sobota 30. dubna 2016

Dřevorubecký speciál

Už od pondělí začíná v Kafkově domě třetí Prague Design Week. K sobě si mě přizvala Interiér design škola Intermezzo a moc se tam k nim těším. Dnes jsem proto vyrazila na dříví. Chystám pro vás totiž v pátek 6. května workshop a klacky budeme potřebovat. Uhádnete, co si z nich vytvoříme? Tedy pokud na podobné (no dobrá, větší) hromadě dnes večer neskončím. Děti už doma odpočítávají hodiny do večera a já místo chystání kostýmů zatím dělám společnost manželovi v nemocnici. Ale všechno zvládnem. Šťastný dolet všem!


čtvrtek 28. dubna 2016

Všechno se zdá být v pořádku

:)


Do smíchu mi ale dlouho nebylo. Tentokrát jsem se o něj bála víc než kdy dřív. Čekala ho operace plic a neuměli jsme si jí představit ani za mák. Scénáře jsem si malovala hrozné, další léto v kopru, teda na gauči, byl asi ten nejslabší. Ve finále jsem se ale bála nejspíš víc než manžel sám, měl ohromnou podporu od všech v okolí a ta ho posílila neuvěřitelným způsobem.

Moc všem děkuji


Ověřujeme si stále dokola, že přátelé jsou v naší situaci důležitější než cokoliv jiného. A víte co? Z několikadenního pobytu na JIP byl jen jednodenní, z naší představy obří jizvy jen pár stehů z boku a s bolestí se pere samo plynulé dávkování epiduralu. To nejdůležitější teprve přijde - výsledky histologie - ale žít se má v přítomnosti. A v té mám strašnou radost.

úterý 26. dubna 2016

Hana

Někdy je načasování shůry neobyčejně důvtipné. Třeba telefon od primáře v neděli odpoledne s výsledky, že bude potřeba další operace, nástup nejlépe hned v pondělí. Aha, to vlastně ještě není to načasování. Načasované bylo nejspíš nachlazení a kašel, který jsme ještě bezezbytku nepřekonali. Díky tomu se nástup do nemocnice manželovi odložil o týden a my tak stihli několik měsíců předem plánovaný koncert.


* Je to zrovna rok, co jsme byli na Arakainu s Lucií Bílou. Anežka nás odmítala pustit z domu, že musí jít také. A my jí Lucii Bílou slíbili, až bude vystupovat blíž. *



Anežka byla skvělá, hltala vše (a my s ní) a nedočkavě poskakovala na sedadle, když si vzpomněla na uložené růže, které nechtěla propásnout předat. Ve mně ti čerti šili chvilkami také, to když jsem si vzpomněla na připravené otázky v kabelce a přislíbený rozhovor po skončení koncertu.


Jen jsem vůbec nečekala, že si mě Lucie, tedy už převlečená Hanka, odvede rošťácky do své šatny za ruku. Že se tak hezky rozpovídá a při mém nezdaru s technikou mi dá pro povzbuzení pusu do vlasů. Bylo to tak příjemné a milé vyprávění, že jsem měla chuť ji pohladit po vlasech, a když jsem se zmínila nahlas, bezevšeho mě objala.
Nejintenzivnější zážitek si ale přesto odnesl manžel, na kterého během dne dolehly obavy z další operace. Potřeboval obejmout, dát si s někým panáka a slyšet, že to bude dobrý, a to všechno mu spontánně Hana dala. I vlastnoručně vyrobený růženec, který už má skutečně čestné místo na stolku vedle nemocniční postele. Vidím to dojetí v jeho očích ještě teď. A především odhodlání, že teď ta operace prostě musí dopadnout dobře.

sobota 23. dubna 2016

Na peci

Nejmenší svišť dorostl vlastní samostatné postýlce. Variant jsme pro naše minipodkroví přeci jen pár našli. Mohli jsme se odstěhovat do kuchyně a nechat celý pokoj jen dětem. Mohli jsme tu vše vystěhovat, přidat úložné prostory na míru a z mého oblíbeného nábytku nechat jen jeden dva kousky. A nebo zvolit nejjednodušší kreativní variantu, kdy se poslední neuspořádaný kousek podkroví promění v postel. Asi není tak těžké uhodnout, co vyhrálo. Na postel ale byly nároky tak velké, že jsme ji museli udělat sami.
Použila jsem noční stolky z IKEA - potřebovala jsem šuplíky na oblečení z komody, co stála na místě původně, a zároveň nějakou základnu k budoucí posteli. Sezónního oblečení máme hodně, Josífek oblečení samozřejmě dědí a navíc moje geny moc nerostou a mívají oblečení i dva roky po sobě. Takže jsem potřebovala využít i co nejvíc místa pod postelí. Že bude vyšší než je obvyklé, bylo jasné od začátku. Rošt jsme přivrtali na hranoly, aby držel pevně pohromadě a mohl se odsouvat nebo zvedat dle libosti a my se tak snadněji dostali k věcem uloženým pod postelí.
Teď jí říkáme na peci a válíme se na ni rádi všichni do jednoho. Je z toho koutku skvělý přehled.


Mašinku namalovala Anežka Josífkovi k svátku, uvidíme, jak dlouho vydrží. Zatím, zdá se, si ji docela hýčká.



pátek 15. dubna 2016

Focení v dešti

Před časem mi zavolala kamarádka, jestli se k nim přidáme na oběd - ona, děti a její kamarád fotograf. A protože fotek s dětmi mám opravdu hrstičku, znělo to víc než lákavě.
Vyrazili jsme Na Stodolec, a i když po skvělém jídle kazil dojem déšť, dětem pochopitelně v nejmenším nevadil. Naštěstí chybí dokumentace, jak ta zimní polízanice skončila, kdy boty na blátě parádně klouzaly a domů jela část posádky auta jen ve spoďárech. Nebo ani to, to je na té absenci následné dokumentace vlastně fajn, že už nevím. 





Za fotografie děkuji Tomászi Slotovi, určitě tohle milé setkání rádi někdy zase zopakujeme. Ale co tak koukám na jeho poslední fotky, v Madridu bude co objevovat ještě dloouho.

pondělí 11. dubna 2016

Homestaging

Chtěla bych vám ukázat tolik fotek z proměny bytu minulý víkend, kdyby se mi jich sem ovšem tolik vešlo :( Na kurzu Homestagingu v Interier design škole Intermezzo, jsme měli za úkol vyčarovat z vybydlené kuchyně a jednoho pokoje prostor, který by člověk chtěl navštívit na základě inzerce na realitním serveru. A zabydlet ho, aby nepůsobil jen útulněji, ale zájemci si mohli snadněji představit, jak velký je to prostor a co vše se případnému kupci do bytu vejde.
Zařizování byl šrumec. Neuvěřitelná rychlost a spousta praktických tipů, které by člověk z pouček od stolu ani nevstřebal. Všechny nápady se hned převáděly do praxe, až jsme pak samy měly problém od samého kochání v závěru odcházet.
Homestaging jde využít také na redesign bytu, když se v něm někdo necítí dobře. Tyhle rychlé proměny za pár korun mě zkrátka baví a jsem nadšená, že jsem si kurz konečně dopřála.


 


Byt před naším zásahem a nájezdem dvou dříčů, co natírali celou noc.


čtvrtek 7. dubna 2016

Dílna, odkud se zpracovávaly předlohy na pravý český cibulák

Další velmi milá návštěva se mi poštěstila v dílně u kovorytce Jirky. Tvůrčí prostor na několika málo metrech, kde je přesto vše. A spousta hodin a budíků k tomu. Jirka totiž budíky sbírá a nevynechá kvůli nim žádný blešák v Zákupech. Už jich má na 500 a sama jsem neměla ani tušení, že kdy byly třeba speciální hotelové budíky. Chceš ráno vzbudit? Musíš vhodit minci, pak můžeš teprve štelovat čas!
Nejen jak se k budíkům dostal, ale i o nejvyhlášenějším porcelánu a kde to s takovou krásnou prací celé začalo, jste se mohli dočíst v článku pro výběžek.eu. A to tam ještě zatím není, jak spravuje hodiny vůbec největší - kostelní!







úterý 5. dubna 2016

Jak jsem se z víkendu vrátila až v úterý

"Jestli starý nebo mladý, oba to bolí stejně," řekla babička při nástupu do autobusu po takřka hodinové konverzaci a já zjistila, že to vlastně nemohu posoudit. Opouštěla jsem po zdařilém víkendu Prahu a samotnou mě zarazilo, jak moc jsem najednou bez dětí upovídaná. Nejen v rozhovoru s touhle cizí paní, ale i během skvělého kurzu Homestagingu v Intermezzo.
Tušila jsem, že podpatky jako jediné boty na celý víkend nebude zrovna to pravé obutí. Cestou domů obsadila touha se zout první příčku v mém žebříčku, na druhé byl tou dobou manžel. Na verandě jsem však stihla odložit jen vestu a zanedlouho už jsem s Josífkem seděla v sanitce boty neboty.
Než nás dnes propustili, se žebříček resp. seznam úkolů zase dost zaplnil. Postupně se do nich dám a na další fotky z víkendu se sama moc těším.




Kdyby vás už teď zajímalo víc, z každého dne stále vkládám fotku na Instagram, kde vždy nějaký střípek od nás najdete.