Karanténa

Ahoj, jmenuji se Jana a už pět týdnů jsem nebyla doma. Vítejte v mé karanténě. Protože jsem se rozhodla zachovat zodpovědně, když se mi zhruba pátý den po návratu z Anglie rozjelo nachlazení, zavolala jsem na hygienu. Ta mě vyslala na odběrové testy. Jsem schopná si po propocené noci dojet 40 minut autem? - Jsem. - Žádná odběrová sanitka nebude.
Výsledky testů jsem ale nedostala ani po týdnu. Prý je ještě nemají, ale bude lepší, když přijedu v sobotu znovu na odběr a tyhle nové výsledky už budou do druhého dne. Dobře. Každý přeci touží, aby mu zaryli štětičku až do mozku a druhou zabodli hluboko do krku. O takový rajc nechce přijít nikdo.
Do druhého dne tedy znamená v neděli? Ale kdeže, v neděli se nepracuje, takže až v pondělí.
V pondělí po poledni už mi bylo víceméně jasné, že nikdo nezavolá, ale nakonec přeci! S těmi 10 dní starými výsledky... Negativními. Takže mohu domů? Ale kdeže, musíme počkat na ty nové.
A tak si tu mohu dále užívat samotu plnými doušky a vysvětlovat dětem po telefonu už pátý den, že zítra možná přijdu domů "a dárek ti, Josífku, ještě fakt dát nemůžu".
Jedinou tekoucí vodu si tu labužnicky dopřávám v improvizovaném dřezu ústícím do kýble. Suchý záchod ústí tak maximálně do nádrže, kterou jsem ráda, že alespoň zvládnu odnést daleko do zahrady - nutno podotknout bohužel daleko častěji, než by si můj dávicí reflex přál absolvovat.
Vlasy mi momentálně končí někde lehce nad pasem, absolvovala jsem proto už i mytí hlavy v připravených několika kýblech s teplou vodou, a musím uznat - nebylo to lepší než svědící hlava předtím, ne-e.
Jediná obyvatelná ložnice je ta u kluků, kde jsme už před několika týdny smontovali patrovou postel ještě z bytu a donesli matraci, aby si měli kde hrát, zatímco pracujeme. Další výborný tip je pak nechat ráno otevřené okno. A zapomenout na něj do noci. A ano, povedlo se mi to znovu. Okamžik uvědomění byl pohled na fotku s teploměrem. Je to přesně to co chcete zjistit o půlnoci a mít na spaní krásných 14 stupňů.

Už nepohrdnu dokonce ani fotkou cizího dítěte z obchoďáku.

Jako dámička jsem začínala karanténu s červenými nehty, plyšové vestě a vínových kozačkách. Teď jsem ráda za jediné legíny, které nemám od prachu, zacákané od barvy, tmelů a sazí z kamen. Ovšem kolena nyní rozhodně nejsou přiléhavého legínového typu, ale spíš tak jako strejdovy tepláky někde v půlce lýtek. Z původně i poctivě odlakovaných nehtů, kde zbyl nehet delší než lůžko, je černý roztřepený pahýl rovněž od sazí. Dobrá zpráva, po dvou týdnech jsem se na přikládání do kamen konečně naučila nezapomínat na rukavice.