Zrecyklovaná terasa

Co jsme se pustili do rekonstrukce, věděla jsem, že zrecykluji všechno, co bude jen trochu možné. Cihly poctivě rovnané, dřevo tříděné na několik kupiček podle stavu, velikosti a účelu. Tím to samozřejmě nekončí. Ale vrchol zero waste zažívám až teď, co jsem na domě zavřená sama už třetí týden v karanténě. Jako kuchyň posloužil kus staré pracovní desky se dřezem, na který mi přidělali  nohy a sifon, který končí v kýblu, to abych mohla denně i posilovat.
Jako první věc, k čemu mě donutilo sluníčko a neutěšený výhled na hromady cihel a prken na zahradě, byla terasa. A za jediné odpoledne po práci jsem jí prostě postavila - jako patky posloužily staré očištěné cihly skládané na sucho na sebe. Jako rám terasy jsem využila masivní zárubeň ze zrušených dveří a uprostřed po delší straně přidala ještě trámek navíc. Navrch už jen prkna, která jsme původně odřezali uvnitř - ať už v místě budoucí koupelny nebo pod kamny.
Jen se po vítězoslavném finále výrazně ochladilo a na tomhle miminku od terasy se v pěti stupních zatím moc sedět nedá. Nejraději proto sedím hned za dveřmi na zemi, kam velkou část dne svítí sluníčko a ohřívá prkna. Výhled mám teď mnohem lepší. Co ze dřeva od loňska venku zbylo, jsem nacpala do kýblů, ze kterých si každý večer přitápím v kachlových kamnech, a chrochtám si nad asi nejkrásnější investicí na domě.

Ale baví mě i mini recyklace ala Babica. Tak když není nový váleček na natírání, je kladivo... a pod ním povolí tak nějak každý váleček. Doporučuji však jen do určité fáze. Ve chvíli, kdy se utrhne vnitřek, tak končíte... Ale zábradlí jsem s ním natřít stihla. Podobně obstál váleček i na podlaze - špička se utrhla až přesně na poslední tah. Potom už jsem, uznávám, vyměkla i já, a prosila ve stavebninách, aby mi nový váleček dovezli a hodili za dveře. Ještě jednou děkuji za záchranu!