úterý 23. srpna 2016

Zlatá svatba ze zálohy

Už jsem dělala svatbu s přípravou rok předem, svatby za pár měsíců, ale svatbu přes noc tedy poprvé. Výdrž 50 let, která tomu předcházela, by si jistě zasloužila delší přípravy. To by tomu ale nesměl předcházet rozhovor zhruba následující:
1: "Vaši přijdou v sobotu grilovat."
2: "Kolikáté mají výročí?"
3: "No oni mají padesát let..."

Během soboty ráno: nakoupit jídlo a pití, svatební kytici, napsat projev, koupit dort. Nenapadlo by mě to, ale mezi nejedlými ozdobami na dort měli v cukrárně také zlaté prstýnky, kus za 3 Kč. Beru. Ozdoba s číslem 25 nás vede k myšlence použít padesátku. Od toho už je jen krůček ke kamarádovi - má plotr! Stavujeme se u něj a domlouváme a ladíme, jak má originální ozdoba na dort vypadat. Odpoledne se pro ni stavujeme a bereme to přes svatební půjčovnu, kde vybírám závoj.
Po třetí hodině telefon, jestli rodiče přivezeme k nám. Jistě, hlavně nenápadně, nechceme, aby o čemkoliv měli tušení. Čímž si manžel vyslechne už v autě, jak to že neví, proč s sebou vezou i obložené talíře. Hraje hru dál, oficiálně vážně nic nevíme. Starosti mám jen o to, nakolik s námi budou hrát děti. Anežka ví vše, později sehraje zásadní roli oddávajícího, Tonda ví jen nezbytné minimum a Josef, který se práve vyspal, může akci zkazit vytaháním dekorací, které jsem si zatím nanosila za keře.
Hlavní aktéry usazujeme bokem k přípitku, já mizím zdobit zahradu a Anežka se obléká do svátečních šatů. Nevěsta pak od nás dostává kytici a závoj. Jde se na věc.





Po krájení dortu jsem se rozhodla je potrápit ještě vzájemným krmením. Jen děravou lžíci jsem vyměnila za příbor. No a knedlíčkovou polévku za grilovací klobásu od řezníka.



Za největší úspěch považuji těch pár fotek, co jsem během téhle bleskové akce zvládla. Každopádně bez pohotových přátel a rodiny si to neumím ani představit, všechno drahé kamení světa jsou!

neděle 21. srpna 2016

Tatarák, pár schodů, houby a kešky

Rozhledny mám moc ráda. Svůj podíl na tom mají i tety, které mě proháněly po jizerských hřebenech v dobách, kdy mí spolužáci jezdili k moři a vykrmovali tamagoči. Asi proto se mě pak manžel rozhodl na rozhledny sbalit (uznávám, ta prodleva ze základní školy k chození nebyla zrovna moc dlouhá). Ostatně na rozhledně jsme se i brali.

U rozhledny parkovalo staré Mini, nešlo odolat

Kamarád nás teď vytáhl na Libereckou výšinu, o které jsem snad ani neslyšela. Dokonale ukrytá rozhledna přímo v Liberci, čerstvě po rekonstrukci. Restaurace s jídly za lidovku, tři značené pěší okruhy s délkou od 40 minut do cca 3 hodin. Krásný les všude kolem a výhled na Liberec. Jak kamarád zkonstatoval, ušli jsme 50 metrů a byli na rozhledně, najedli se, zahoubařili i zakeškovali.


Za tyhle roky jsem asi poslední člověk, který by mohl dělat cestovatelského průvodce, což ostatně dokazuje příspěvek v neděli ráno ve chvíli, kdy se po krásném týdnu počasí totálně zkazilo.
Nicméně Liberecká výšina za návštěvu stojí, i kdyby to bylo jen na otočku. 
Zvenku trochu hrad a v široké věži dřevěné schodiště po obvodu kamenné zdi. Tímhle interiérem jim odpustím i tu kýčovitou rakev na začátku stoupání a vůbec výzdobu á la šibeniční vrch, i když se jedná o rozhlednu vcelku mladou, dokončenou roku 1901.




středa 17. srpna 2016

Rodiče mě na tohle nepřipravili

Tak za prvé: Anežka se vrátila z tábora. Prý si tam našla kluka. Chodili spolu tři dny. Na její svatbu ve školce už jsem úplně zapomněla, jak mi ji dneska tak mezi řečí popisovala. (Než s ženichem došli do první třídy, stihli se minimálně třikrát rozejít.) Teď třídenní chození dohazované přes kamaráda a stejně tak ukončené. Sakra tohle se v těhotenské poradně nebere! Vážně je někdo schopný v osmi letech tohle pouze vyslechnout stylem: "Chápu, že jsi smutná..."?

Za druhé: Společné mazlení je fajn. Ač s klukama stepujícíma na mém břiše to nejsem schopná ocenit moc dlouho. Přesto mě příliš nepovzbudilo ani Anežčino hecování: "Maminko, ty si rebelka, ty to dáš!"

Rodičovská víra mě opouští ještě daleko před pubertou. Hledám novou. Zn. spěchá!


středa 10. srpna 2016

Nanuky od unavené matky

Ne každý den přeje kuchařským výkonům a jiným kratochvílím v kuchyni. Za to každý den, bez ohledu na počasí a teplotu vzduchu, slyším několikrát vysokým (tím pádem pouze omezenou dobu) líbezným hláskem: "Mami, mužu nanuka?"
Původně jsem si myslela, že je oblafnu jen na chvíli, místo toho ty nejrychlejší a nejlevnější nanuky, bez potřeby jediného kusu nádobí, si žádají už několikátý týden. Unavená matka do silikonových tvořítek z IKEA pokaždé jen naleje džus a dá znovu zamrazit.


Stálicí je 100% jablko a nejoblíbenější nektar z černého rybízu. Pomerančový 100% se u nás neujal a ananasový džus se vypařil z ledničky tak nějak i bez mražení. Stále je ale spousta příchutí, které jsme nevyzkoušeli.....


pátek 5. srpna 2016

Modrá oslava

Panejo, to už je zas pátek? Rozhodně jsem měla v plánu přidat fotky z nedělní oslavy dříve.
Mé zadání bylo tentokrát jen věšet a dekorovat, nic víc, nic míň. Čtyři hodiny chystání s připravenými ozdobami a textilem - včetně času na dobrý oběd, ať [hanlivě nejím na šest].
Dvouletý mužíček pak slavil se vší parádou, jeden by mu skoro až záviděl.






Anežku jsem si vzala neprozřetelně s sebou. Příští oslavu chce zrovna takovou. Takže až se budete 25. prosince nudit, budou nám chybět asi nějací hosté, kteří by s námi v přátelské atmosféře poseděli v iglů.

neděle 31. července 2016

Léto venku

Celé dny venku s melounem v ruce. Děti na dvorku různě příbývají a ubývají. Večer se jde domů a je jisté, že jsem doma zase nic nestihla udělat.
Minule se hrála večerní vybíjená na louce se sousedkou. Chvílema zároveň ragby, přišlo na to, kdo měl zrovna míč.
Taky jsme koupili novou raketu. A košíčky. Už si tím pádem umíme s manželem pinkat takřka donekonečna a o to víc nás to baví. Léto venku je skvělé.




čtvrtek 28. července 2016

Podstávka pro náročné (na prostor)

Minulá výprava za podstávkami byla jako návštěva v jesličkách proti tomuhle podstávkovému kolosu. Christiánův dvůr je podstávková usedlost nově zrekonstruovaná se vší autentičností, co jen šla, aby zároveň obyvatele v ničem neomezovala. Aniž by byl dům pod státní ochranou, prokoukl z vlastní vůle majitelů citlivě a to i přesto, že jde jen o rekreační objekt. Domem provázel architekt podílející se nejen na záchraně této podstávky, ale i dalších, Ing. arch. Tomáš Efler.



Nad Jetřichovicemi se dům tyčí v původní podobě; terasy a francouzská okna jsou dělaná až s výhledem na krásné lesy a stráně, kde ráz obce nijak nenarušují. Francouzská okna v podkroví se navíc dají skrýt za dřevěná dvířka jako od seníku. K idylce mi nechyběla ani ta srnka skákající po stráni.


Něco z teorie: Podstávkový dům má patro postavené na samostatné nosné konstrukci (zde zelené sloupky) - při uhnívání nebo jiném poškození trámů šly pak dobře nahradit, aniž by se musela konstrukce rozebírat až po střechu.


Často je součástí podstávek zděná část. Tady to byly původně chlévy s úžasnými pískovcovými klenutými stropy.


Samostatné kamenné stáje jsou součástí komplexu Christiánova dvora spolu se stodolou. Stáje mají čepici, teda přistavěné patro zhruba z 50. let.


Mé oblíbené zařízení staré s novým i tady funguje skvěle v interiéru celého domu.





Vychytávek pro levnější zařizování a rekonstrukce si odnáším několik. Dlouho jsem třeba koukala na tuto kuchyň v 1. patře - nová, přitom chalupářská. Bohatě přitom stačilo nepoužít sokl ani vysoké nohy, ale nechat kuchyň jen na nízkých stavitelných nohách. Tady sice nutnost, ale zároveň plus.


Dalším mým tipem je zateplené podkroví zaklopené nikoliv sádrokartonem, ale, pro mě šok, obyčejnými bílými lamino deskami - žádné broušení, žádné nátěry, jen šrouby pod falešné trámy a je hotovo. Sice čuňačinka, která si rozporuje s prvním odstavcem, faktem ale je, že je daleko více investorů, co pracují svépomocí, pomalu a levně, než investoři s neomezenými prostředky. Ve finále obě skupiny nezřídka končí stejně - bez prostředků s rozestavěným domem.
Nechci ale končit tolik pesimisticky. Sdílný průvodce je dar a tak mi vnukl myšlenku, že i tady u rodičů by šla postavit kachlová kamna bez kamnáře a mít na střeše břidlici. Třeba. Jednou.

úterý 26. července 2016

Růžová svatba

Jedli, pili, veselili se, zkrátka svatba jak má být!
Legrace jsme si užili myslím všichni, před foťákem i za foťákem. Ženicha jsem poznala poprvé až hodinu před obřadem, když si ještě nepřevlečen s ledovým klidem leštil boty. Nevěstu o hodinu později, když jsem s foťákem nakoukla do okýnka posledního přijíždějícího auta před obřadní síň. A ta pohoda a žádný stres šly až neuvěřitelně celým dnem. Znovu a znovu si atmosféru užívám při upravování fotek - zamilované pohledy ženicha na nevěstu, bavičské výrazy novomanželů a přející i šibalské přátele.

Krásná společná léta K + T!




neděle 17. července 2016

Podstávková ulice

Než se proderu stovkami fotek z mé fotící svatební premiéry, odskočila jsem si k domečkům. Při právě probíhajících dnech lidové architektury v Ústeckém kraji jsem proběhla komentovanou prohlídkou Šmilovského ulicí v Rumburku. V památkové zóně tu zůstalo 18 podstávkových domů z přelomu 18. a 19. století ze začátku textilní éry severních Čech, kdy češi byli levná pracovní síla pro obchodníky z Anglie. Nejvíc mě samozřejmě zajímala podstávka uvnitř.
Poslední domek na fotkách nechal majitel k volné prohlídce od sklípku až po podkroví. V současné době je v dost surovém stavu, nicméně do budoucna s ním majitel počítá jako malé muzeum právě textilní výroby v tomto kraji.









úterý 12. července 2016

Od grafiky ke grafikám

Před pár lety jsme pravidelně jezdívali do Liberce na snídaně. Né že bychom si neuměli namazat krajíc chleba nebo naopak nevěděli co s penězi. Rozhodně to totiž znělo líp než dojíždět na chemoterapii. Navíc hodinová cesta pro nás byla celkem příjemným časem stráveným spolu. Kontroly na onkologii ale probíhají pochopitelně stále, takže pozdním snídaním ještě tak úplně neodzvonilo. Po poslední operaci sice histologie vyoperovanou tkáň potvrdila jako metastázu, ale náladu jsme si tím už nekazili.
Příležitost ve velkoměstě jsem využila k návštěvě rámařství, kde jsem si dala zarámovat grafiku od Jiříka a jeho kamaráda, co mi věnoval i s podpisem při poslední návštěvě. Už jsem se o osud srolované grafiky doma začala bát, což přebilo moje obavy, že nevyberu dost dobrý rám.


A v rámařství to bylo ještě horší. O existenci tolika paspart v odstínech bílé :) jsem neměla ani tušení a jako správná holka z vesnice je nikdy ani nevybírala. Sotva jsem vybrala paspartu, další rozhodování ohledně rámu. Srabácky jsem vybrala nejobyčejnější klasiku.
Moje počínání zaujalo asi i pana majitele, že se k nám zanedlouho přidal a začal mě zpovídat, protože "tak pěknou grafiku tu už dlouho neměl" a "takovou podobnou technikou se také zabývá".
Šťastně jsem se dobrala konce s paspartou i rámem a pan majitel přišel znovu. Tentokrát s malým obrázkem krajiny, který k mému nevěřícnému pohledu začal předemnou podepisovat. "Tuhle máte ode mě."
A moje vybírání pasparty a rámu mohlo začít nanovo.