pondělí 30. března 2020

Zrecyklovaná terasa

Co jsme se pustili do rekonstrukce, věděla jsem, že zrecykluji všechno, co bude jen trochu možné. Cihly poctivě rovnané, dřevo tříděné na několik kupiček podle stavu, velikosti a účelu. Tím to samozřejmě nekončí. Ale vrchol zero waste zažívám až teď, co jsem na domě zavřená sama už třetí týden v karanténě. Jako kuchyň posloužil kus staré pracovní desky se dřezem, na který mi přidělali  nohy a sifon, který končí v kýblu, to abych mohla denně i posilovat.
Jako první věc, k čemu mě donutilo sluníčko a neutěšený výhled na hromady cihel a prken na zahradě, byla terasa. A za jediné odpoledne po práci jsem jí prostě postavila - jako patky posloužily staré očištěné cihly skládané na sucho na sebe. Jako rám terasy jsem využila masivní zárubeň ze zrušených dveří a uprostřed po delší straně přidala ještě trámek navíc. Navrch už jen prkna, která jsme původně odřezali uvnitř - ať už v místě budoucí koupelny nebo pod kamny.
Jen se po vítězoslavném finále výrazně ochladilo a na tomhle miminku od terasy se v pěti stupních zatím moc sedět nedá. Nejraději proto sedím hned za dveřmi na zemi, kam velkou část dne svítí sluníčko a ohřívá prkna. Výhled mám teď mnohem lepší. Co ze dřeva od loňska venku zbylo, jsem nacpala do kýblů, ze kterých si každý večer přitápím v kachlových kamnech, a chrochtám si nad asi nejkrásnější investicí na domě.


Ale baví mě i mini recyklace ala Babica. Tak když není nový váleček na natírání, je kladivo... a pod ním povolí tak nějak každý váleček. Doporučuji však jen do určité fáze. Ve chvíli, kdy se utrhne vnitřek, tak končíte... Ale zábradlí jsem s ním natřít stihla. Podobně obstál váleček i na podlaze - špička se utrhla až přesně na poslední tah. Potom už jsem, uznávám, vyměkla i já, a prosila ve stavebninách, aby mi nový váleček dovezli a hodili za dveře. Ještě jednou děkuji za záchranu!


1 komentář: