Desítka

V to pondělí jsem vstávala s jasnou představou následujícího týdne - ušila jsem si na sebe bič a teď mě trefí. Zatímco první větší oslavu ve čtyřech letech jsem Anežce plánovala po večerech měsíc v kuse, tentokrát jsem si na oslavu 10. narozenin nechala rovný týden. Anežka se už moc těšila, zejména na diskotéku, kterou jsem si tady v malém chatrném domě nechtěla ani představit. Pozvánky, rezervace místa, program, občerstvení, dekorace... Nejvyšší čas začít.
Sama pořádně nevím, jak se to podařilo všechno stihnout - spíš souhrou šťastných náhod. A zpestřené o nešťastné události jako třeba antibiotika pro Josífka, o požár chaty přímo za našimi okny a nakonec i víkendovou Josífkovou hospitalizací v nemocnici.

Zdobit přislíbenou zasedačku jsem se přiřítila hodinu a půl předem. Skvělý pan primář ráno urychlil propouštěcí papírování, doma jsem podle seznamu bleskově naházela krámy z celého podkroví do všeho, co se dalo odnést, a hurá na místo činu. Kamarádka udělala šik odbornou první pomoc oslavenkyni přímo na místě.

V plánu byl i fotokoutek se všemi obvyklými papírovými proprietami na špejli. Nakonec jsem zavřená za mřížemi dětského oddělení zoptimalizovala práci s vyráběním do stavu Popadnu doma, co mi přijde pod ruku a nějak to dopadne.

A úspěch mě samotnou až překvapil. Modelové na sebe ochotně strkali všechno. Jo, kolikrát fakt VŠECHNO.

Praxe v kameře telefonu jim evidentně nechybí.

Moje životní jednička v tom samozřejmě byla se mnou. A té děkuji zejména za zachování zdravého rozumu při uklízení o šest hodin později s pomocí konečně pořádné hudby.

10

Být deset let mámou je dost neidentifikovatelný pocit. Cítíte se stejně jako před těmi deseti lety, možná jen krapet zkušenější, ale rozhodne ne starší. Že si toho nemůžete tolik nalhávat tušíte jen při pohledu takřka z oka do oka tomu stvoření, které vám v tuhle chvíli sahá po nos, má své idoly a ve škole přemýšlí, koho ze spolužáků zrovna miluje. A vy přitom vidíte to vehementní krčení kolínek na roce za zvuku tanyny, ty tříletý lokýnky spouštějící se kolem buclatých tvářiček, nebo ta šestiletá očíčka s vepsaným očekáváním za lavicí v první třídě. Celé to má teď jen poměrně atraktivní balení a prořízlejší pusu.

Slavení o svátcích má své zjevné nevýhody. Jakmile na něco zapomenete během příprav, zachránit vás může jenom benzínka. Pakliže máte dobrý pocit, jak jste dobře nakoupili během předvánočních slev, jedna tamní návštěva to rychle napraví.
Nebo je tu má oblíbená inprovizace. Dětský vánoční punč asi zavedu na přípitek jako tradici.

S jedinečnou slavnostní atmosférou je to na Boží hod taky těžký. Slavnostním jídlem po předchozím  obžérství nikoho neohromíte. Jediný rozdíl tak zůstává v dárcích pouze pro oslavence nikoliv všechny přítomné. Tak jsem jich pro tu změnu Anežce půlku schovala. Výraz lehce zoufalý, ale našla je nakonec všechny, fakt.

Anežčiny

Babička prý slíbila na oslavu upéct srdíčkový dort. To bych chtěla zažít :) Co by ale matka pro dceru neudělala... třeba jako péct 25. prosince, když jsou všichni přeplácaní cukrovím, dort? Jasně, srdíčkový. Ale byl lehký a povedlo se mi ho rozkrojit nožem podélně a nepřeříznout. Že měl na výšku sotva tři centrimetry je pro mě o to víc k nepochopení, proč se mi to nikdy nepovedlo u dortů, ehm, dvojnásobně vyšších. Zlepšování budoucí praxí si nepřipouštím, nejsem dortový typ, kéžby to pochopily brzy i děti.

Recept si tu poznačím na příští tápání:
Lehký korpus
Vejce 2 ks
Polohrubá mouka 70 g
Prášek do pečiva 1 špetka
Cukr krupice 100 g
Teplá voda 2 lžíce
Olej 2 lžíce
Kakao 1 lžíce
(množství pouze pro formu 22 cm, lepší množství zdvojnásobit)

Žloutky jsem vyšlehala s cukrem a přidala vše ostatní kromě bílků - ty až v podobě sněhu nakonec. Ve vymazané formě si dort hověl v troubě do upečení zhruba 20 minut. Po vychladnutí a rozkrojení jsem ho naplnila plátky banánu, zalila horkým uvařeným pudinkem (4 dl mléka a jedno balení pudinkového prášku), přiklopila a vrch pokryla ušlehanou šlehačkou. Hotovo se vším všudy do hodiny.

Zlatá svatba ze zálohy

Už jsem dělala svatbu s přípravou rok předem, svatby za pár měsíců, ale svatbu přes noc tedy poprvé. Výdrž 50 let, která tomu předcházela, by si jistě zasloužila delší přípravy. To by tomu ale nesměl předcházet rozhovor zhruba následující:
1: "Vaši přijdou v sobotu grilovat."
2: "Kolikáté mají výročí?"
3: "No oni mají padesát let..."

Během soboty ráno: nakoupit jídlo a pití, svatební kytici, napsat projev, koupit dort. Nenapadlo by mě to, ale mezi nejedlými ozdobami na dort měli v cukrárně také zlaté prstýnky, kus za 3 Kč. Beru. Ozdoba s číslem 25 nás vede k myšlence použít padesátku. Od toho už je jen krůček ke kamarádovi - má plotr! Stavujeme se u něj a domlouváme a ladíme, jak má originální ozdoba na dort vypadat. Odpoledne se pro ni stavujeme a bereme to přes svatební půjčovnu, kde vybírám závoj.
Po třetí hodině telefon, jestli rodiče přivezeme k nám. Jistě, hlavně nenápadně, nechceme, aby o čemkoliv měli tušení. Čímž si manžel vyslechne už v autě, jak to že neví, proč s sebou vezou i obložené talíře. Hraje hru dál, oficiálně vážně nic nevíme. Starosti mám jen o to, nakolik s námi budou hrát děti. Anežka ví vše, později sehraje zásadní roli oddávajícího, Tonda ví jen nezbytné minimum a Josef, který se práve vyspal, může akci zkazit vytaháním dekorací, které jsem si zatím nanosila za keře.
Hlavní aktéry usazujeme bokem k přípitku, já mizím zdobit zahradu a Anežka se obléká do svátečních šatů. Nevěsta pak od nás dostává kytici a závoj. Jde se na věc.

Po krájení dortu jsem se rozhodla je potrápit ještě vzájemným krmením. Jen děravou lžíci jsem vyměnila za příbor. No a knedlíčkovou polévku za grilovací klobásu od řezníka.

Za největší úspěch považuji těch pár fotek, co jsem během téhle bleskové akce zvládla. Každopádně bez pohotových přátel a rodiny si to neumím ani představit, všechno drahé kamení světa jsou!

Modrá oslava

Panejo, to už je zas pátek? Rozhodně jsem měla v plánu přidat fotky z nedělní oslavy dříve.
Mé zadání bylo tentokrát jen věšet a dekorovat, nic víc, nic míň. Čtyři hodiny chystání s připravenými ozdobami a textilem - včetně času na dobrý oběd, ať [hanlivě nejím na šest].
Dvouletý mužíček pak slavil se vší parádou, jeden by mu skoro až záviděl.

Anežku jsem si vzala neprozřetelně s sebou. Příští oslavu chce zrovna takovou. Takže až se budete 25. prosince nudit, budou nám chybět asi nějací hosté, kteří by s námi v přátelské atmosféře poseděli v iglů.

Třetí

Vždycky jsem toužila po letních narozeninách, oslavách v teple a venkovním posezení s přáteli. Zjišťuji, že to ale zas taková výhra není. Na konci školního roku v době běsnění ze školkové akce na školní, na vystoupení a pak znovu na přeskáčku je každý další povinný bod jen komplikací. Na malý piknik pro Josífka se tak dostalo v sobotu v poledne, když teploměr absolvoval závody do kopce a večer už byly ve výsledkovce zapsané bouřky. 

Pavlova dort s pracovním názvem Kejda ve stínu šeříku

Překvapilo mě - Pavlova jde skutečně krájet jako normální dort. Kdo by na to ale čekal...

Ale teď vážně, je to anděl naší rodiny. Vůbec nevím, jak by to s námi bylo bez něj.

Strašně milé je, že Anežka pro každého vymýšlí originální gratulace.

Gumová silnice nám přišla jako fajn nápad. Dětem též.

A další hřebíček do Lego Duplo závislosti nakonec.

Anežce

Oslavě Anežčiného svátku v týdnu moc nepřálo. Měla jsem zrovna domluvené pracovní schůzky a hlavu v pejru. Kromě nové pracovní nabídky pokračuji dál ve výběrovém řízení. Práce snů mě napíná už od ledna, teď jsme poslední tři. Přineslo to sebou ale moc milé setkání, díky kterému je čekání daleko příjemnější, ať dopadnu jakkoliv.
Anežka se tedy své oslavy dočkala až v pátek. Děti už okoukaly rituál s kávou, takže jsme k muffinům zasedli s hrnečky. Překvapivě mě to jejich cintání melty pidilžičkami z pidihrnečků na čerstvě prostřený bílý ubrus dokáže ještě dojímat.

Sladká tečka

Včera přišla, že by si ráda četla knížku na poli, na balíkách. Vzala si igelitku a šla.
Chudáky pejskaře trochu vyvedla z míry. Datum tomu nepřál, báli se, že s pětkou na vysvědčení utekla z domova.
Naopak to ale byla Anežka, kdo nás uprosil při cestě ze školy na zákusky. Za vysvědčení. Tyhle raw krasavce jsme ještě neměli a já se samozřejmě strašně moc bránila.....

***

Letos jsem se také odhodlala zkusit fotit každý den. Pod hashtagem #366xEne tak na Instagram přibývají momentky od nás. Nakonec je zveřejňuji s denním zpožděním. Zjistila jsem totiž, že když tu nad fotkami pak sedím do půlnoci, už si jejich vkládání tolik neužívám. A pro co jiného je dělat, než pro radost.

Takový ten divný svátek

Druhý nejspornější svátek v Česku, no co už s tím. Ve školce.

Beztak Halloween v českém podání vypadá jako na skautském táboře: opékání buřtů, karneval a stezka odvahy. A tak to máme rádi. A je jedno, jak to kdo nazve.

Třeba Strašidelný den dneska. Abychom byli jako doma. My Duchové.

Zase to dojímání

Od pátku vzpomínám na dobu před pěti lety. Na úprk do dvě hodiny vzdálené porodnice s odtékající plodovou vodou, na to, že by nás z ní večer pustili si jít někam sednout do restaurace, na porodní asistentky trpělivé zkoušet možné i nemožné. Zkrátka na to naše paličaté miminko, které jsme dokázali pojmenovat až hodinu po porodu a které je pro nás pořádnou školou.

Když nejsou špejle, poslouží brčka ;)

Letos se Tondovi okruh možných hostů výrazně zmenšil a ještě omarodil, udělali jsme proto jen rodinnou jízdu. Odstartovala hned po probuzení, když jsem donesla sladkou snídani do postele. Neprotestovali, divné!

V posteli oslavenec i rozbaloval dárky.

 ...a měl největší radost!

A odpoledne si děti chvíli pohrály na smetišti...

První představení, které Tonda zvládl dokoukat do konce, ani neví jak. Krysáci byli opravdu vydaření.

Kamera jede!

Vánoce nebo výročí, ten dnešní dárek je jak obojí dohromady. Video z našeho červencového výročí je hotové a máme z něj neskutečnou radost! Oslavili jsme si 10. výročí svatby spolu s dětmi, nejbližšími přáteli a stále se smějící Janou Buškovou za kamerou a na ten den už díky ní nezapomeneme ani v detailech.

Něco v něm ale přeci jen chybí. Třeba ta organizační schopnost mé kadeřnice, když jsem měla s květinářkou špatně domluvené věnečky na jiný den.

Třeba ježdění po městě páru mých fotografů, co sháněli "nějaké bílé kytky" a nikde nic neměli.
Třeba tu bleskovou akci, kdy mezi prací na jiných zákaznicích mi jiná kadeřnice umotala věneček z nevěstina závoje.
Třeba když fotografka cestou z oběda uviděla kopretiny a donesla nám je na věneček pro Anežku.
Třeba to jak náš nejúžasnější kamarád Pepa vezl na dvoukoláku k lesu nejdříve dřevo na podpal a pak, protože byla strašná vedra, ještě těžký kanystr s vodou na uhašení.
Třeba jak naše děti, si tak představuji, visely Míše na krku a skákaly jí po zádech (s největší oblibou obojí naráz), zatímco jsme se byli objímat u lesa.
Třeba oddávajícího, co nám ušil krásnou řeč na míru, stejně tak jako před těmi desety lety.
A třeba i moje máma v něm chybí, která si nechala Josífka navečer doma, protože to pro něj byl už tak dost náročný program ve třicetistupňovém létě.

Ale to nejdůležitější, to tam je. A je tam toho mraky! x-) Ještě jednou děkujeme všem!



VIDEO

Svatební den v detailech

Prázdniny jsou na blogu prostě svatební. Teď se ráda podělím o dalších pár detailů, tentokrát od fotografa.
Před hotelem Zámeček vítala hosty první tabule a obdobná druhá, s programem svatebního dne, byla na schodech i z druhé strany, kde se sedělo odpoledne a kudy se šlo na obřad z restaurace do parku.

Večer předem, nevěsta: "Koupila jsem si šaty na převlečení!"
Já: "A ukážeš nebo je to tajemství?"
Nevěsta: "Tajemství..."
Kdyby se zdálo, že máme šaty stejné, tak ne. Nezdá se to :))

Obvykle do parku nosí z hotelu ke stolku u brány jen křeslo. Při představě, že do jednoho křesla po splnění úkolu posadím oba - družičku i družbu - mi bylo jasné, jak se budou pošťuchovat a jak to skončí. Naštěstí pán, co vše zkušeně navážel během dopoledne na kolečku, neměl nejmenší problém přivézt křeslo navíc.

 

Mít za svědkyni výbornou houslistku momentálně považuji za největší výhru. Báječné smyčcové trio na obřad nemělo chybu.

První svatební noviny jsem chystala na naši svatbu před deseti lety. Přijde mi, že za tu dobu jejich popularita na svatbách příliš nevzrostla, přitom jsou perfektním způsobem na zabavení hostů v době, kdy se novomanželé například fotí.

Od těch mých prvních novin jsou tyto na nesrovnatelné úrovni, víc mě ale těší obsah, který se obešel bez hloupých vtipů z Internetu. Naopak se zapojilo hned několik lidí z řad svatebčanů, aby vymyslelo pár vět nebo svědkyně, která sepsala celý příběh jejich seznámení s nevěstou. Taková parta se mi líbila ještě před tím, než jsem je mohla potkat osobně.