neděle 14. dubna 2019

První jarní

Mirka mě svým vyprávěním zase celou zahanbila. Nejen že pokaždé, když jí čtu, říkám si, jak takhle božsky nikdy psát nebudu, za druhé umí krásně mile přehánět. A to také nikdy umět nebudu. Proto jdu na takové setkání s trémou a pak jsem ráda, že mám vedle sebe manžela, který obstará veškerou zábavu u stolu.
A kde beru to přesvědčení, že s někým bude milo, a aniž bych o tom přemýšlela, pozvu ho na kafe, a pak to tak také takové je? Myslím, že mám obecně víc štěstí v životě než rozumu. Tak jen ťukám, ať to tak vydrží: teď s hypotékou, před přijímačkami na gymnázium, s novou prací i druhým autem. Děje se toho teď tolik, že stěží stíhám vnímat dny v kalendáři. Většinou je to jen vžum, vžum a další měsíc pryč. Ale to jaro, to jaro je letos krásnější, než kdy jindy.


neděle 24. února 2019

Když se plní sny

Člověk si je během jednoho týdne schopný udělat celý seznam přání, co by si teď hned rád pořídil, byť i jen pro radost. A pak je takový seznam, který putuje s člověkem celý život. Mám spoustu věcí a plánů, "až budu velká holka". Jednou z položek je i kubistická cukřenka od Pavla Janáka.
I když se za tu velkou holku se svými 150 cm stále nepovažuji, pasovali mě do ní přátelé a manžel, kteří se mi na dózu složili k narozeninám...


Jen co mi oschly slzy dojetí, začala jsem si cukřenku malovat na velkém stole, ke kterému se konečně všichni spolu vejdeme. No jo, podejte ženské prst, ukousne vám ruku. Ale sama jsem si nedovedla představit, že se do toho skutečně dáme - a ani ne o dva měsíce později začneme řešit koupi domu.


A opravdu řešíme... Držte palce. Začíná zatím suverénně největší dobrodružtví, na jaké se spolu po sedmnácti letech vztahu vydáváme.

čtvrtek 31. ledna 2019

3. den, Powerscourt a Glendalough

Zážitky z Irska jsem si sice nestihla včas sesumírovat a publikovat, ale rozhodně z nich žiju dodnes. Minimálně řadou přes 250 dní vkuse na Duolingu, abych tedy s tím anglickým jazykem konečně pohla pravidelným tréninkem..
Třetí den v Irsku, opět z většiny slunečný, jsme měli ještě plnější než předchozí. Začali jsme v obrovských zahradách dalšího majestátního hradu Powerscourt. Jezero s kašnou zarostlé lekníny, japonská zahrada plná květoucích třešní, park s arboretem, první drající se jarní květy ven ze záhonů kolem hradu... procházka klidně na celý den.



Naši průvodci nám toho ale chtěli ukázat co nejvíc, za což jsem jim moc vděčná, a vyrazili jsme odpoledne ještě do pohoří Wicklow. Od jezera Glendalough vede stezka ke stejnojmenné historické vesnici s významným klášterním komplexem nejspíš už ze 6. století.



Ale protože se rychle blížil večer, cestu jsme si urychlili autem. Také jako Powerscourt má tohle místo atmosféru zrozenou pro fotky - i přes svůj ponurý úděl. Vybrala jsem věž na hřbitově, která má vstup hned několik metrů nad zemí. Jako bonus nám u brány na hřbitov hrála paní na dudy - a já se až dětinsky telelila, že jsem ještě s návštěvou irského pubu zažila na vlastní uši i tohle.