Letní kino je pro mě synonymem romantického večera z filmů. Ač v podstatě malá hloupost, strašně jsem si přála do nějakého zajít. A když nám během pobytu v Liberci dávali v Lidových sadech Švestku, nebylo o čem.
Po prvních zvucích z repráků mi ale bylo jasné, že jestli nechci odcházet za hodinu a půl jako z rockového koncertu, ušní bubínky ocení jakékoliv špunty. Ještěže v kabelce stále nosím sluchátka. Uši si tak odrovnám ráda na nejbližším metalovém koncertu, v letním kině na ošoupaných lavičkách by mi to bylo přeci jen líto. Další praktický aspekt sluchátek se projevil i u sezení nedaleko řekněme ne zrovna střízlivých pokřikujících mužů.
Kino jako takové jinak byla dokonalá věc a moc jsem si ho užila. A to dokonce včetně letního deštíku, který se přihnal krátce před koncem a dal promítání správný punc.
Teď už mám konečný pocit z dovolené jako filmová hvězda a hned bych tedy dala za pravdu mé báječné šéfové, že mi někdy stačí ke štěstí fakt málo. Za mé současné největší štěstí považuji ale právě to, že mám kolem sebe lidi, kteří mi to mohou připomínat. ♥
