Ježíškova vnoučata

Úžasný projekt Ježíškova vnoučat míří do finále. Projekt splnil přes 13 tisíc přání seniorům z celé republiky. A protože chybí v tom ohromném měřítku už jen pár set tisíc korun na dražší přání jako jsou zejména elektrické invalidní vozíky a polohovací postele, projekt poběží do Silvestra přes Slevomat, kde se sbírá po menších částkách. 
Na informacích, kde občas vypomáhám, jsou si senioři svým způsobem všichni podobní - vděční za úsměv a za člověka, co je poslouchá. I pán, co se představí do telefonu jako důchodce, nepotřebuje poradit. Chce si říct své, popřát hezký nový rok někomu koho nikdy neviděl a strávit nějak jinak pár minut z nekonečného času samoty.
Je to pár měsíců, co jsem tyhle babičky a dědečky začala poslouchat ještě víc. A zkusila, co bych pro ně mohla udělat. Běh ještě na dlouhou trať, ale Ježíškova vnoučata je přesně ten projekt, co má smysl okamžitě.
Zkusila jsem nabídnout svou pomoc a přání tu v pečovatelských domech sesbírala. Už při zadávání do systému mi přání začala mizet pod rukama. Do večera, za pár hodin, byla zarezervovaná všechna.
Tak okamžitou reakci jsem v nejmenším nečekala a moje nadšení raketově vystřelilo do nebes.
Mrzí mě, že nemohu rozepsat víc jednotlivé příběhy každého přání a leckdy těžko uvěřitelné osudy. Ale pročítám průběžně ty veřejné, facebookové, a nejsou o nic míň silné. Svou dávku dojímání před koncem roku proto doporučuji zde.

10

Být deset let mámou je dost neidentifikovatelný pocit. Cítíte se stejně jako před těmi deseti lety, možná jen krapet zkušenější, ale rozhodne ne starší. Že si toho nemůžete tolik nalhávat tušíte jen při pohledu takřka z oka do oka tomu stvoření, které vám v tuhle chvíli sahá po nos, má své idoly a ve škole přemýšlí, koho ze spolužáků zrovna miluje. A vy přitom vidíte to vehementní krčení kolínek na roce za zvuku tanyny, ty tříletý lokýnky spouštějící se kolem buclatých tvářiček, nebo ta šestiletá očíčka s vepsaným očekáváním za lavicí v první třídě. Celé to má teď jen poměrně atraktivní balení a prořízlejší pusu.

Slavení o svátcích má své zjevné nevýhody. Jakmile na něco zapomenete během příprav, zachránit vás může jenom benzínka. Pakliže máte dobrý pocit, jak jste dobře nakoupili během předvánočních slev, jedna tamní návštěva to rychle napraví.
Nebo je tu má oblíbená inprovizace. Dětský vánoční punč asi zavedu na přípitek jako tradici.

S jedinečnou slavnostní atmosférou je to na Boží hod taky těžký. Slavnostním jídlem po předchozím  obžérství nikoho neohromíte. Jediný rozdíl tak zůstává v dárcích pouze pro oslavence nikoliv všechny přítomné. Tak jsem jich pro tu změnu Anežce půlku schovala. Výraz lehce zoufalý, ale našla je nakonec všechny, fakt.

Adventní nevěnec

Děti sice říkaly cosi o vánočním věnci a svíčkách, který nutně musíme mít...
Má se to tak, že na hořící svíčky zas tak nejsem. Málokdy si na ně vzpomenu, i když jich máme doma požehnaně. Vlastně mi dělají největší radost úplně netknuté. Neptejte se mě proč, nevím.
Adventní věnce (i ty mé nevěnce) dopadají každý rok stejně. Zapálíme je na pár minut a maximum kam svíčka vyhoří, je asi tak pětina. A zbytek roku nevím co s těmi nedohořelými svíčkami dělat.
Letos jsem měla poměrně jasnou představu už delší dobu, ale u realizace jsem se dost zapotila. Vypomohl mi Toník s jeho duplem, kterým jsem si kruhový tvar eukalyptové větvičky zajistila a dala zaschnout do dalšího dne na topení.

Tak teď už jen poslední stuha na zlatou neděli.

Když se plní sny

Ani o tenhle skoro vánoční příběh bych neměla náš občasník ošidit. Začal vlastně už loni, když se Tonda dozvěděl o existenci garáže pro jeho oblíbená autíčka. Kdo má kluka, pravděpodobně byl svědkem toho, že ačkoliv jsou v dosahu hračky jen po starší sestře nebo případně jen hrnce z kredence, jezdí se po zemi vším, co ani nemusí mít nutně kola. A když to pak ta čtyři kola má, je to rajc úplně nějvětšího stupně. Na vyšší příčce už jsou jenom prsa.
A teď si představte, že se blíží Vánoce a všichni moc dobře víte, že garáž by byl úplně nejvíc nejlepší dárek. Jenže taky vidíte tu nechutnou cenu. Zkrátím to. Garáž prostě nebyla v našich možnostech i s ohledem na ostatní děti.
Letos ale najednou náhodou objevíte soutěž, kde se hraje přesně o tuhle garáž. A co víc, ještě o daleko větší (a ač je to nepředstavitelný, ještě jednou tak dražší). Nadchnout toho sviště k výtvarnému počinu do soutěže nebyl problém. Naopak jsem s němým úžasem sledovala, jak si ke své rozdělané práci sedá (mno spíš lehá) každý den na hodinu i víc. Týden v kuse. Věřila jsem mu.
O to větší radost jsem měla, když jsem se dozvěděla, že vyhrál druhé místo - přesně tu svojí vysněnou garáž z minulého roku.

Pak začala ta další legranda. Kurýr byl neuvěřitelně rychlý a obří krabice se nám tu objevila hned druhý den. V rodině muselo proběhnout hlasování, jestli garáž předat až pod stromečkem nebo dřív. Výsledek hlasování je zjevný, ale také se mi nechtělo mu jen tak mezi řečí předat krabici v takové hodnotě.
A tak si musel počkat. Zlá, zlá matka mu strčila oznámení o výhře až do adventního kalendáře. První den dostal Josífek autíčko. Další den dostala Anežka pouzdro. Až třetí den Toník lísteček....
Radost je slabé slovo a popsat se dá stěží. Fotky by ale mohly pomoct.

Ano, ano, i moje je taková, když tu o to svorně zakopáváme.

Adventní kalendář

"A mami, bude letos zase takový ten kalendář?" Jediné štěstí, že se mi tak dobře pracuje pod tlakem uzávěrky. Po pracovním pohovoru jsme si došli s manželem na oběd, a pak jsem se hned pustila do balení dárečků a vymýšlení tajných vzkazů. Než se mi děti vrátily z kroužků, bylo vše nachystané, aby si mohly odpočítávat hned od 1. prosince. Uspokojující zjištění, že po těch letech praxe mi příprava zabere jen pár hodin a ne několik dní. Další bonusové zjištění je dostatečný věk dětí, díky kterému může být kalendář už klidně halabala na zemi.