První rok za námi

O víkendu jsme konečně mohli oslavit Josífkův první rok. Náš nejmenší nadevšechno miluje jahody, které jí rychlostí blesku. Proto taky už nejsou kolem půlky dortu, kde je stihl očesat ještě než jsme sfoukli svíčku.

Rozebrat si svůj první dort na prvočinitele je povinnost.

V roce měli všechny naše děti stejný dort (tvaroh, jogurt, želatina, med a ovoce). A také ho stejně s gustem rozebraly.

Naposledy do školky

Kapesníky se darovat nemají, ale když to jsou kapesníky památeční, děkovací, výjimka se snad dá udělat. Až bude učitel/ka zítra ronit kroupu, že už ta moje zlatíčka neuvidí, budou mít do čeho.

Ve druhé školce se učitelkám sejde květin a sladkostí nepoměrně více také proto, že pro ně školní rok zítra opravdu končí. Doufám, že jim za ta léta dřiny uděláme radost i (ne)obyčejnou kuchyňskou utěrkou.

Zn. Autenticita zaručena.

Pro paní učitelku

Poslední dny vrcholícího školního roku jsou náročné na všech frontách. Akce střídá akci a celou akci potom provází značné napětí. Dnes jsem nahnala sotva se vrátivšího muže z nemocnice do auta, abychom stihli Anežčin koncert. V letu jsem orvala snítku levandule a v zatáčkách jsem pak balila malou pozornost pro paní učitelku. Že se dává něco na konci roku jsem si posichrovala už minulý týden zakoupením čokolády do hrnečku. Včera jsem si připsala dárkové zabalení na seznam úkolů. A možná do příštího roku poladím už i správný počet učitelek!

Tip na víkend - Svatojánské slavnosti bylin

Lákavý program na tento víkend se chystá na Vlčí hoře v Nobilis Tilia. Jejich přírodní kosmetiku mám moc ráda a stále mě láká návštěva jejich vyhlášené bylinkové zahrádky. Navíc dostupná přednáška MUDr. Jana Hnízdila je pro mě v tuto chvíli tím rozhodujícím impulsem, proč bych chtěla jet.

Svátek

Naši červnovou nálož oslavenců odstartoval Toníček se svým svátkem. Vymyslet dárek nedalo moc práce, protože jsem se na tuhle vopravdickou sadu nářadí těšila už od Tondovo narození a koneckonců jsem o ní psala jeden z prvních příspěvků na blogu vůbec.

"Já mám dvě pravítka!"

 A vedle jsem nešlápla, sada se musela jít hned ven vyzkoušet s dědou.

Jinak česká hračka to bohužel není. Po takovéhle sadě jsem se ptala v hračkárně s dřevěným zbožím a sadu neodebírali, protože nepůsobila kvalitně. Bigjigs zatím působí dobře a ač je určené pro děti od osmi let, nářadí není příliš ostré. Mám z něj zatím dobrý pocit.

Na kávu i na brýle

V podkroví nám během zimy přistála "nová" šuplíková komoda. Její histórie bude zase zhruba tak za jednoho Kmocháčka, jako všechno "původní" v podkroví.
Zachovalým šuplíkům ze starého stolu tehdá strejda stloukl asi nový korpus. Skřínka pak několik desetiletí odpočívala za komínem a teď z ní máme noční stolek. A samozřejmě z ní máme i radost, každý šuplík se počítá!

Prohrábla jsem šuplíky a našla nastěhovaný manželův narozeninový dárek. Káva do zatiší. Ideální.

Bříza a cihly!

Dlouhatánské větvičky břízy si přímo říkají o svázání do věnce a díky jejich pružnosti na to není potřeba žádné náčiní. Takový věnec jsem dnes motala na provizorně postavené zídce z vybouraných cihel. A ta barevná kombinace není vůbec špatná.

Leporela, co něco pamatují

Po týdnu se mi snad již podařilo prokousat hromadami oblečení a roztřídit je každému do vyhrazených přihrádek. Ještě tu byla ale zavalená knihovnička a v ní poklady. Kromě knížek na poslání o dům dál jsem objevila například zapomenutá leporela.

Kostým na berušku

Na dnešek to byl už třetí kostým do školky jen za tento rok. Učitelky mě tak donutily oprášit po strašně dlouhé době šicí stroj. Zatímco na staročeský karneval stačilo přišít na bílý polštářek kaloun (zástěra kuchtičky) a na čarodějnici vytáhnout z útrob skříně starou černou spodničku a pár zavíracích špendlíků, na berušku bylo potřeba víc. Postup jsem se přesto snažila vymyslet co nejrychlejší. Hotovo asi za půl hodiny.

Červenou látku nevedeme, za to máma vytáhla hned několik červených triček a kus černé džínoviny od zkracování kalhot. Tričko jsem vybrala s límečkem, aby se krovky oblékaly jako plášť. Ustřihla jsem rukávy a přes prsa jsem přední část trička rozstřihla. Na vyztužení posloužily dvě čtvrtky.

Z trička jsem vytvarovala nůžkami dvojitý "plášť", abych z něj později udělala kapsy na čtvrtky. Ty pak půjdou vyndat, kdyby kostým potřeboval proběhnout pračkou. Menší díl z rozstříhaného trička jsem dala stranou.
Z kousku černé látky jsem vystřihla 7 puntíků (ještěže tak, Anežka si je přepočítávala). Na lícovou stranu jsem si je našpendlila, puntík uprostřed na dva díly. A kolem dokola každý puntík přišila obyčejným stehem. Zrovna tak by šly olemovat (varianta Navždy) nebo přilepit lepidlem (varianta Na jedno použití).

Z rubové strany jsem našpendlila obě části třička k sobě podle tvaru křídel (čtvrtek) a uprostřed jsem nastříhla plášť na jednotlivé krovky. Zbývalo obšít celé tričko kolem dokola, převrátit z rubu a vložit čtvrtky.

Teprve pak jsem kostým donesla ukázat a vyzkoušet Anežce. Mezi nadšeným poletováním celým bytem se mě snažila přesvědčit, že bude v kostýmu i spát. To se jí nepovedlo, za to ráno jsem jí nikdy neviděla obléknout se rychleji. Tak asi dobrý.

Další tričkové proměny: hokejistou, z županu klaunem

"Svítí, svítí slunce nad hlavou..."

Jo, jo, já vím, mám tyhle fotky zakázané, na což by se hodila ta prupovídka o kocourovi a myších...

Kocour totiž nejenom, že není doma, on je znovu v nemocnici. Ale tentokrát nějak jinak, pozitivněji...? Má můj veliký obdiv, že z vlastního rozhodnutí. Před rokem a půl nám vývod vrátil do života tátu/manžela/syna. A potřebujeme ho vrátit znovu po deseti měsících marného boje s bolestí. Teď už to snad dopadne lépe, musí!