Táborníci

Loni nám na tábor poprvé odjel i Tonda. Letos si hrdinně vyžebral tábory dva. Na to, že mu na prvním nejvíc vadily můry na záchodě v chatce a jeho volba letos padla na skautský tábor s latrýnami, říkala jsem si budiž. Že v půlce z návštěvy neodjedeme sami, mi bylo beztak víceméně jasné. Co mě, uznávám, překvapilo, že jsme prostřední dítko stihli obratem vyměnit za nejstarší. Že jí o den dřív, než končí tento tábor, začíná jiný, to je jen taková třešnička na dortu.
Domů pojede o dva dny dřív a budiž k nám slunce milostivé, až budeme horlivě přepírat prádlo, abych znovu stihla zabalit ještě večer.
Kdyby náhodou přeci jen chtělo letos ještě pršet, zajeli jsme jí koupit nové boty. Bez ní - beztak do mých posledních pořízených bot skočila, ani jsem nestihla říct popel, a že jí jsou, tak si je prý nechá.

Cestou domů z nákupu v nás hrklo při telefonátu z tábora. No, vlastně z nemocnice. Zněl zhruba takto: "Anežka si při hře podvrkla nohu, tak jsme jí vzali do nemocnice. Ale nic jí nenašli. Má jen obvaz, ale je z něj nadšená a chtěla vám to zavolat."
Každý holt máme ty své prázdninové radosti posazené někde jinde.

Upálená

Každý rok, jen co absolvuji první výlet na slunci, spálím se. Za ty roky bych si z toho mohla vzít už ponaučení, zatím z tohoto souboje s prvním letním sluncem ale odcházím pokaždé leda jako mistryně Jana Husa.
Třeba na výročí svatby před třemi lety jsem se spálila tak, že jsem měla vypálené plavky šaty nešaty. Letos, když už jsem si říkala, jak se opaluji krásně zvolna, navíc mám teď už i ten přírodní opalovací krém, který bych v případě ohrožení jistě včas použila, nemůže se mi stát, že se ještě spálím. Takže hned druhý den, zatímco jsme šli po poledni mrknout na vyhlídku, se mi podařilo ugrilovat si ramena do nepřehlédnutelné červené barvy tak krásně rámující bílý obrys tílka. Upozornila mě na to až máma po návratu domů. A mně trvalo pěkně dlouho si vzpomenout, kde jsem k tomu přišla, když bylo většinu dne pod mrakem, polovinu dne jsem měla na sobě mikinu, navíc jsme se pohybovali víceméně jen pod stromy. Ne, sluníčko si mě muselo najít. Následující den jsem šla totiž na svatbu kamarádky.

Ze svatby nemám neuvěřitelně ani jednu fotku. Byla jsem tak na měkko, že mě to pak už ani nenapadlo. A doma zatím muž hlídal sám statečně 4 děti. 

Den 2. Skerries

Program návštěvy Irska jsme měli našlapaný. Za uplynulý rok naši průvodci viděli z ostrova lecos, vzali nás proto rovnou na ověřená místa.
V pořadí druhá pláž byla ve Skerries a působila přesně opačně než první. Při odlivu dlouhý písčitý pás podél městečka, pláž otevřená do všech stran, betonové "plovárny" ve skalnaté části. Odlišný dojem umocnilo také podstatně chladnější a větrnější počasí. Než jsme však došli ke kamenité části pláže, počasí se vybralo, a jak známo pro Iry jasný signál, že je léto. I přesto mi přišla ta skupinka dětí jdoucích se vykoupat sakra odvážná - pořád se bavíme o teplotě kolem 12 stupňů. Že to s tou koupelí myslely vážně, soudím podle ječení kdesi z vln.

Po procházce po pláži a po pobřeží s neomylným cílem na dětském hřišti jsme se později ještě přesunuli na hrad - Ardgillan Castle. Další krásný hrad zasazený do krásné krajiny, s krásným výhledem. Vedle velké dětské hřiště. S výhledem. Vedle parkoviště - s výhledem. Všude výhled na zeleň a moře. Malá procházka od parkoviště k hřišti lesíkem s vílími domečky. Nejen tady, ale na každém hřišti co jsme viděli (= ach ano, navštívili) toalety, voda, oplocený čistý areál s herními prvky pro nejmenší děti až po ty nejstarší. Pro rodinu s malými dětmi si asi neumím představit lákavější metropoli.
Dobrá, uznávám - cedulky, že je hřiště určené pro děti do 12 let, jsem se ne vždy svědomitě řídila. Ale nebyla jsem sama, že áno. Aspoň mohu předat cennou zkušenost, že do všude přítomných kovových tunelů skluzavek se napasuje klidně dospělý chlap s ratolestí.

Kde bydlí teta šéfová?

Na to se mě dnes zeptal Josífek před spaním. A i když je to jen další ze série otázek abybyloočemmluvitanemuseljsemspát, nešlo se nesmát. Naše teta šéfová je totiž bourák. Je to šéfová, která si se mnou (úplně cizím člověkem) střihne pohovor klidně v kadeřnictví, zatímco jí vizážistka nanáší make-up. Chce mě, i když nemám žádné semestry na vysoké škole. Věří mi, že i moji obrovskou slabinu v cizích jazycích překonám. Když ji zavolám, že ji něco vezu, natrhá mi zatím plnou náruč nádherných šeříků, protože jsme se o nich ráno cestou do práce bavily. Sebereme o víkendu klidně naše rodiny a jdeme společně na medvědí česnek, o kterém s mužem ani nevíme, že nám roste kousek za domem. Nebo si jen tak spontánně po práci sedneme k některé na kafe a necháme blbnout děti, které si okamžitě padly do noty.
Já už se na tu tetu šéfovou zítra do práce zase moc těším.

Den 1. Howth

Hned do první pláže v Irsku nebyl vůbec problém se zamilovat. Během zamýšlené procházky po útesech nám odliv ukázal zapadlou oblázkovou pláž - na slunci a v závětří, čímž se mi okamžitě zbořila všechna očekávání o Irsku. K tomu průzračná voda a v dálce na nás vykukující tuleň. Kam se na mě na té pláži hrabe Alenka v říši divů. Také po skalách, po jakých nám holky šplhaly, bylo úplně jedno jestli je horolezkyni deset nebo tři roky. V téhle skvělé kombinaci jsme vydrželi udržovat dost dlouho v naději i vránu, co neustále zkoušela, jestli jí něco z našeho pikniku přeci jen nekápne.
Takhle v součtu mi přijde, že ten silný vítr na druhé straně pobřeží a velká přeháňka, co se strhla na cestě zpátky bylo vlastně jen takové zadostiučinění mým představám, pro formu, aby se neřeklo. Protože celé následující dny bylo počasí jednoduše dokonalé.
Dobrá, teplota kolem deseti stupňů na konci dubna, na naše poměry nízká. Irové nicméně dokazují, že teplota je jen v hlavě, protože ve chvíli, kdy svítí sluníčko, nosí se tu standardně šaty, kraťasy a na nohou žabky.

 

Samotný přístav Howth je také rozkošné místo. A podvečerní Malahide je jako pohádkový hrad Šípkové Růženky. Ale zeptáte-li se Anežky na nejlepší zážitek, stejně vám řekne oběd v Fish & Chips.

Dámská jízda

Ke spoustě věcí jsem si musela dozrát a cestování je jednou z nich. Abych se tolik nebála, přišlo mi jako fajn nápad mít s sebou Anežku hned z několika důvodů. Co se narodili kluci, máme času spolu opravdu málo. Spát do postele k nám už dávno jako jediná nechodí, za to čím dál častěji poslouchám, jaký kluk ve škole se jí líbí a jaký jí zlobí. Ve škole to šlo přímou úměrou k tomu dolů. Přesto mě dokáže drtit pěkně dlouho, když si chce povídat jen v angličtině. Z jejích pěti slovíček je schopná poskládat takřka cokoliv. Zatímco se mi protáčí závity nad přesným zněním slovíčka, které po mě zrovna chce, Anežka jen pohodí lokýnkama, z pivovaru je rázem beer bar a je vymalováno.
Motivačně (pro nás obě) jsme se tedy doma rozhodli, že si uděláme výlet trochu větší. Na moje poměry v životě druhý největší. Dámskou jízdu do Irska za kamarádem s rodinou.
Největší strach jsem měla už jen ze samotného letiště. Plán zněl, že se před Anežkou nebudu moct bát. Ovšem né že bych se ho úplně držela. Na letišti na nás byli přitom všichni moc milí a na tom Dublinském nás pobavil celník, když se snažil Anežku oslovit jménem. Dal tomu statečně dokonce tři pokusy.

Pět dní v Irsku jsme si maximálně užily. Vybrat jen hrstku fotek je nadlidský úkol, navíc takové tu na blogu znovu jen tak mít nebudu. Zkusím to průběžně...

Koncert

Hodilo by se napsat, jaký byl koncert. Vlastně si to takhle "na papír" pro sebe zároveň poprvé shrnu.
Lístky jsem dostala od manžela k narozeninám s tím, že můžu jít s kamarádkou. Kamarádkami vyloženě oplývám :) Stejně jsem počítala, že půjdeme spolu s manželem. S poradou v Karlových Varech koncert do noci ale moc kompatibilní nebyl, s aktuálním zdravotním stavem taky ne. Ještě půl hodiny před odjezdem autobusu jsem si nebyla jistá, kde vlastně v noci přespím. Veškerá doprava k nám na sever totiž končila v deset, nejpozději v jedenáct večer. Dobrodružství se vším všudy.

V Lucerně jsem byla poprvé. Zamířila jsem si to dopředu a bez sebemenšího problému se dostala až do druhé řady. Po chvíli to podobně staré dívky vedle mě nevydržely a zeptaly se mě, jestli "Za někým jdete, slečno?"
Svého místa jsem litovala velmi rychle už během předkapely. Největší chlap z první řady samořejmě přede mnou a mohla jsem si vybrat, jestli špatně uvidím zleva nebo blbě zprava.
Moje vstupenka do první řady se objevila už po pár písničkách, kdy se ke mě přitočila zase jiná dívka se slovy: "Pojďte vedle mě zleva."
Můj první zahraniční koncert. Poprvé na tak velké akci sama. Krásná show, všechny mé oblíbené písničky i podání ruky přímo se Sarah. Všechno pro mě tak nové, přitom tak přirozeně a hladce plynoucí. A to jsem ještě nesepsala všechno. Tenhle duben byl tak trochu měsícem zázraků.

Jdeme trsat?

Tak jo. Žijeme jen jednou a sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo. Zítra večer budu v Lucerně na koncertě Walk off the Earth. Kdo je neznáte, doporučuji klip níže, spolehlivě mi vždy zlepší náladu. A proč to píšu? Kromě mé maličkosti s sebou budu mít i lístek navíc. A protože eko bio nula waste neplýtváme, nemohu ho přeci nechat jen tak propadnout. Takže kdo jde se mnou? Vlastně ani nemusíte se mnou. Sociofóbní případ má nárok i na lístek bez mé maličkosti. Jen tak. Pro radost ♥

Doba svátková

Jako každý rok touto dobou. Anežka oslavila svátek na začátku měsíce, Josífek včera. A já ve finále slavím také. Nová skvělá práce na obzoru a k tomu nám plánuji s Anežkou dámskou jízdu. Nemůžeme se dočkat, ale myslím, že jsme dost rády, že máme na učení angličtiny ještě měsíc k dobru...

První bezlepková verze, po které se taky zaprášilo.

Na peci

Vždycky jsem si přála mít doma pec. Taky jsem byla hrozný knihomol a kamarádovi z ulice tu jeho zašívárnu nad krbem dost záviděla. Jak ale koukám u nás doma, potřebu nějakého svého místečka má tak nějak každý. Já jsem si oblíbila sedávat v kuchyni pod oknem u topení. Josífkovi stačilo odsunout papíry z lavice u krbu a neváhal se tam hned nastěhovat - i s tvarohovou buchtou jak od maminky zápecákového Honzy.