neděle 21. ledna 2018

Desítka


V to pondělí jsem vstávala s jasnou představou následujícího týdne - ušila jsem si na sebe bič a teď mě trefí. Zatímco první větší oslavu ve čtyřech letech jsem Anežce plánovala po večerech měsíc v kuse, tentokrát jsem si na oslavu 10. narozenin nechala rovný týden. Anežka se už moc těšila, zejména na diskotéku, kterou jsem si tady v malém chatrném domě nechtěla ani představit. Pozvánky, rezervace místa, program, občerstvení, dekorace... Nejvyšší čas začít.
Sama pořádně nevím, jak se to podařilo všechno stihnout - spíš souhrou šťastných náhod. A zpestřené o nešťastné události jako třeba antibiotika pro Josífka, o požár chaty přímo za našimi okny a nakonec i víkendovou Josífkovou hospitalizací v nemocnici.


Zdobit přislíbenou zasedačku jsem se přiřítila hodinu a půl předem. Skvělý pan primář ráno urychlil propouštěcí papírování, doma jsem podle seznamu bleskově naházela krámy z celého podkroví do všeho, co se dalo odnést, a hurá na místo činu. Kamarádka udělala šik odbornou první pomoc oslavenkyni přímo na místě.


V plánu byl i fotokoutek se všemi obvyklými papírovými proprietami na špejli. Nakonec jsem zavřená za mřížemi dětského oddělení zoptimalizovala práci s vyráběním do stavu Popadnu doma, co mi přijde pod ruku a nějak to dopadne.


A úspěch mě samotnou až překvapil. Modelové na sebe ochotně strkali všechno. Jo, kolikrát fakt VŠECHNO.


Praxe v kameře telefonu jim evidentně nechybí.


Moje životní jednička v tom samozřejmě byla se mnou. A té děkuji zejména za zachování zdravého rozumu při uklízení o šest hodin později s pomocí konečně pořádné hudby.

sobota 20. ledna 2018

Marod

Před týdnem touto dobou. Naše klasická každoroční hospitalizace. Bez ní by to ani nebyl kompletní rok s Josífkem. Personál místní maličké nemocnice si není těžké pamatovat - jsou to prostě stále stejné tváře v čele s báječným panem primářem. I opačně jim stačí naše jméno a ví naprosto přesně čí jsme, co jsme nebo kde bydlíme. Josífek sice nejevil známky, že by se chtěl kámošit, nakonec stejně skončil v primářově náručí a vůbec nevypadal nespokojeně. Spíš naopak. Na blbinky ho užije. A mě jen děsí, že ani při prodloužené době na antibiotikách nevidím v dýchání změnu.

středa 17. ledna 2018

Návštěva na papíru

Pro fanoušky stodoly z předloňského roku mám dobrou zprávu. Daleko hezčí fotky od Veroniky Raffajové teď najdete v aktuálním čísle dvouměsíčníku Krásného roku (dříve Krásný venkov).
Ta stodola se mi zjeví vždy v lednu, už třetí rok po sobě. Přitom kolem koupacího jezírka v létě všechno tak nádherně kvete. Ale to znám už jen z fotek. Ještě že to kafe a krb a bílo za okny má také své nepopiratelné kouzlo.



středa 10. ledna 2018

Ponarozeninově

Jako čerstvé dvaatřicítce se mi už poštěstilo na odchodu z domu hledat telefon, se kterým jsem právě telefonovala. A neuplynul ani týden a už jsem usilovně prohledávala podkroví kvůli skřipci na vlasy, který jsem měla, světe div se, na hlavě. S takovou očekávám, že na nedělní oslavě zapomenu doma přinejmenším samotnou Anežku.


Ponarozeninově květoucí podkroví je zas pomalu minulostí. Jedna věc se rozmanitým velkým kyticím ale upřít nedá. Uvadající květy se dají postupně odebírat, až zbyde jen hrstka větviček a zeleného. Na krbu jednu takovou "hrstičku" mám už přes měsíc.
Vůbec se mi stalo asi poprvé, že jsem měla obsazená úplně všechna místa, kam obvykle kytice dávám. A moc mě to bavilo.


Anežce

Z pozvánek mám radost. Ještě větší měla samotná Anežka, která z nich skákala radostí a pištěla nadšením z odtajněného místa konání. Chyba čekat to samé od hostů. Ve třídě měli největší starost řešit, kdo půjde a jestli se s ním budou obtěžovat v jedné místnosti i na oslavě. Jsem smutná za Anežku...