pátek 5. února 2016

Na první návštěvě

Poutavé bydlení s příběhem jsem u tohoto člověka tušila. Jen jsem si původně moc dobře nesrovnala, kam vlastně jedu fotit. Teď už vím, že muzeum kol a Stodola nejsou jedno a to samé. Oboje má na svědomí majitel cykloobchodu a obojí má úžasnou atmosféru. Napoprvé jsem pro začátek skončila ve Stodole. Poctivém domečku z poctivých materiálů opracované poctivým řemeslem a nadšením.

Na začátku bylo 11 krásných starých trámů a na konci místo pro setkávání s přáteli i podobnými nadšenci do kol a cestování. A já si to směla všechno prolézt s foťákem. A co víc. Dokonce jsem z návštěvy odjela s dokonalými retro hodinami!


Na temperament štěněte japonské akity-inu se nezničitelná podlaha z kostek perfektně hodí.

Asuši zvaný Suši, nevinnost sama
Vše tu vzniká svépomocí, i obrovský stůl z fošen. I když ne vše se zadaří napoprvé. Hrubý industriální a rustikální styl však bez okolků snese broušení desky stolu do rovného povrchu za provozu. Kdo jiný si může dovolit uklízet piliny hadicí?


Koupelna je od chodby oddělená starým továrním oknem, co si zasklil opět majitel sám. Moc se mi tu také líbí porcelánové háčky na ručníky. 


V patře u pracovního stolu s výhledem na zahradu mi chybí už jen nějaký ten starý muž s plnícím perem v ruce. 


A nakonec tři proužkovaná zahradní lehátka na půdě, kdo z vás to má!


Více o mojí návštěvě najdete na vybezek.eu.

úterý 2. února 2016

Už zase slintám...

Sem tam se mi přihodí, když mi něco nejde, že se just zabejčím, dokud to nepokořím. A já nutně potřebovala vyzkoušet, jestli zvládnu taky, aby nepečený, syrový raw dort, zůstal po vyndání z ledničky tuhý.



Takže zase příště. Ještě to na pár pokusů asi vydá. Naštěstí zimní semestr narozenin jsme už doslavili, bude chvilku klid a prostor pro jiná témata. A pokud někomu vrtá hlavou ta čokoláda navrchu, je tam potvora proto, že se tu nedalo sehnat žádné kloudné ovoce (ani zelenina - přijde na to, v jakém táboře s těmi jahodami člověk je).

pátek 29. ledna 2016

Sladká tečka

Včera přišla, že by si ráda četla knížku na poli, na balíkách. Vzala si igelitku a šla.
Chudáky pejskaře trochu vyvedla z míry. Datum tomu nepřál, báli se, že s pětkou na vysvědčení utekla z domova.
Naopak to ale byla Anežka, kdo nás uprosil při cestě ze školy na zákusky. Za vysvědčení. Tyhle raw krasavce jsme ještě neměli a já se samozřejmě strašně moc bránila.....


***
Letos jsem se také odhodlala zkusit fotit každý den. Pod hashtagem #366xEne tak na Instagram přibývají momentky od nás. Nakonec je zveřejňuji s denním zpožděním. Zjistila jsem totiž, že když tu nad fotkami pak sedím do půlnoci, už si jejich vkládání tolik neužívám. A pro co jiného je dělat, než pro radost.

středa 27. ledna 2016

Eukalyptus

Před Vánoci jsem byt krásně provoněla čerstvým eukalyptem. Možná by stálo za to ho vyzkoušet jako čističku vzduchu, Toník je od včera doma s kašlem. V místních květinkách se sice eukalypt vůbec nenosí, k mé radosti jim ale nedělá problém ho objednat. Tedy pokud nezáleží na konkrétním druhu, protože latinské názvy mi tu nejsou nic platné. O to je nákup větší zábava, nikdy nevím, jaký druh dorazí. Teď třeba už si zase nepamatuji, jak říkali česky tomuhle.


středa 20. ledna 2016

Ve žhavém Bydlení

Poté, co mi z Marianne Bydlení zmizel oblíbený úvod od šéfredaktorky Pavlíny Blahotové, udělalo mi radost, že jsem ho velmi záhy objevila v časopise jiném. Nové proměny bydlení složené z původní redakce tak sleduji od začátku a o to větší radost mám z aktuální dvojstránky o našem podkroví.


Časopis jsem bez předchozího prolistování jen položila na stůl v kuchyni u rodičů a čekala na reakce. K mému překvapení se čísla s podtitulem Žhavější než 50 odstínů šedi chopily děti. S tváří pokrového hráče jsem po očku sledovala Anežku. Hned na prvních listech jsem měla čuchat zradu, když minula první anální kolík a o pár stran dále i střapce na bradavky. Se zaujetím zastavila u houpačky na řetězech v čísi ložnici. K mé velké úlevě opustila rychle stránku s velmi kreativně ztvárněnými erotickými pomůckami se slovy "fuj růžová".
Asi došel dech, protože po otočení předchozí stránky už zůstal časopis paradoxně zrovna na stránce s blogem ležet bez povšimnutí. O to větší sranda byla pozorovat s cukajícími koutky rodinu, než Tonda zaregistroval mou fotku. Josef jí byl nadšený ze všech nejvíc. A já hlavně že už pro tentokrát žádné vibrátory nebudou.

úterý 19. ledna 2016

Nejlepší víkend

Kamarádky stovky kilometrů vzdálené tentokrát na jednom místě na chatě. A k tomu manžel jako náš opatrovník. Nejlepší víkend.



K chalupě byl uvnitř i stromeček. Dokonalé plastové retro s háčkovanými ozdobami. Čekal na mě, jasná věc. A pod ním se k mému překvapení během dne objevily dárky (to kdyby se někdo divil, proč jsem na Instagramu slavila Vánoce).
Díky sudičky moje, i když ten největší dárek byl, že jste přijely takovou dálku!



Vůbec poprvé jsem si pozvala takovouhle bandu. Bez dětí, bez manželů, rozdíl ještě větší, než jsem kdy čekala. Třeba v jídle. Celkem očekávaně žádné "fuj" a rozlévání po stole, navíc jsem vše nanosila na stoly k večeru a do rána byly talíře stále poloplné. Domýšlivě zůstanu u toho, že to nebylo mým kuchařským uměním nebo výběrem jídel. Dělat pohoštění pro ženy, nebo pro ženy a děti, nebo naopak jen pro muže, je pokaždé úplně jiné.
První kategorie byla rozhodně nejvíc oceňující a nejmíň vytěžující. Stihla jsem se bavit, kuchtit i poklízet. A což teprv balení a uklízení celé chalupy - během dvou hodin kompletně hotovo. Upřímně - trošičku mě hlodá, proč se vlastně jezdí na rodinné dovolené? :))



Přes poslední noc zasněžila silnice a první pluh v devět ráno ji vyhladil do perfektní bobové dráhy. Škoda jen že už jsme potřebovali jet autem. Do kopce. Pokud chtěly holky na vlak včas, musely auto za zatáčku vytlačit. Taková událost tlačení auta třemi ženskými pak probíhá za mačkání spouště mobilu té čtvrté. To v Praze nemají. Jen u Muzea.

čtvrtek 14. ledna 2016

Světlo

Světlo mě baví. A když kreslí stíny po zdech v podkroví, tak obzvlášť. Odpoledne v kuchyni, ráno v ložnici.




neděle 10. ledna 2016

Na zahřátí doma

Doma se zahříváme stavěním hasičárny. Josífek za námi každý den přijde "gajáž!", případně "gajáž mumíš". A protože umíme, tak musíme. To mám za to říkání, že umí sám.
Toník si zase oblíbil stavění dupla podle obrázku. Zatímco skládá, Josífek projevuje svůj dyzajnerský talent automobilového návrháře aneb auto snadno a rychle. A že musí rychle je při stavění s bráchou jasné, Tonda může nějakou Josífkovo stěžejní kostičku začít kdykoliv postrádat.


Jen během krátkého focení jsem napočítala tři modely aut ve stylu Top Gear. Všechny tři moderátory by Josef zastal. Nevím přesně, kde se sám naučil napočítat anglicky do pěti a česky odstartovat (včera si odpočítával jezení jogurtu). Do začátku dobrý. Ještě s ním zkusím zapracovat na levé a pravé straně, i když většina žen to beztak celý život taky jen odhaduje, že jo.


sobota 9. ledna 2016

Na ledě

Dětmi záškodnicky vypnuté topení jsem odmarodila. Děda měl naštěstí už včera spásný nápad na dnešní program a vyrobil jim na dvorku klouzačku. (Nám bylo s mámou divný, na co TEĎ potřebuje kropítko.) Mamka zas kreativně vyřešila DIY kluzáky - podsedáky v igelitových pytlích. Né že by jezdily lépe, ale pohodlí nadevše...


Já tak měla podívanou přímo pod oknem. Trénoval se styl jízdy po břiše na Supermana, výšlap po skluzavce po vojensku á la pokyn k zemi, sbírání se z ledu na Chaplina a další. Každý si hledal svůj styl, kluci nejčastěji jezdili spolu. Josífkovi svítily oči jako baterky i na dálku.

 

Anežka si přinesla svůj snowboard. Poctivý dubový. Moje nervy.

středa 6. ledna 2016

Kulatiny

Vdávala jsem se velmi mladá. Důvody to nemá, prostě se nám chtělo. Díky hledání různé inspirace pro svatební den jsem skončila na českém svatebním serveru, kde se postupně vytvořila skvělá parta. Přátelství nám v dost případech zůstalo dodnes, z virtuálních se postupně stávala přátelství nevirtuální, přidaly se kromě srazů i společné dovolené a spousta nově narozených dětí. Teď už přibývá skoro víc rozvodů než dětí, ale to je jiná písnička. Chtěla jsem se dostat k okamžiku, kdy se všechny kamarádky obávaly té trojky na začátku jejich věku. Jak já se jim škodolibě smála... Už proto jsem asi nemohla teď ztratit tvář. A zvláštní věc - až jsem se na jinak obávané 30. narozeniny v posledních měsících začala těšit. Povánoční narozeniny sice dopadly jako obvykle v režimu horor, hned další den ho ale setkání a oslava s přáteli bohatě vyvážily.
Nádherné květiny, překvapení s dortem (Můj první dort se svíčkami! Když je každý přejedený cukroví! Jupí! :D), příjemná společnost, večeře od manžela a hraní deskovek do dvou do rána. Nejkrásnější narozeniny! Děkuji Petře, Míšo, Pepo, Moni.



Sametové okvětní lístky z uvadajících růží od rodičů mi bylo líto nevyfotit. S pupeny od šperkařky Janji Prokič jim to, myslím, dost sluší. Zbožňuji ty ruční tahy na stříbře.