sobota 30. listopadu 2019

Na skok v Madridu

Loňská výprava do Irska pro mě byla úplná premiéra takového cestování - na prodloužený víkend vyrazit do ciziny, spát u přátel, načerpat od nich co nejvíc informací, jak se jim v jiné zemi žije, co stojí za návštěvu, a se spoustou fotek mít potom na co vzpomínat zase minimálně celý rok. Loni jsme tak vyrazily s Anežkou na dámskou jízdu, letos s kamarádkou.


Vánoční trhy mě ani nenapadlo si přát, a byla jsem moc ráda, když jsem před námi ty stánky uviděla. Provedení bylo zajímavé vystřízlivění. Na tomto nádvoří existovaly jen dva typy stánků: betlémy a plyšové čepice s jednorožci. Asi ve dvou výjimkách místo betlémů nebo u betlémů ještě vánoční ozdoby se Santou. A všude mezi lidmi prosakovaly skřehotavé zvuky černochů v rouchu nebo o generaci mladší existence nabízející práskací kuličky.


Unešená jsem ale rozhodně byla ze všech těch balkónků, kamkoliv jsme šly. Každý jiný, každý krásný, skoro nikde žádný kýč.


Nejstarší hospodu na světě bych rozhodně nehledala ve Španělsku. Přesto tu funguje od roku 1725.


Mercado de San Miguel je nádherná budova z kovu a skla, ve které člověk sežene k uspokojení hladu snad vše, na co si vzpomene. My neodolaly špízům z nakládaných oliv, zeleniny a mořských potvor, kde jsem musela ochutnat chobotnici.
Pozornější najdou i vrabčáky, které jsou tu také nějak červenější než u nás.


Královský palác je neuvěřitelně obrovská stavba, ale podobnou velkorysostí (obzvlášť pro mě) tu oplývá úplně všechno od parků, památek, plotů i jiných budov. A všechny jsou prostě úžasné.


Shodly jsme se, že už jsme dost velké holky, abychom poprvé v životě shlédly výstavu obrazů a zavítaly do největšího muzea jakým je ve Španělsku Museo del Prado. A peněz za vstupné jsme rozhodně nelitovaly. Kdy taky zase uvidíme obraz od Rembrandta?
Na závěr procházky historickou částí města jsme prošly Parque del Retiro, kde ještě na konci listopadu kvetou macešky a dá se zahlédnout kromě našeho obvyklého ptactva i papoušky.


A za parkem jsme míjely stánky, kde jsou nejčastěji nejrůznější antikvariáty. Až v tom posledním otevřeném jsem zatoužila po nějaké památce do domečku, ale nic mě nezaujalo. O to víc jsem začala toužit po návštěvě blešího trhu, který ale bohužel v sobotu není. Vynahradily jsme si to druhý den návštěvou sekáče, což hodlám při nejbližší příležitosti na cestách zase zopakovat.   


Počasí se nám umoudřilo až poslední den. Těšily jsme se na výhled z Faro de Moncloa, ale před naším příchodem ho stihli akorát zavřít kvůli silnému větru.
Nemůže být každý den posvícení. Jsem šťastná za papoušky i za zpěváky ve vlaku, drobný kolorit Madridu, který mě ani nenapadlo, že v tak krátké návštěvě zažijeme.

sobota 2. listopadu 2019

Kachlová kamna

Je to už čtyři měsíce, co jsem začala psát o mé neschopnosti rozhodnout se ohledně kachlových kamen. V domě totiž byla kachlová kamna. TA kachlová kamna, o jakých jsem vždycky snila (ideálně tedy i s pecí, ale zůstaňme na zemi).
Bílá - žádná zelená nebo modrá, se kterými bych si neuměla poradit. Původní se vším všudy, mají za sebou 80 let postávání v rohu. Ale ve špatném rohu - v prvním patře, kde si kuchyň ani neumím představit. Jen odbornou demontáž "na někdy příště" nám kamnáři nacenili na 10 tisíc. A nová obyčejná kamna s píckou stojí jen jednou tolik. O nových jsem si ani netroufla přemýšlet - navíc by prostě neměly přeci už tu duši...


Lámala jsem si s adekvátním rozpočtem hlavu opravdu dlouho. Ale někdy se váhání prostě vyřeší samo. A tak, když jsem začala řešit komín, kterým nám zatékalo dovnitř, objevil se spolu s kominíkem najednou i kamnář, pro kterého nic nebylo problém, za přijatelné ceny, a na rozdíl od jiných kamnářů, by si na nás udělal čas ještě letos. Chápu, že u řemeslníka by člověku naskočila hned kontrolka, protože to přeci není samo s sebou. Tohle bylo pro mě ale zjevení pohádkového dědečka, se kterým jsme si sedli na první dobrou a na první dobrou bylo rozhodnuto. Kamna budou nová.
A že se mi z nabídky nelíbí mosazné úchytky a nebo černý rám u těch s porcelánovými? 'Nebojte, já si s tím nějak poradím...'
Srdíčko na to ♥


pondělí 28. října 2019

První podzimní

Navázat na první jarní příspěvek prvním podzimním není zrovna dobrá vizitka. Tedy ta virtuální. Tou reálnou se snad za celé léto tolik hanbit nemusím, protože jsem trávila snad každý volný okamžik na domě. Na domě a zahradě. Nově objevená vášeň, která mě nepřestává udivovat. Sice už vím, že letošní vánoce neuhraji, ale snad i o to víc se mohu z každého malého posunu na domě radovat.
Měla jsem už rozepsaných hodně příspěvků, které stárly rychleji, než jsem je vůbec stihla dopsat. A tenhle není výjimka. Stal se ze mě sedlák, zedník, sklenář i natěrač. Úspěšně jsem odolávala už jen vrtačce a cirkulárce. Tak vrtačku už si mohu také škrtnout... Dům je plný suti, prachu a kabelů. Vlastně nemám ani co uložit za hezký obrázek.


Ale jeden památeční jsem přeci vybrala. Čtyři kila sklenářského tmelu a ještě nejsem u konce... Pokračování příští rok, až teploty dovolí. V samotném podzimním finále jsem si mezi opravenými skly nebo barvou vybrala barvu, tak teď už jen odcházet ze stavby jednou dříve než za tmy, abych stihla i hezky nafotit výsledek.

neděle 14. dubna 2019

První jarní

Mirka mě svým vyprávěním zase celou zahanbila. Nejen že pokaždé, když jí čtu, říkám si, jak takhle božsky nikdy psát nebudu, za druhé umí krásně mile přehánět. A to také nikdy umět nebudu. Proto jdu na takové setkání s trémou a pak jsem ráda, že mám vedle sebe manžela, který obstará veškerou zábavu u stolu.
A kde beru to přesvědčení, že s někým bude milo, a aniž bych o tom přemýšlela, pozvu ho na kafe, a pak to tak také takové je? Myslím, že mám obecně víc štěstí v životě než rozumu. Tak jen ťukám, ať to tak vydrží: teď s hypotékou, před přijímačkami na gymnázium, s novou prací i druhým autem. Děje se toho teď tolik, že stěží stíhám vnímat dny v kalendáři. Většinou je to jen vžum, vžum a další měsíc pryč. Ale to jaro, to jaro je letos krásnější, než kdy jindy.


neděle 24. února 2019

Když se plní sny

Člověk si je během jednoho týdne schopný udělat celý seznam přání, co by si teď hned rád pořídil, byť i jen pro radost. A pak je takový seznam, který putuje s člověkem celý život. Mám spoustu věcí a plánů, "až budu velká holka". Jednou z položek je i kubistická cukřenka od Pavla Janáka.
I když se za tu velkou holku se svými 150 cm stále nepovažuji, pasovali mě do ní přátelé a manžel, kteří se mi na dózu složili k narozeninám...


Jen co mi oschly slzy dojetí, začala jsem si cukřenku malovat na velkém stole, ke kterému se konečně všichni spolu vejdeme. No jo, podejte ženské prst, ukousne vám ruku. Ale sama jsem si nedovedla představit, že se do toho skutečně dáme - a ani ne o dva měsíce později začneme řešit koupi domu.


A opravdu řešíme... Držte palce. Začíná zatím suverénně největší dobrodružtví, na jaké se spolu po sedmnácti letech vztahu vydáváme.

čtvrtek 31. ledna 2019

3. den, Powerscourt a Glendalough

Zážitky z Irska jsem si sice nestihla včas sesumírovat a publikovat, ale rozhodně z nich žiju dodnes. Minimálně řadou přes 250 dní vkuse na Duolingu, abych tedy s tím anglickým jazykem konečně pohla pravidelným tréninkem..
Třetí den v Irsku, opět z většiny slunečný, jsme měli ještě plnější než předchozí. Začali jsme v obrovských zahradách dalšího majestátního hradu Powerscourt. Jezero s kašnou zarostlé lekníny, japonská zahrada plná květoucích třešní, park s arboretem, první drající se jarní květy ven ze záhonů kolem hradu... procházka klidně na celý den.



Naši průvodci nám toho ale chtěli ukázat co nejvíc, za což jsem jim moc vděčná, a vyrazili jsme odpoledne ještě do pohoří Wicklow. Od jezera Glendalough vede stezka ke stejnojmenné historické vesnici s významným klášterním komplexem nejspíš už ze 6. století.



Ale protože se rychle blížil večer, cestu jsme si urychlili autem. Také jako Powerscourt má tohle místo atmosféru zrozenou pro fotky - i přes svůj ponurý úděl. Vybrala jsem věž na hřbitově, která má vstup hned několik metrů nad zemí. Jako bonus nám u brány na hřbitov hrála paní na dudy - a já se až dětinsky telelila, že jsem ještě s návštěvou irského pubu zažila na vlastní uši i tohle.