti venku zatímco já u počítače, kde jsem potila (v tropickém létě doslova) návrhy do výběrového řízení.

Za plotem dřív pobývaly slepice, teď plot nese stolek, kde může máma přesazovat kytky. Využíváme každý centrimetr i na zahradě.


Od září opět vstávání do školy, s rozedněním ale jako za odměnu pokaždé pohled na srnky přímo z okna. Děti dostaly na písek kovové bábovičky, úplně nové i staré bazarové kousky. A poprvé jsem odhalila fotky z focení SOFFA, na které jsem se přijela do Prahy v červenci podívat, i fantastické video z výročí.

Teď je období, kdy je zase vůbec nevídám, už se mi stýská.
Bábovičky, legendární nestárnoucí hračky


V říjnu se udála zase spousta věcí. Sice jsem ve výběrovém řízení neuspěla, můj cíl se tím ale nehnul ani o píď. Tonda oslavil páté narozeniny, já si bohatě užila Designblok i workshop se SOFFA.

Gravírování do dřeva je nečekaná zábava!
Na věštírnu šperkařky Janji Prokič jsem se na Designbloku těšila nejvíc.


V listopadu jsem už měla nachystaný adventní kalendář pro děti, tentokrát v bezpečné výšce. A naposledy pro tento rok jsem tvořila z pole.

Ptačí zob v hlavní roli - aspoň dokud nejmenší spí
Adventní kalendář z dosahu zvědavců podkroví krásně dodekoroval.

Na prosincovou PechaKucha Night v Liberci jsem se těšila od prvního ohlášení akce. V Praze jsme byli za celý rok také několikrát, pokaždé jsme se ale zapomněli včas domluvit na předání videa z výročí. Na Vánoce to tedy vyřešila Jana Bušková sama a nám tak přišlo nádherné překvapení. Vůbec byly ty letošní Vánoce krásné, poklidné i bohaté.
A na závěr roku přišla ta nejlepší zpráva - manžel má všechny výsledky v naprostém pořádku a co víc, některé i lepší než dosud. Já si tím jen potvrdila poznání předchozích let, protože ač vypadá něco zoufale a bezvýchodně, vždy to má svým způsobem dobrý konec. Jen nějaký čas trvá, než jde vidět a spočívá v něčem úplně jiném. A já jsem za to, kde teď jsme, strašně moc vděčná!

Jestli je den, který může nabíjet na několik měsíců dopředu, bylo to pro nás právě 10. výročí.

sobota 2. ledna 2016

Cukroví došlo!

Ustlala jsem si na gauči s hrnkem kávy a posledním, úplně nejposlednějším cukrovím na listování časopisem z poštovní schránky. Ve hře se na chvíli ocitla i knížka od Ježíška, ale na plné čáře vyhrál nakonec blog. Po Vánocích mám konečně chuť si trošku zrekapitulovat uplynulý rok. A bude to dlouhá rekapitulace, vyspím se na ni.