Od Anežky

Z nemocnice nás pustili v úterý. Doma jsem se moc neohřála kvůli středečnímu Copycampu v Praze. Anežka mě proto mohla překvapit až dnes ráno růžičkou a vlastní básničkou. K MDŽ.

Pro maminku
Kdo je na světě nejkrásnější?
Nemusím se nikoho ptát. 
Je to má matinka nejmilejší,
je to ten nejhezčí pták.

Jo jo... čápem jsem byla už třikrát, sovou pravidelně každý večer a vránou jsem každé ráno, když mě nenechají spát. Jen ten odlet do teplých krajin na zimu mi ne a ne vyjít.

A jaké úkoly nosí vaše děti?

Osud nebo jestli to tu čte sama paní družinářka, nevím, někdo z nich se zkrátka rozhodl, že mi můj poslední post vpálí zpátky hezky za tepla. Anežka přinesla v notýsku poznámku z družiny, nad kterou se naše rodina dusila ještě večeří.
Tak prosím pěkně, veřejně slibuju, že už budem hodní. Nebo spíš ne, ale je to jedno, puberta se nezadržitelně blíží a úroky skáčou. Prostě že bychom zůstali nepotrestaní, si nemyslím.

*Anežka, 9 let

PS: To Prší jsme hráli, přísahám, bez ní!

Tajemné psaní

Krásné vánoční překvapení jsme si rozbalili v poště právě dnes. Jsem dojatá, nadšená, překvapená. Uvnitř jsme našli největší poklad letošního léta. My, naše rodina a nejkrásnější oslava 10. výročí svatby.

Začalo to v květnu, když jsem Janičku Buškovou oslovila, jestli by nám výročí nenatočila. A byla jsem štěstím bez sebe, když jsme se skutečně domluvili. Pak jsme s mužem i plakali - to když jsme hotové video viděli. A spolu s námi jste plakali dokonce i Vy, což by mě jinak ani ve snu nenapadlo.

Jsem štastná, že mohu žít tento život a ráda bych, v kouzelném čase Vánoc, takovéhle štěstí přála každému. Ježíšku, ať každý vnímá to krásné co nejintenzivněji a to horší, co se zdá zlé, ať tolik nebolí. Děkuji!

Tulipáni

Dnes, jen tak...

Já také.

Děkuji!

Pustila jsem se konečně do nové fasády blogu. K odhodlání mi pomohlo pro mě těžko uvěřitelné číslo na počítadle - přes 100 tis. kliknutí! Po pár hodinách tvorby jinak celkem nenáročné grafiky jsem zjistila, že s novým logem nejsem tak úplně originální, takže další úpravy na sebe nenechají asi dlouho čekat.
V posledních pár dnech (čili dvou) čtu a slýchám v reakci na blog velmi milá slova. Strašně moc mě těší. Snažím se psát především pozitivně, však negativ je kolem nás dost i tak. Když už je ale důvod k smutku, jsem ráda, že ani v tu chvíli nenecháváte naši rodinu samotnou.

Volby

Snažím se na výsledcích voleb najít něco pozitivního. Toho negativního je stejně víc, ani dva kusy bábovky přímo od volební komise to nespraví. Naše politika je už delší dobu úplatková aféra sem, korupce tam. Často mě napadne, kam až to může zajít, co by v naší hroší kůži voličů musela být ta pomyslná třešnička na dortu, čím by přetekl pohár trpělivosti... a najednou přijdou volby a zjišťuji, že nejde o hledání cesty ven, ale cesty zpátky. "Však jde jen o politickou stranu." V médiích se o politických stranách mluví pořád - korupce, skandály, miliardy fuč - kdo by strany rozlišoval? "ČSSD se neosvědčila, ODS se neosvědčila, koho tu máme z těch velkých dál, ááá komunisti tu dlouho nebyli, zkusíme je."
Sama s komunisty zkušenosti nemám. Vlastně mi neudělali nic špatného. Jako hodně malá si jen pamatuji, jak se s rodiči dívám v televizi na dav cinkající klíči. Někde v tom davu byl můj manžel coby student střední školy.
A teď, po 23 letech, jsme došli do stádia, kdy mám jít volit a vybírat ne toho nejlepšího kandidáta, ale nejmenší zlo. Jenže příběhů s komunisty jsem slyšela a četla mraky. Jeden takový psala i Soňa Malinová nedávno na svém blogu. Takové příběhy by lidé měli číst. Denně. A nezapomínat je.

Abych ale nekončila tolik pesimisticky. Jsou to jen krajské volby. Narozdíl od neosobních poslanců z televize, krajské zastupitele trochu více známe, jsou pro nás dostupnější... A hlavně, máme dost času pohnout s výsledkem voleb prezidenta a především vzdálenějších parlamentních voleb.

Úryvek

Kniha od Naomi Aldort Vychováváme děti a rosteme s nimi je neuvěřitelná v tom, že kdykoliv ji otevřu, dostanu přesně takovou odpověď, co zrovna potřebuji. Tohle je jen jeden z mnoha případů.

V telefonické konzultaci mi Karin, matka Amálky, líčila své nejistoty s dcerou a jak pomocí analýzy svých myšlenek dokázala dítě opět milovat takové, jaké je:
Amálka byla roztomilé malé dětátko, stále se smála, byla ochotná kamkoliv jít a klidně se přizpůsobit. "Byla jsem si jistá, že vyroste ve vstřícnou a hodnou dívku. Teď je jí sedm a asi od jejích tří let s ní skoro nikam nechodím mezi lidi, protože mě uvádí do strašných rozpaků..."

Tatínkovi a manželovi z lásky

Obrázek pro babičku

Je hezké, když se někdo dožije 82 let. Hezčí, když je to v plném zdraví, ale i nemoci k tomu patří... Anežka se zakabonila a já se jí zeptala, jestli chce babičce nakreslit obrázek. Ptala se, jestli je taky v nebíčku, jako ten černý pejsek. Sama nevím, ale co kdyby. Pověsily jsme ten obrázek do okna.

Dopis kamarádce

Asi bych nemela klidne sny, kdybych nenapsala, tak se radsi vcas vypovidam. Ja vim, jak moji vychovou trpis, vidim to na tobe. Mas pocit, ze Anezce vse projde, ma volne hranice a prerusta mi pres hlavu. V takove atmosfere se pak necitime dobre ani jedna. Rada bych ti nabidla jiny pohled. Ano, Tonikovi provadi nepekne veci, ale myslim si, ze oba se s tim umi vyporadat po svem. Tonik uz neni bezbranne miminko, umi Anezku pekne pokousat, pripadne kdyz ji nezvladne svou silou (kterou mimochodem nema malou), tak si nas umi privolat na pomoc. Anezka na sebe chce obcas upoutat pozornost, pripadne zkousi, co Tonik vydrzi. Ono to v jeji situaci neni nic trestuhodneho - rodice si poridili vetrelce, se kterym se musi o vse delit. Vetrelec roste a umi nove veci a ve finale je to psina. Nekdy pouze jednostranna, ale dostavaji se do faze, kdy se sily vyrovnavaji a behem par mesicu si uz budou rovnocennymi souperi i spiklenci. Minimalne tak mohu usuzovat podle vahy... To Anezky postuchovani vidim tak, ze se vedle sebe uci s Tonikem zit. Mela by si videt, jak se pokazde vrhne na kocarek, kdyz pro ni prijdu do skolky a musi se okamzite s Tonikem olibat a rict mu, jak se ji styskalo. A to jsou presne ty vstupni informace, ktere okoli nema.
Nez jsem mela deti, posuzovala jsem dětné páry uplne stejne - Pokud si nekdo neumi srovnat dite do late, je spatny rodic nebo alespon na spatne ceste. Jenze jsem nasla nove zpusoby, jak se da k vychove pristupovat a nechci se vracet k te vychove, ktera ma sice okamzity efekt (vyprask, vyhruzky, jine tresty), ale zaroven sebou nese strasnou zatez pro to ditete do budoucna. Ja si sebou nesu plnou nůši...
Anezka je na zacatku a zatim z ni sebevedomi spis strika. Nechci ho zahlusit, chci, aby se s nim naucila zachazet sama. V knizkach jsem nasla cesty, ktere to umoznuji, a ja se po nich teprve ucim chodit. Sama jsem nekdy zoufala, ze mi to nejde nebo ze to ani zvladnout nemuzu. Jenze tem myslenkam z knizek verim. A neni to jen o vire, ono to, svete div se, funguje! Ve chvili, kdy pouzivam respektujici pristup, tak vsechno plyne ukazkove. Nikdo se neciti ohrozen a spoluprace je vyborna. Kdyz Anezce verim, kdyz verim i Tonikovi, sami ziskavaji prehled o tom, co dokazi a prirozene se od nas uci. Dnes na me zbylo uspavani obou deti. Anezka se prevlekla do pyzama, vycistily jsme zuby, vybrala si a pustila pohadku v CD prehravaci, ja zatim uspavala Tonika. Kdyz jsem prisla, spala v postylce a cely pokojicek byl uklizeny! Obleceni je srovnane na stole a to dost specifickym zpusobem - srolovana kazda vec zvlast v rulicce.
Deti toho dokazi strasne moc, nesmi od nas ale mit vstepene, ze neco zvladnout proste nemuzou..
Asi z toho nebudes moc moudra, mne je ale lip. Dneska se toho zvladlo hodne bez kriku a to je pro me odmena i cil zaroven. Jen bych strasne moc potrebovala, abych mela i nejakou oporu v okoli...