neděle 27. prosince 2015

Na těžší notu

Dnes v noci jsem se vzbudila s myšlenkou na babičku. Z ničeho nic jsem začala vzpomínat, jak si slastně pochutnávala v LDN na řízku, co ji rodiče donesli. Na prázdniny u ní a hodiny hraní Žolíků, o peníze! Jak si toho pak už moc nepamatovala, ale v Prší moje rodiče drtila a karty si v ruce rovnala rychlostí blesku takřka do konce.


Na hřbitovy nechodím. Už vůbec ne z povinnosti nebo že by se to slušelo. A máma v tomhle nikdy nešla na sílu, i když se uvnitř asi těžko smiřovala, že "za nimi nikdy nepřijdu". Přestala jsem tam s rodiči chodit po smrti nevlastní prababičky. Asi mi bylo milejší vzpomínat na drobounkou milou babičku, co ani v 97 letech nevynechala sázení svých čísel do Sportky, než na náhrobní kámen.
Co zemřela moje jediná babička před čtyřmi lety, popravdě nevím, jestli jsem jí pak na hrobu ještě byla. Dnes je to poprvé, co jsem opravdu jít chtěla. Vzala jsem do kabelky svíčky a sirky a šli jsme všichni. Stará místa jsem si pamatovala přesně, u babičky jsem musela chvíli hledat. Bylo vidět, že i Anežka vzpomíná, občas o babičce mluví.
Narovnali jsme několik převrácených květináčů na cizích hrobech a vyhodili povalující se větrem odnešené prázdné obaly od svíček. Teprve s dětmi mi ta návštěva hřbitova dává zase smysl. V době, kdy se o smrti moc nemluví a vystrkuje se mimo běžný život, je to jedna z mála cest jak ji dětem přiblížit. Z nápisů čtyřměsíčních miminek mi bylo úzko. Z malého ozdobeného stromečku a talíře s chlebíčky na hrobě se mi zlomil hlas.



Mimochodem Žolíky mám od babičky natrénované bohatě. Už je se mnou dávno taky nikdo nechce hrát.

středa 23. prosince 2015

Tajemné psaní

Krásné vánoční překvapení jsme si rozbalili v poště právě dnes. Jsem dojatá, nadšená, překvapená. Uvnitř jsme našli největší poklad letošního léta. My, naše rodina a nejkrásnější oslava 10. výročí svatby.
Začalo to v květnu, když jsem Janičku Buškovou oslovila, jestli by nám výročí nenatočila. A byla jsem štěstím bez sebe, když jsme se skutečně domluvili. Pak jsme s mužem i plakali - to když jsme hotové video viděli. A spolu s námi jste plakali dokonce i Vy, což by mě jinak ani ve snu nenapadlo.




Jsem štastná, že mohu žít tento život a ráda bych, v kouzelném čase Vánoc, takovéhle štěstí přála každému. Ježíšku, ať každý vnímá to krásné co nejintenzivněji a to horší, co se zdá zlé, ať tolik nebolí. Děkuji!

pondělí 21. prosince 2015

Boty pro Anežku

K mým oblíbeným adrenalinovým sportům patří nákup bot po Internetu. V obchodě si na děti vyberu málokdy, především když chci nepromokavé boty, co se mi budou líbit.
Přesto jsem většinou s nákupem přes Internet úspěšná, protože kupuji značky, u kterých číslování s měřením už odhadnu. Tentokrát jsem poprvé zkusila značku Coqui, navíc bez měření, což se moc nevyplácí. Takže teď mám místo bot pro Anežku boty já, ha!



Objednala jsem velikost 32/33. Hned mě zaujala ohebnost podrážky všemi směry, a na zimu v nich si také rozhodně nemohu stěžovat. Dokud budou zimní sezóny, jaké zatím jsou, ráda se s takovouhle pomocí drahému Gore-texu vyhnu. Však s menší potřebou lítání v kalužích už od něj začínám pomalu upouštět i u dětských celoročních bot.



Míry uváděné výrobcem sedí, příště už budu vědět. Dětem kupuji doporučovaný nadměrek zhruba těch 1,5 cm, sobě ne. Jen to zatím Anežce asi prozrazovat nebudu.
Raději. Už takhle mi zabavila legíny a to je mi teprv po prsa...

neděle 20. prosince 2015

Před a po - u pohovky

Část podkroví se schodištěm je místo, do kterého jsme zasahovat od úplného začátku rekonstrukce nemohli, nebo nás pro to v té době spíš ani nenapadl důvod. Obložení zdi lakovaný smrk, trámy tmavě hnědé, střešní okna světlé a ještě nábytek.
Na mix různých barev dřeva mě neužije, pokud nejde zrovna o cílený efekt u jednoho druhu nábytku. A protože kázat vodu a pít víno zkrátka nejde (zdravím Alenku :), přišel na řadu sprej s bílou barvou. (A také firma na čištění sedacích souprav, ale to už je jen důsledek vlastních dětí, ne cizí invence.)


Původní stav

pátek 18. prosince 2015

Paletky

Paletový nábytek je už takovou stálicí v industriálním, Shabby Chic i nízkorozpočtovém stylu bydlení. Nápadů, jak s paletami pracovat, je plný Pinterest, zvládne je skoro každý.
Teď jsem se ale setkala s lidmi, kteří paletami a jejich recyklací žijí a dávají jim ještě jiný rozměr. Najednou si díky nim na paletě nakrájíte chléb, pomocí bývalé palety si rozsvítíte a třeba taky podle receptu zapřeného na paletě uvaříte oběd.

zdroj: www.paletky.cz

Moje první myšlenka byla na zdravotní nezávadnost - palety jsou přeci napuštěné chemikáliemi.
Už ne. Označení HT znamená ošetření vysokou teplotou. Naopak značka MB znamená, že stará paleta byla ještě ošetřena jedovatým metylbromidem, který je 11 let zakázaný.



Paletky si nevybírají pro své výrobky palety jen tak ledacjaké. Zatímco u nás platí za nejlevnější (nejen paletový) materiál smrk a borovice, v Africe je to mahagon, v Asii japonský cedr. Z těchto a dalších exotických dřevin vznikají doplňky do bytu jako svícny, prkénka, stojánky na mobily a kuchařky a další. A samozřejmě nábytek na míru.


Když se za Paletkami stavíte o víkendu na Lemarket v Praze, během chvilky vás nechají nasáknout jejich nadšením pro věc stejně tak jako jejich dřevo přírodními oleji! Na to vemte MB!

pátek 11. prosince 2015

Stromy maskované za auta

Vtipná autíčka od The Three Trees jezdí jen na eko bio pohon a jediná práce, jakou s nimi mají děti, je to zábavné parkování do chvílku, tedy garáže. Jó a vlastně zavazování tkaničky. Aby auta neodfoukl zlý vlk.  

Je libo autíčko? Če-e-ný/mo-ý/-utý? Pravděpodobně vám bude nabídnuto bílý, ale to nevadí.


Naši kluci zbožňují chodit s plnýma rukama, stará věc. Vznikají pak absurdní situace, kdy přijdou k zavřeným dveřím a neví co si počít, protože každé to jednotlivé autíčko je nezbytně důležité. Večer v posteli je to o to horší, že se ta auta a jiné vymožeností dají odložit. A přinést další. Sázela jsem tedy na osvícené rodiče z Klínovic.


Marně. Sice se na placatých dřevěných autech v noci leží o poznání lépe než na Duplu nebo kovových modelech, ale ono se k nim totiž vejde VŠECHNO. Za což teda evidentně nemůže výrobce autíček, nýbž výrobce testujícího vzorku - my. Kde se stala chyba přesně nevím.


Tak jsme sice tam, kde jsme byli, ale na dovolenou, na dovolenou se s nimi už moc těším.

úterý 8. prosince 2015

PechaKucha Night Liberec

Na přehnané očekávání mám zavedený obranný mechanismus - nikdy se příliš netěšit. Né vždy to zabere. Né vždy je to třeba.
Navzdory všem obranným poučkám jsem se těšila a užila si svou první a perfektní PechaKuchu.


První byla, předpokládám, pro naprostou většinu v sále. První v Liberci, vystavěná z nadšení studentů. A kilometrem kabelů, co takhle na zdi vypadaly až vtipně.


Místo bylo dlouho tajné. Moc jsem si přála starou polorozpadlou budovu a to se mi splnilo nádherným prostorem Kina Varšava.


Formát PechaKucha je vždy 20 snímků prezentace a ke každému jen 20 sekund času, aby se všichni přednášející soustředili jen na to nejdůležitější. Klobouk dolů před organizátory, kteří vlastně předem nikdy nemohou vědět, jak budou jednotlivé pasáže vypadat. Ač na jedno téma - reProstor - každý tu vystupoval úplně jiným způsobem: formou, vtipem i myšlenkou. Bavila jsem se od začátku do konce. Nejvíc smekám před Radlickou - nadšenci z Prahy, kteří navzdory všemu, vyklidili od desítek tun odpadu starý (cizí) sklad a udělali z něj kulturní sportovnu. Z jejich akcí mi jde hlava kolem, a to přitom jen u skladu neskončili, naopak pokračují - teď vyklízí opuštěnou starou truhlárnu přes ulici. Nějak takhle si představuji novodobé skauty. Lidi s myšlenkou, která může oslovit současnou mládež.


neděle 6. prosince 2015

Mikulášovy schovky

Ještě než chodil Mikuláš, našly děti v adventním kalendáři malý úkol.
Všechny schovávačky v kalendáři jsem zvolila stejné, aby se mi dobře pamatovalo, který den mám kam nenápadně ukrýt dárek. Litovala jsem hned záhy.


Polštářů naše domácnost skýtá opravdu nepřeberné množství a takovéhle zadání pro bandu nadšených dětí znamená jediné - polštáře lítají v zápětí prostě všude. 


***
Večer jsme se šli projít po sídlišti. Když jsem byla malá, ráda jsem tento večer jela s rodiči autem po městě a sledovala tucty lidí v kostýmech. Poté, co jsem už coby dětná na sídlišti žila, stačilo se jít projít jen na chvilku ven. Ale rok od roku je Mikulášů v ulicích méně. Včera jsme už nepotkali žádného, natož kompletní trojici. V době řízené technologiemi je jednodušší si Mikuláše objednat a ten přijede autem, aby toho během večera více stihl. Tohle pro mě není.


Po příchodu domů z procházky čekal za oknem kromě nějakého toho mlsání i dopis od Mikuláše pro každého z dětí. A protože jim vytýkáme lecos přeci jen každou chvíli, Mikuláš nechával vzkazovat jen to dobré.

sobota 5. prosince 2015

DDR

Čas před Vánoci běží třikrát rychleji, aspoň mám ten pocit. A navíc se pořád něco děje. Teď do neděle 6. prosince probíhají v Liberci výběrové trhy Design Days Reichenberg. Nenechala jsem si je ujít už v pátek a na to, že z fotek Liberecká galerie v lázních nepůsobí příliš zaplněným dojmem, jsem byla z množství zajímavých prodejců vesměs příjemně překvapená.
Třeba zas ta břidlice... LLEV a jejich úchvatné mýdlenky.


Mýdlenky měla i moje oblíbená Holka z porcelánu (vpravo vzadu) a k tomu zase spoustu vtipných hrnečků, ať už s nohama nebo bez, s roztomile kýčovitými baculatými obličeji, s razítky nebo s poniklovanými prvky. Však je už ode mě znáte. Těšila jsem se na květináč, ale tentokrát jsem odjížděla s nepořízenou.

Proč jsem si vlastně nepořídila jeden z velkých kafáčů? Ach jo.
Příjemný stánek měla ruční papírna Papyrea z Jizerských hor. Mimo očekávatelnou nabídku pořádají také tvořivé dílny pro všechny věkové kategorie. Je libo vyrobit si u nich ve Zdislavě vlastní papír?


Pražskou prodejnou ručních mýdel SOAP. od Heleny Heinz se kochám moc ráda, i když je to zatím pokaždé jen na fotografiích všude možně. Neotřelé, jednoduché, geniální. Jako vše co dělá. Odnesla jsem si velké omalovánko-dokreslovánky pro děti, dnes je dostaly (od Mikuláše, pochopitelně), ještě se tu k nim určitě vrátím. A také se postupně vrátím k jiné firmě, Paletkám. Jejich příběh stojí za samostatné čtení, však dlouhé zimní večery jsou tu.


Rozbíjím se je úplně nový koncept čokolády, než jaký by vás kdy napadl - "čokoláda na pomezí gastronomie a designu". Čokoláda, co se nebojí přísad jako je sůl, pepř, kadidlo nebo dokonce zauzení. Vymazlený dárek do posledního detailu.



Jako posledního prodejce jsem vybrala Břichopase. Medvěd a zajíc u nás bydlí už od loňska. (Teda medvědice si dala chvíli pauzu, kdy bydlela několik měsíců v pytli u paní kuchařky z tábora - naše nejstarší totiž uznala, že se jí víc věcí z tábora do tašek nevejde a bezelstně odjela domů bez nich.)