úterý 25. července 2017

Zamilovaná

Jak se plní sen? Třeba tak, že si ho při hledání koberce najdete úplnou náhodou na Sbazaru. Neměla jsem dodnes třeba tušení, že od malička vysněné houpací křeslo a od dospělosti vysněné kožené křeslo může být spojené v jedno. Posezení s kafem má teď úplně jiný rozměr. Ono je to vlastně už teď poležení, protože se schoulím, sklopím dozadu a kam se hrabou kosáci v hnízdě.
A ty detaily!
Zamilovaná až po uši.




pátek 21. července 2017

Malování

Dny jako vymalované, tyhlety prázdniny. Nebo málo? Kluci se rozhodli si to pojistit a vzali fixy do svých rukou. Josífek tečkoval, Tonda se rozhodl k té sněžné vánici přimalovat pořádnou loď. Co vám mám povídat, měli jsme vélkou radost... Takže jsem nakonec malovala taky - naprosto bez fantazie bílou barvou. A takhle krásné chvilku zas podkroví bude. Jsem řekla.


 

neděle 16. července 2017

Všechno je jednou poprvé

Dvanáct let mám svého Ducha na krku. Přemýšlím, kdy jsme spolu šli na večeři - opravdu šli, od domu až do restaurace. A nevymyslela jsem to. Na druhou stranu je hezké mít stále co zažívat spolu poprvé (a ano, otvírání dalších dobrých podniků v okolí se rozhodně nebráním!).
Vlastně těch dnešních poprvé bylo dokonce víc. Třeba místo opulentní kytice krásný barevný pugét z pole za domem.
"Všechno je jednou poprvé," jsou jeho oblíbená slova, u kterých se vždycky uculuje - protože víme.

Anežka nám udělala přáníčko.

pátek 7. července 2017

Pověsit se a schnout

Koupelnový věšák proběhl časopisem, ale vlastně vůbec ne blogem. Víc než ručníky na něj věšíme hračky. Už ani nevím, které babičce plastový košík patřil, vnoučata ho ale využívají vrchovatě dál k netušenému účelu. Díky němu mi ani nevadí se na tu různorodou všehochuť neustále dívat.
Úplná novinka v koupelně je dlouholetá položka na mém seznamu - kartáč od Iris Hantverk. Přátelé mi chtěli udělat radost a to se jim teda povedlo luxusně. Ještě jednou děkuji, já vím, že koukáte!






pátek 30. června 2017

Hurá?

Čas prázdnin začíná, čas výprav do polí a luk naštěstí pokračuje. Jsem z toho data dnes nějaká rozložená. Anežka donesla samé biče. Toník má za sebou poslední školkový rok. Josífek už bude školkový mazák. A my stárnem.
Utěšovat se už mohu jen Anežčinou oblíbenou zábavou vydávat mě na hřišti za svou starší sestru. Když minule pořadí prohodila, skupinka starších holčiček mým směrem obdivně prohlásila: "Ta je krásná". To dětské vnímání světa bych teda chtěla umět. Zejména ráno a večer v zrcadle. A úplně nejvíc nad fotkami.
Ale vlastně mohu být ráda, že aspoň ještě nejsem hluchá.




neděle 18. června 2017

Diagnóza předškolák

Celkem nečekaně nám zůstal v sobotu doma jen Toník. Poté, co jsem měla co dělat ho porazit v Ticket to Ride, jsem naznala, že už je to fakt školák. Teda kromě jedné maličkosti, co mu zatím chybí: "Taška!", věděl hned.
A tak teda jó. Ta krabice nemusí v kuchyni strašit ještě dva měsíce. Dostal svoji první tašku do školy.


Asi tak hodinu jsem o něm nevěděla. Už vím, že dělat si srandu ohledně rovnání pastelek podle barev není úplně časová optimalizace (může se to hodit). Ten penál samozřejmě komplet přeskládal podle obrázku na krabičce. Teda on ho přeskládal několikrát. Komplet. Taky si připravil pytlík s výtvarnými potřebami - to na ty velké kusy, které se mu do penálu nevešly. Snad nebude moc zklamaný, že ve škole dostane ještě další. Pocit ze zaplněné tašky #knezaplacení.

Přípravu do školy nepodcenil ani ráno v devět hodin, když rozlepil očička. Oblékl tašku na pyžamo, práskl dveřmi a šel si pro jistotu zkontrolovat, jestli má připravené vše.
Nevím, co dělal. Nevěděla jsem o něm další půlhodinu.

sobota 10. června 2017

Jak se tváří (spo)kojenec

Tohle mě zabije. Další neodolatelný Pepa. Ještě že těmi svými kukadly tak šetří, jinak bych byla ztracená totálně. Navíc je to jediné miminko v širokém okolí. Úplně se bojím, o čem se mi bude dnes zdát!



středa 31. května 2017

Dárek pro chlapy

Narozeniny přátel máme zdárně za sebou, mohu se tak konečně podělit o zajímavý tip na dárek. Vymýšlet dárky pro chlapy fakt není moje silná parketa (kromě těm mým doma, pochopitelně). Všichni všechno mají, nic nepotřebují, minimalismus k tomu atd. Anonymní dárkový koš z obchodu fakt není nic pro nás (a od nás). Navíc jsme nejbližší přátele naučili si v jídle trochu vybírat. Zkusili jsme tedy koš čistě z lokálních produktů (minimálně prodejců) a sama jsem se divila, jak se koš rychle zaplnil.
Koš pro chlapa bez masa by u nás neprošel, u prvního jsme si tedy vypomohli v Lídlu. Ne že by se tu nedali sehnat místní klobásy, spíš jsem si nedovedla představit jejich balení a následnou bezpečnost užití. U dalšího koše jsem tu už ale objevila i pršuto z kachních prsou a podobné lahůdky, takže posledním uskalím zůstává jen samotný koš z Jysku. Dříví, ze kterého jsem uvažovala zbouchat bedýnku, totiž zdejší parta hic (čítající dva kusy důchodového věku) pořezala dříve, než jsme se vrátili druhý den z práce.

Pro mašinfíru jsme objevili v hračkárně i tématické omalovánky. Však je mladej ]:)


Tip: Pokud uvažujete o podobném dárku, podívejte se do městského informačního centra, které mnohdy regionální produkty samo nabízí. Když ne, minimálně poradí místa, kde se dají sehnat.

úterý 23. května 2017

Žiju. A je mi fajn.

O víkendu jsme vyrazili alespoň na krátkou procházku do zdejších luk. Romantiku hledání v herbáři při sezení v trávě mobil nenahradí. Ale za to strejda Google dobře poslouží, když netušíte, co vám to kvete za barákem. Heslo luční bílá/růžová/fialová na vyhledání toho, co potřebujete, překvapivě stačí. Tonda mi pak nadšeně doma předal kytičku kohoutku lučního a z kapsy vylovil nemalý kámen ve tvaru srdce. Prý jestli mi ho má nejdříve umýt. Pozornějšího ctitele jsem teda nikdy neměla!


neděle 14. května 2017

Co dál?

Tak jo, už asi nazrál čas prozradit, proč je tu klidněji než obvykle. Po roce hledání práce ke mě totiž přišla příležitost, jakou jsem si přesně před rokem vysnila. Pilíře, kam po rodičovské dovolené dál, byly dva: 1) buď pokračovat v novinařině/psaní v nějaké omezené podobě, než jako tomu bylo v Deníku před dětmi, 6 dnů v týdnu; 2) nebo využít znalosti z kurzů interierového designu a pustit se touto cestou. Po zralé úvaze jsem se rozhodla sama za sebe zatím nezačínat, i když to v místních podmínkách znamená možná tak kuchyňské studio. Které tu máme jedno. Pustila jsem se tedy pomalu do psaní pro místní noviny, pro místní weby a na dálku pro jeden projekt v Praze. I když šlo, co se týče příjmů, spíše o kapesné, k péči o početnou rodinu, rozvážení na kroužky a svážení ze školy/školky vlastně dobré tak akorát, abych se mohla ještě rozhlížet kolem sebe.
A je to rok a inzerát do kuchyňského studia se opravdu objevil. Učím se, objevuji, naštěstí i fotím. Mohu vás tak prostřednictvím pár momentek vzít na první montáž kuchyně, na kterou jsem byla poslána. Nevím jak vám, ale mně se pracující chlapi jen tak neokoukají...