Tátovi

Začátek roku nebyl z nejšťastnějších. Táta navždy odešel hned 4. ledna. Stihli jsme ho jen tak tak převézt blíž k nám a dojít se rozloučit - každý, kdo mohl. Odejít chtěl sám, nikdy se nerad dělil o svou bolest, a tak počkal, až všichni odejdeme a potom nám usnul... Večer, kdy nám to přišla máma říct, mi naskočil obvyklý mód "vše zařídíme, o vše se postaráme", ve kterém není prostor pro emoce -  zrovna tak, jak jsem to viděla u rodičů celý svůj život.

Ty dny už jsem čekala na rozhodnutí, jestli budu moct odjet na pár týdnů do Anglie do školy. Když už i to bylo jisté, a začala jsem zařizovat vše potřebné pro odlet, věděla jsem, že chvíle pro emoce přijde teprve až budu daleko a sama. Ani jsem nemusela čekat příliš dlouho. 

Táta za mnou přišel ve snu - přesně dva měsíce po tom co odešel. Seděl vedle mě a ukazoval fotky domu, kde jsem vyrůstala, místa, která tak stěží někdy mohla vypadat, ale na tom ve snu nesejde. Dívali jsme se spolu dál i na fotky našeho domečku tak, jak jsme si je prohlíželi poslední týdny v nemocnici, kdy mu dělala radost každá změna a posun. Jak kdyby ale měl najednou svoji složku v telefonu, kam se mu ukládá všechno, co vyfotím u sebe, a ukazoval mi jí se slovy: "Já to všechno vidím". V tu chvíli jsem se vzbudila s nezastavitelným pláčem uprostřed noci a brečela dlouho. Probrečela jsem i celou snídani, když jsem svůj sen vyprávěla mojí úžasné Rosey, u které jsem v Anglii bydlela. 

Asi nikdy jsem nezažila silnější a živější sen. Ano, také brečím znovu pokaždé, když si na něj vzpomenu, přesto jsem za něj tak ráda. A není vůbec jednoduché být od soboty zavřená v karanténě na domě, který mi rodina během pár hodin celý připravila na provizorní žití. 

Táta je tu všude se mnou. Ať v té zdi, kterou i během nemoci nemohl nechat nenahozenou a u které každý večer usínám, nebo u podlahy v koupelně, kterou jsem betonovala, zatímco mi seděl za zády na židli a kontroloval každý můj pohyb snažící se dosáhnout roviny. Jak já byla ten den vyčerpaná fyzicky a psychicky... Táta u mě stojí také pokaždé, když beru do ruky kladivo nebo se po hlavě vrhám do něčeho, co jsem nikdy nedělala. Naučil mě jednu strašně důležitou věc, a tou je improvizace. Nikdy nezapomenu na jeho oblíbená slova: "Člověk může bejt blbej, ale musí si umět poradit". 

Fotka je z doby, kdy nám dodaly špatné dveře na zahradu, opravit je nechtěli, jen je odmontovali, vrátili zálohu a na další firmu jsme s vybouraným otvorem čekali několik měsíců...

Strašně mi chybíš, tati, ale já to tu zvládnu. Ty víš, že ano.