pátek 31. ledna 2014

Obleva

Loni jsem kolem výloh s jednoduchými koženými polobotkami jen mlsně chodila. Před pár týdny už mi bylo jasné, že se bez nich neobejdu a poprosila jsem kamarádku o upletení šedých návleků. Návleky předčily mé očekávání a polobotky k nim jsem ukořistila dnes.


Puntíky i svetry s nimi jasně vidím!

Pinterest a:
letshaveamargarita.com
style.com
death-by-elocution.tumblr.com
fineandfeathered.com

úterý 28. ledna 2014

Vysmáto



Pustila jsem se do probírání oblečků po dětech. Několik balíčků a balíků půjde ke kamarádkám z celé republiky, ostatní věci poputují na sbírku pro místní porodnici. Mezi dosud shovávanými oblečky je asi sedmero plátěných košilek s vyšívanými límečky. Ta s vyšívanými rukávy mě zaujala nejvíc a Josífek v ní byl, jak jinak, sladký.

 

Nemusela bych mít ani vlasy, abych měla Culíka.


 

sobota 25. ledna 2014

Sníh!

Přání se plní, mám to ověřené. Někdy se stačí zasnít a pomyslet, jaké by to bylo kdyby... a za pár měsíců se nestačím divit. Posledním takovým mým skromným přáním bylo, aby zima přišla co nejpozději, abych zvládla vozit Tondu do školky. Sníh místo v listopadu až v lednu, je v tomhle směru perfektní. Dokonce jsem se stihla dostat do fáze těšení se na sníh. Když napadl, všechno bylo rázem uklizené.
Boby ne, ty zůstaly venku před plotem školky. Toník mi potvrdil, že nedávné přirovnání bobová dráha nebylo přirovnání, nýbž holý fakt - se školkou bobují právě po příjezdové cestě. Přiznám se, že jsem jim včera až záviděla, sešup to musí být prvotřídní. 


pátek 24. ledna 2014

Hostina po trpasličím

Poslední dny se u nás trochu slavilo a Anežka se rozhodla souběžně prostřít svoji soukromou hostinu v kuchyni.
Schválně, jestli budou za pár let s Toníkem také tak spokojení s moštem a topinkou...


čtvrtek 23. ledna 2014

Unavené tulipány

Zajímavý leden. Přistihla jsem se 21. ledna ráno, jak se divím, že je venku sníh. Druhý den mě zaskočilo zamrzlé auto. A dnes, považte, na teploměru -5 stupňů a já se divila, že mi mrznou nohy v obyčejných ponožkách v tenkých kožených botách. Kousek do školky jsme dnes šli pěšky, protože se kopec podobal víc bobové dráze než silnici. Zítra poslední den svozu ze školky a už jsem si asi dostatečně vzpomněla, jak obvykle vypadá leden. Děti jsou nadšené, zkoušejí boby a k úplnému štěstí jim chybí asi jen trocha mokrého sněhu na sněhuláky.
Tulipány jsou z toho unavené.



Ba ne, do pocitů rostlin jsem ještě nepronikla, ale líbilo se mi, jak si téměř prohlíží Pinterest.

pátek 17. ledna 2014

Pro Popelku... co si teprve doroste

Každé léto lituji, že tu nejsou k sehnání krásné dětské boty k šatům. Kožené, tvarované a zároveň hezké jsem začala považovat za sci-fi. V cizích vodách ale mají!



Moje zoufalost a následné nadšení způsobilo, že jsem musela vzít boty, co jsou určitě o velikost větší. Menší neměli. Jenže... však ona vyroste.


čtvrtek 16. ledna 2014

Ve druhé škole

Další obhlídka školy - za devět let důvěrně stará známá škola. Asi o čtrnáct let dříve než já ji dochodil manžel a před ním i moje máma.
Nepřestávám obdivovat učitelky a družinářky za chuť starat se o tu masu nevlastních dětí. Zcela nepochopitelná je pro mě ale ta pamět na jména. Už mi strašně dlouho nikdo neřekl Janička - naposledy na třídním srazu před čtyřmi lety. Stejně nepochopitelná je pro mě nevyčerpatelná energie a chuť na vymýšlení blbostí v družině. Družinářce jsem letmo tvrdila, že je to 15 let. Doma jsem dopočítala ještě zamlčené tři roky. Anežka si dala obhlídku školy nejprve ráno se školkou a pak odpoledne s námi. Neomylně mě táhla hned do družiny. Nedivím se jí. Sama jsem tam chodila na vlastní přání dokonce pět let.

Na návštěvě u prvňáčků mě identifikovala moje učitelka zpěvu a představila aktuálním žáčkům. Anežka si přála kreslit na tabuli a vymalovala celou mikulášskou partu. Prvňáčci kolem kroužili s křídami a snaživě se ji snažili opravovat ve jméně Ž na Š :)


Jakmile paní učitelka zmínila zítřejší matematiku, připsala Anežka a vypočítala hned čtyři příklady, až mi spadla brada. Jen u třetího příkladu se zapotili i prvňáčci a Anežka si málem zauzlovala prstíky. A nadržení prvňáčci ji výtvor obratem oznámkovali.


Nejvíc jsem se s Anežkou zasekla zase u interaktivní tabule na druhém stupni, kde si zkoušela angličtinu. Kolem šla parta odhadem osmáků-deváťáků. Musela jsem se smát. Vedle mě si stoupla holčina o hlavu vyšší, podávala mi listy a suverénně halekala: "Ahoj. Co děláš? Chceš si přečíst časopis?" Když ji to došlo, ani jsem ji neviděla odcházet, musela vysublimovat...

pondělí 13. ledna 2014

Nezbytný plánovač

Nový kalendář konečně visí na svém místě a políčka se jen plní:
Poslední měsíc na přemýšlení před zápisem a obhlížení škol. Troje narozeniny v rodině. Konec pololetí i na kroužcích a Anežka má zaječí úmysly.
Stále je co rozhodovat.




pondělí 6. ledna 2014

Ohlédnutí

Z hlavy bych asi težko vysypala nějakou vzpomínku za každý měsíc uplynulého roku. Ale pomocí fotek a zápisků se o to chci pokusit. Na památku. Pro sílu, kdykoliv si budu potřebovat připomenout, co vše už je za námi. 

Leden si vybavujeme živě. Od září jsme byli přesvědčeni, že se manžel tou dobou vrátí do práce. Místo toho najednou během kontroly v nemocnici stojíme před rozhodnutím, jestli má jít hned na další operaci nebo se dál týrat a přežívat jen díky práškům na bolest. Druhý den jde na operaci, aby mu udělali vývod z tenkého střeva. Od té chvíle se situace okamžitě lepší, ani prášky nejsou potřeba.

V únoru začíná manželovi zajišťovací chemoterapie. Názorně jsme pochopili, že o zdraví rozhoduje velkou měrou jídlo. Kromě pečlivého studování etiket v obchodě také pravidelně peču kváskový chleba.

Od března spí Tonda v pokojíčku. Stále častěji odpovídám na dotaz, kdy mám termín porodu. Další tři měsíce mi nikdo nechce věřit. Termín mám v půlce června, jsem ale přesvědčená, že se miminko narodí později, a moc si přeji, aby to bylo po 22. červnu v dalším znamení horoskopu (Kdybych napsala, že chci doma raka, tak to bude znít blbě.... :)

Duben lovím v zápisníku a nacházím hlášku Anežky: "Mami, já vím, co máme ve hlavě! Tam máme lebku! To je taková kost a má nahatý voči!"

V květnu jedeme s manželem na poslední napojení pumpy s chemoterapií. Tuhle dobu jsme očekávali s velkými obavami, najednou je tu a manžel je stále při síle, bez následků, se všemi vlasy a dokonce zvládá chodit delší a delší úseky bez bolestí. Objíždíme spolu několikero hodně vzdálených porodnic a důkladně vybíráme. Bavíme se myšlenkou, že každé naše dítě bude mít jiné místo narození (ač je to vlastně smutné).

V půlce června se stěhujeme do nově zrekonstruovaného podkroví u rodičů. V noci 22. června cítím u počítače první slabé kontrakce. Koukám z okna ven na nádherný úplněk, všichni už spí. Druhý den ráno mám mít kontrolu, vyjíždíme na čas a jsem šťastná, že poprvé zažívám spontánní porod. Josífek se podle fotek narodil ve 23:23 hodin.


Na červenec jsme domluvili focení - kompletní rodinné! Posledního července nastoupil manžel do nemocnice na poslední operaci a skončili nám veselé historky s pytlíkem (například Toník si jednu dobu liboval v otázce "Táto, máš pyklik?").


Na srpen jsme zase měli spoustu plánů, ale tělo po chemoterapii má na hojení jiný názor. Manžel tedy odpočívá a děti běhají po zahradě a večer držkují, že chtějí být ještě venku. Josífek je poklad největší, hodně spí nebo hltá, co se kolem něj děje.


Od září chodí děti do svých školek. Anežka se rozhodla zůstat věrná svým kamarádům ze státní školky. Pro Tondu tam zatím není místo, vozím ho proto do lesní školky a Josífek se zatím pod dohledem doma pase na dece. Na manželův návrat do práce to stále nevypadá a stává se z něj dočasný invalidní důchodce.


Říjen. Toníček už není batole. Každý den se nezapomene přijít pomazlit, ale mamánek není. Často si hrají s Anežkou na vše možné od zvířátek po letadla, ale pořád zůstává svůj. Někdy je to náročné pro všechny zúčastněné.


Dokazuje to i listopadová hláška ze zápisníku. Na stole se objevila neznámá láhev.


Toník: "Mami, co je tohle?"
Táta: "Slivovice."
Toník: "Mamííí, co je tohle?"
Táta: "Toníčku, slivovice."
Toník: "Nee, já se ptám mámy!"
Táta: "Máma to neví."
Toník: "Mami, co je tohle?"
Já: "Slivovice."
Toník: "Aha."


Prosinec je další měsíc, od kterého jsme měli nemalá očekávání. Nebo spíš přání. Přáli jsme si, aby byl do Vánoc manžel už v pořádku a mohl se do všeho víc zapojovat. Hojení se strašně vleče, ale pokroky jsou. A to je nejdůležitější. Nejdůležitější je zdraví, teď už to víme, ať to zní sebevíc hloupě. Zdraví a láska.

neděle 5. ledna 2014

Naposledy vánočně

Poslední den vánočního obýváku se stromečkem.


Josífek si oddychne, že ho konečně nebude nic píchat do plešky.


A já se budu moct pustit do dalšího stupně dolaďování... třeba prozatím tak