neděle 10. června 2018

Den 2. Skerries

Program návštěvy Irska jsme měli našlapaný. Za uplynulý rok naši průvodci viděli z ostrova lecos, vzali nás proto rovnou na ověřená místa.
V pořadí druhá pláž byla ve Skerries a působila přesně opačně než první. Při odlivu dlouhý písčitý pás podél městečka, pláž otevřená do všech stran, betonové "plovárny" ve skalnaté části. Odlišný dojem umocnilo také podstatně chladnější a větrnější počasí. Než jsme však došli ke kamenité části pláže, počasí se vybralo, a jak známo pro Iry jasný signál, že je léto. I přesto mi přišla ta skupinka dětí jdoucích se vykoupat sakra odvážná - pořád se bavíme o teplotě kolem 12 stupňů. Že to s tou koupelí myslely vážně, soudím podle ječení kdesi z vln.






Po procházce po pláži a po pobřeží s neomylným cílem na dětském hřišti jsme se později ještě přesunuli na hrad - Ardgillan Castle. Další krásný hrad zasazený do krásné krajiny, s krásným výhledem. Vedle velké dětské hřiště. S výhledem. Vedle parkoviště - s výhledem. Všude výhled na zeleň a moře. Malá procházka od parkoviště k hřišti lesíkem s vílími domečky. Nejen tady, ale na každém hřišti co jsme viděli (= ach ano, navštívili) toalety, voda, oplocený čistý areál s herními prvky pro nejmenší děti až po ty nejstarší. Pro rodinu s malými dětmi si asi neumím představit lákavější metropoli.
Dobrá, uznávám - cedulky, že je hřiště určené pro děti do 12 let, jsem se ne vždy svědomitě řídila. Ale nebyla jsem sama, že áno. Aspoň mohu předat cennou zkušenost, že do všude přítomných kovových tunelů skluzavek se napasuje klidně dospělý chlap s ratolestí.


čtvrtek 31. května 2018

Kde bydlí teta šéfová?

Na to se mě dnes zeptal Josífek před spaním. A i když je to jen další ze série otázek abybyloočemmluvitanemuseljsemspát, nešlo se nesmát. Naše teta šéfová je totiž bourák. Je to šéfová, která si se mnou (úplně cizím člověkem) střihne pohovor klidně v kadeřnictví, zatímco jí vizážistka nanáší make-up. Chce mě, i když nemám žádné semestry na vysoké škole. Věří mi, že i moji obrovskou slabinu v cizích jazycích překonám. Když ji zavolám, že ji něco vezu, natrhá mi zatím plnou náruč nádherných šeříků, protože jsme se o nich ráno cestou do práce bavily. Sebereme o víkendu klidně naše rodiny a jdeme společně na medvědí česnek, o kterém s mužem ani nevíme, že nám roste kousek za domem. Nebo si jen tak spontánně po práci sedneme k některé na kafe a necháme blbnout děti, které si okamžitě padly do noty.
Já už se na tu tetu šéfovou zítra do práce zase moc těším.


sobota 26. května 2018

Den 1. Howth

Hned do první pláže v Irsku nebyl vůbec problém se zamilovat. Během zamýšlené procházky po útesech nám odliv ukázal zapadlou oblázkovou pláž - na slunci a v závětří, čímž se mi okamžitě zbořila všechna očekávání o Irsku. K tomu průzračná voda a v dálce na nás vykukující tuleň. Kam se na mě na té pláži hrabe Alenka v říši divů. Také po skalách, po jakých nám holky šplhaly, bylo úplně jedno jestli je horolezkyni deset nebo tři roky. V téhle skvělé kombinaci jsme vydrželi udržovat dost dlouho v naději i vránu, co neustále zkoušela, jestli jí něco z našeho pikniku přeci jen nekápne.
Takhle v součtu mi přijde, že ten silný vítr na druhé straně pobřeží a velká přeháňka, co se strhla na cestě zpátky bylo vlastně jen takové zadostiučinění mým představám, pro formu, aby se neřeklo. Protože celé následující dny bylo počasí jednoduše dokonalé.
Dobrá, teplota kolem deseti stupňů na konci dubna, na naše poměry nízká. Irové nicméně dokazují, že teplota je jen v hlavě, protože ve chvíli, kdy svítí sluníčko, nosí se tu standardně šaty, kraťasy a na nohou žabky.


 



Samotný přístav Howth je také rozkošné místo. A podvečerní Malahide je jako pohádkový hrad Šípkové Růženky. Ale zeptáte-li se Anežky na nejlepší zážitek, stejně vám řekne oběd v Fish & Chips.


čtvrtek 17. května 2018

Dámská jízda

Ke spoustě věcí jsem si musela dozrát a cestování je jednou z nich. Abych se tolik nebála, přišlo mi jako fajn nápad mít s sebou Anežku hned z několika důvodů. Co se narodili kluci, máme času spolu opravdu málo. Spát do postele k nám už dávno jako jediná nechodí, za to čím dál častěji poslouchám, jaký kluk ve škole se jí líbí a jaký jí zlobí. Ve škole to šlo přímou úměrou k tomu dolů. Přesto mě dokáže drtit pěkně dlouho, když si chce povídat jen v angličtině. Z jejích pěti slovíček je schopná poskládat takřka cokoliv. Zatímco se mi protáčí závity nad přesným zněním slovíčka, které po mě zrovna chce, Anežka jen pohodí lokýnkama, z pivovaru je rázem beer bar a je vymalováno.
Motivačně (pro nás obě) jsme se tedy doma rozhodli, že si uděláme výlet trochu větší. Na moje poměry v životě druhý největší. Dámskou jízdu do Irska za kamarádem s rodinou.
Největší strach jsem měla už jen ze samotného letiště. Plán zněl, že se před Anežkou nebudu moct bát. Ovšem né že bych se ho úplně držela. Na letišti na nás byli přitom všichni moc milí a na tom Dublinském nás pobavil celník, když se snažil Anežku oslovit jménem. Dal tomu statečně dokonce tři pokusy.

Pět dní v Irsku jsme si maximálně užily. Vybrat jen hrstku fotek je nadlidský úkol, navíc takové tu na blogu znovu jen tak mít nebudu. Zkusím to průběžně...







pondělí 7. května 2018

Koncert

Hodilo by se napsat, jaký byl koncert. Vlastně si to takhle "na papír" pro sebe zároveň poprvé shrnu.
Lístky jsem dostala od manžela k narozeninám s tím, že můžu jít s kamarádkou. Kamarádkami vyloženě oplývám :) Stejně jsem počítala, že půjdeme spolu s manželem. S poradou v Karlových Varech koncert do noci ale moc kompatibilní nebyl, s aktuálním zdravotním stavem taky ne. Ještě půl hodiny před odjezdem autobusu jsem si nebyla jistá, kde vlastně v noci přespím. Veškerá doprava k nám na sever totiž končila v deset, nejpozději v jedenáct večer. Dobrodružství se vším všudy.


V Lucerně jsem byla poprvé. Zamířila jsem si to dopředu a bez sebemenšího problému se dostala až do druhé řady. Po chvíli to podobně staré dívky vedle mě nevydržely a zeptaly se mě, jestli "Za někým jdete, slečno?"
Svého místa jsem litovala velmi rychle už během předkapely. Největší chlap z první řady samořejmě přede mnou a mohla jsem si vybrat, jestli špatně uvidím zleva nebo blbě zprava.
Moje vstupenka do první řady se objevila už po pár písničkách, kdy se ke mě přitočila zase jiná dívka se slovy: "Pojďte vedle mě zleva."
Můj první zahraniční koncert. Poprvé na tak velké akci sama. Krásná show, všechny mé oblíbené písničky i podání ruky přímo se Sarah. Všechno pro mě tak nové, přitom tak přirozeně a hladce plynoucí. A to jsem ještě nesepsala všechno. Tenhle duben byl tak trochu měsícem zázraků.

pondělí 9. dubna 2018

Jdeme trsat?

Tak jo. Žijeme jen jednou a sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo. Zítra večer budu v Lucerně na koncertě Walk off the Earth. Kdo je neznáte, doporučuji klip níže, spolehlivě mi vždy zlepší náladu. A proč to píšu? Kromě mé maličkosti s sebou budu mít i lístek navíc. A protože eko bio nula waste neplýtváme, nemohu ho přeci nechat jen tak propadnout. Takže kdo jde se mnou? Vlastně ani nemusíte se mnou. Sociofóbní případ má nárok i na lístek bez mé maličkosti. Jen tak. Pro radost

úterý 20. března 2018

Doba svátková

Jako každý rok touto dobou. Anežka oslavila svátek na začátku měsíce, Josífek včera. A já ve finále slavím také. Nová skvělá práce na obzoru a k tomu nám plánuji s Anežkou dámskou jízdu. Nemůžeme se dočkat, ale myslím, že jsme dost rády, že máme na učení angličtiny ještě měsíc k dobru...



První bezlepková verze, po které se taky zaprášilo.

pátek 9. března 2018

Na peci

Vždycky jsem si přála mít doma pec. Taky jsem byla hrozný knihomol a kamarádovi z ulice tu jeho zašívárnu nad krbem dost záviděla. Jak ale koukám u nás doma, potřebu nějakého svého místečka má tak nějak každý. Já jsem si oblíbila sedávat v kuchyni pod oknem u topení. Josífkovi stačilo odsunout papíry z lavice u krbu a neváhal se tam hned nastěhovat - i s tvarohovou buchtou jak od maminky zápecákového Honzy.


 

pondělí 19. února 2018

Porce krásy

Valentýn se u nás slaví poctivě každý rok. Stejného jsem si všimla i u našich rodičů. Neberu ho jako komerční svátek - je vždycky o dvou lidech, jaký si ho udělají. A dělání radosti nemusí stát přeci vůbec nic, jen nápad. Že se nám letos trochu zvrhl, za to nemohu :)
Každopádně jsme slavili dost netypicky. Starší děti odjely v týdnu na tábor a manželovi se nakupila neodkladná práce. Já se odpoledne vrátila z mé dosud nejdelší tour de manuální převodovka a na stole stála tahle nádhera. Ano, zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Což ale neznamená, že mi ji musí drahý choť zavírat ještě několik dní poté jenom proto, že se mu to líbilo.
Ale dobrá, odpuštěno, překvapením byla pořádným.
Místo večeře jsme spolu šli další den na oběd a na cíli - být spolu - to vůbec nic neubralo. Děkuju
 



neděle 21. ledna 2018

Desítka


V to pondělí jsem vstávala s jasnou představou následujícího týdne - ušila jsem si na sebe bič a teď mě trefí. Zatímco první větší oslavu ve čtyřech letech jsem Anežce plánovala po večerech měsíc v kuse, tentokrát jsem si na oslavu 10. narozenin nechala rovný týden. Anežka se už moc těšila, zejména na diskotéku, kterou jsem si tady v malém chatrném domě nechtěla ani představit. Pozvánky, rezervace místa, program, občerstvení, dekorace... Nejvyšší čas začít.
Sama pořádně nevím, jak se to podařilo všechno stihnout - spíš souhrou šťastných náhod. A zpestřené o nešťastné události jako třeba antibiotika pro Josífka, o požár chaty přímo za našimi okny a nakonec i víkendovou Josífkovou hospitalizací v nemocnici.


Zdobit přislíbenou zasedačku jsem se přiřítila hodinu a půl předem. Skvělý pan primář ráno urychlil propouštěcí papírování, doma jsem podle seznamu bleskově naházela krámy z celého podkroví do všeho, co se dalo odnést, a hurá na místo činu. Kamarádka udělala šik odbornou první pomoc oslavenkyni přímo na místě.


V plánu byl i fotokoutek se všemi obvyklými papírovými proprietami na špejli. Nakonec jsem zavřená za mřížemi dětského oddělení zoptimalizovala práci s vyráběním do stavu Popadnu doma, co mi přijde pod ruku a nějak to dopadne.


A úspěch mě samotnou až překvapil. Modelové na sebe ochotně strkali všechno. Jo, kolikrát fakt VŠECHNO.


Praxe v kameře telefonu jim evidentně nechybí.


Moje životní jednička v tom samozřejmě byla se mnou. A té děkuji zejména za zachování zdravého rozumu při uklízení o šest hodin později s pomocí konečně pořádné hudby.