Nejlepší víkend

Kamarádky stovky kilometrů vzdálené tentokrát na jednom místě na chatě. A k tomu manžel jako náš opatrovník. Nejlepší víkend.

K chalupě byl uvnitř i stromeček. Dokonalé plastové retro s háčkovanými ozdobami. Čekal na mě, jasná věc. A pod ním se k mému překvapení během dne objevily dárky (to kdyby se někdo divil, proč jsem na Instagramu slavila Vánoce).
Díky sudičky moje, i když ten největší dárek byl, že jste přijely takovou dálku!

Vůbec poprvé jsem si pozvala takovouhle bandu. Bez dětí, bez manželů, rozdíl ještě větší, než jsem kdy čekala. Třeba v jídle. Celkem očekávaně žádné "fuj" a rozlévání po stole, navíc jsem vše nanosila na stoly k večeru a do rána byly talíře stále poloplné. Domýšlivě zůstanu u toho, že to nebylo mým kuchařským uměním nebo výběrem jídel. Dělat pohoštění pro ženy, nebo pro ženy a děti, nebo naopak jen pro muže, je pokaždé úplně jiné.
První kategorie byla rozhodně nejvíc oceňující a nejmíň vytěžující. Stihla jsem se bavit, kuchtit i poklízet. A což teprv balení a uklízení celé chalupy - během dvou hodin kompletně hotovo. Upřímně - trošičku mě hlodá, proč se vlastně jezdí na rodinné dovolené? :))

Přes poslední noc zasněžila silnice a první pluh v devět ráno ji vyhladil do perfektní bobové dráhy. Škoda jen že už jsme potřebovali jet autem. Do kopce. Pokud chtěly holky na vlak včas, musely auto za zatáčku vytlačit. Taková událost tlačení auta třemi ženskými pak probíhá za mačkání spouště mobilu té čtvrté. To v Praze nemají. Jen u Muzea.

Světlo

Světlo mě baví. A když kreslí stíny po zdech v podkroví, tak obzvlášť. Odpoledne v kuchyni, ráno v ložnici.

Na zahřátí doma

Doma se zahříváme stavěním hasičárny. Josífek za námi každý den přijde "gajáž!", případně "gajáž mumíš". A protože umíme, tak musíme. To mám za to říkání, že umí sám.
Toník si zase oblíbil stavění dupla podle obrázku. Zatímco skládá, Josífek projevuje svůj dyzajnerský talent automobilového návrháře aneb auto snadno a rychle. A že musí rychle je při stavění s bráchou jasné, Tonda může nějakou Josífkovo stěžejní kostičku začít kdykoliv postrádat.

Jen během krátkého focení jsem napočítala tři modely aut ve stylu Top Gear. Všechny tři moderátory by Josef zastal. Nevím přesně, kde se sám naučil napočítat anglicky do pěti a česky odstartovat (včera si odpočítával jezení jogurtu). Do začátku dobrý. Ještě s ním zkusím zapracovat na levé a pravé straně, i když většina žen to beztak celý život taky jen odhaduje, že jo.

Na ledě

Dětmi záškodnicky vypnuté topení jsem odmarodila. Děda měl naštěstí už včera spásný nápad na dnešní program a vyrobil jim na dvorku klouzačku. (Nám bylo s mámou divný, na co TEĎ potřebuje kropítko.) Mamka zas kreativně vyřešila DIY kluzáky - podsedáky v igelitových pytlích. Né že by jezdily lépe, ale pohodlí nadevše...

Já tak měla podívanou přímo pod oknem. Trénoval se styl jízdy po břiše na Supermana, výšlap po skluzavce po vojensku á la pokyn k zemi, sbírání se z ledu na Chaplina a další. Každý si hledal svůj styl, kluci nejčastěji jezdili spolu. Josífkovi svítily oči jako baterky i na dálku.

 

Anežka si přinesla svůj snowboard. Poctivý dubový. Moje nervy.

Kulatiny

Vdávala jsem se velmi mladá. Důvody to nemá, prostě se nám chtělo. Díky hledání různé inspirace pro svatební den jsem skončila na českém svatebním serveru, kde se postupně vytvořila skvělá parta. Přátelství nám v dost případech zůstalo dodnes, z virtuálních se postupně stávala přátelství nevirtuální, přidaly se kromě srazů i společné dovolené a spousta nově narozených dětí. Teď už přibývá skoro víc rozvodů než dětí, ale to je jiná písnička. Chtěla jsem se dostat k okamžiku, kdy se všechny kamarádky obávaly té trojky na začátku jejich věku. Jak já se jim škodolibě smála... Už proto jsem asi nemohla teď ztratit tvář. A zvláštní věc - až jsem se na jinak obávané 30. narozeniny v posledních měsících začala těšit. Povánoční narozeniny sice dopadly jako obvykle v režimu horor, hned další den ho ale setkání a oslava s přáteli bohatě vyvážily.
Nádherné květiny, překvapení s dortem (Můj první dort se svíčkami! Když je každý přejedený cukroví! Jupí! :D), příjemná společnost, večeře od manžela a hraní deskovek do dvou do rána. Nejkrásnější narozeniny! Děkuji Petře, Míšo, Pepo, Moni.

Sametové okvětní lístky z uvadajících růží od rodičů mi bylo líto nevyfotit. S pupeny od šperkařky Janji Prokič jim to, myslím, dost sluší. Zbožňuji ty ruční tahy na stříbře.

2015

Na blogu nejlépe vidím, jak jsme v podkroví za poslední rok různě stěhovali. Přitom mám pocit, jako bychom takhle žili alespoň dva roky. Dodělali jsme koupelnu i kuchyň, přestěhovali trochu ložnici, vyklidili k pronájmu náš byt... To už zase předbíhám, zkusím víc popořadě:
V lednu byla kuchyň v plenkách, za to už jsme se měsíc koupali a poprvé usušili prádlo v sušičce. Pro sedmičlennou domácnost na pár metrech k nezaplacení!

Místo na rozkládací gauč pro návštěvy a pracovní stůl - počítané na centimetry, jak jinak

Jednoduchá koupelna baví napořád

V únoru musel manžel znovu na operaci, tentokrát neznámý útvar v játrech. A co myslíte?
Měl ho tam...

(Děti mi sem žádné nechodí, že ne?! Vás duchem mladé nepočítám.)

Od března je naše podkroví s maličkou kuchyňkou plnohodnotné bydlení. Ano, přiznávám, ta žárovka tam visí dodnes, na rozdíl od března ale už víme, co přijde místo ní.

Nejjednodušší a nejmenší možná kuchyň. Víceméně slouží jen na přípravu kávy, ostatní se děje v kuchyni o patro níž.

Po celý duben mi dělaly velkou radost kopretiny v kuchyni. O jejich osud venku jsem si nedělala velké naděje, jenže milé kopretiny naopak kvetly v ohromném (minimálně jednou takovém) trsu ještě v říjnu! Také o svoji první kokedamu jsem měla trochu obavy, ale je s námi stále a taktéž jednou taková, než když jsem ji přivezla z Design Shakeru v Praze.
V dubnu jsme ještě vyrazili na snový první koncert bez dětí, na Arakain s Lucií Bílou.

Místo velkého neutrálního květináče posloužil papírový pytlík, vlastně dva slepené k sobě.

Kokedama ze Zahrady na niti nad pracovním stolem

Květen na blogu dostál svému jménu, zelenal se mi každý příspěvek. A manžel přivedl k životu bakelitové hodiny z Aukra.

Staré a nové je nej kombinace na světě

Improvizovaný kout v koupelně - tohle hnědé sklo mám čím dál raději.

Loňský rok jsem poprvé přijala za smysluplný Den otců. Ten "náš" byl opět v nemocnici na poslední plánované operaci. Josífek pak hned oslavil druhé narozeniny a připravili jsme náš původní byt k pronájmu (dvě fotky o tři roky zpátky třeba tady).

Naše parta pohromadě - i v roce 2015 mám takových fotek poskrovnu

Na červenec tu vzpomínám stále. Touto velkou oslavou jsme si pro sebe uzavřeli dobu nemocí a nemocnic. Po našem výročí následovala svatba nejlepších přátel, kterou jsem koordinovala i dekorovala, a zároveň přišla nabídka na snovou zakázku. Náročný měsíc!

Výročí jsme nakonec slavili v několika dnech, abychom stihli vše, co jsme si přáli.

Dekor svatby v lesním duchu s lučním kvítím

Srpen trávily děti venku zatímco já u počítače, kde jsem potila (v tropickém létě doslova) návrhy do výběrového řízení.

Za plotem dřív pobývaly slepice, teď plot nese stolek, kde může máma přesazovat kytky. Využíváme každý centrimetr i na zahradě.

Od září opět vstávání do školy, s rozedněním ale jako za odměnu pokaždé pohled na srnky přímo z okna. Děti dostaly na písek kovové bábovičky, úplně nové i staré bazarové kousky. A poprvé jsem odhalila fotky z focení SOFFA, na které jsem se přijela do Prahy v červenci podívat, i fantastické video z výročí.

Teď je období, kdy je zase vůbec nevídám, už se mi stýská.

Bábovičky, legendární nestárnoucí hračky

V říjnu se udála zase spousta věcí. Sice jsem ve výběrovém řízení neuspěla, můj cíl se tím ale nehnul ani o píď. Tonda oslavil páté narozeniny, já si bohatě užila Designblok i workshop se SOFFA.

Gravírování do dřeva je nečekaná zábava!

Na věštírnu šperkařky Janji Prokič jsem se na Designbloku těšila nejvíc.

V listopadu jsem už měla nachystaný adventní kalendář pro děti, tentokrát v bezpečné výšce. A naposledy pro tento rok jsem tvořila z pole.

Ptačí zob v hlavní roli - aspoň dokud nejmenší spí

Adventní kalendář z dosahu zvědavců podkroví krásně dodekoroval.

Na prosincovou PechaKucha Night v Liberci jsem se těšila od prvního ohlášení akce. V Praze jsme byli za celý rok také několikrát, pokaždé jsme se ale zapomněli včas domluvit na předání videa z výročí. Na Vánoce to tedy vyřešila Jana Bušková sama a nám tak přišlo nádherné překvapení. Vůbec byly ty letošní Vánoce krásné, poklidné i bohaté.
A na závěr roku přišla ta nejlepší zpráva - manžel má všechny výsledky v naprostém pořádku a co víc, některé i lepší než dosud. Já si tím jen potvrdila poznání předchozích let, protože ač vypadá něco zoufale a bezvýchodně, vždy to má svým způsobem dobrý konec. Jen nějaký čas trvá, než jde vidět a spočívá v něčem úplně jiném. A já jsem za to, kde teď jsme, strašně moc vděčná!

Jestli je den, který může nabíjet na několik měsíců dopředu, bylo to pro nás právě 10. výročí.

Cukroví došlo!

Ustlala jsem si na gauči s hrnkem kávy a posledním, úplně nejposlednějším cukrovím na listování časopisem z poštovní schránky. Ve hře se na chvíli ocitla i knížka od Ježíška, ale na plné čáře vyhrál nakonec blog. Po Vánocích mám konečně chuť si trošku zrekapitulovat uplynulý rok. A bude to dlouhá rekapitulace, vyspím se na ni. 

Na těžší notu

Dnes v noci jsem se vzbudila s myšlenkou na babičku. Z ničeho nic jsem začala vzpomínat, jak si slastně pochutnávala v LDN na řízku, co ji rodiče donesli. Na prázdniny u ní a hodiny hraní Žolíků, o peníze! Jak si toho pak už moc nepamatovala, ale v Prší moje rodiče drtila a karty si v ruce rovnala rychlostí blesku takřka do konce.

Na hřbitovy nechodím. Už vůbec ne z povinnosti nebo že by se to slušelo. A máma v tomhle nikdy nešla na sílu, i když se uvnitř asi těžko smiřovala, že "za nimi nikdy nepřijdu". Přestala jsem tam s rodiči chodit po smrti nevlastní prababičky. Asi mi bylo milejší vzpomínat na drobounkou milou babičku, co ani v 97 letech nevynechala sázení svých čísel do Sportky, než na náhrobní kámen.
Co zemřela moje jediná babička před čtyřmi lety, popravdě nevím, jestli jsem jí pak na hrobu ještě byla. Dnes je to poprvé, co jsem opravdu jít chtěla. Vzala jsem do kabelky svíčky a sirky a šli jsme všichni. Stará místa jsem si pamatovala přesně, u babičky jsem musela chvíli hledat. Bylo vidět, že i Anežka vzpomíná, občas o babičce mluví.
Narovnali jsme několik převrácených květináčů na cizích hrobech a vyhodili povalující se větrem odnešené prázdné obaly od svíček. Teprve s dětmi mi ta návštěva hřbitova dává zase smysl. V době, kdy se o smrti moc nemluví a vystrkuje se mimo běžný život, je to jedna z mála cest jak ji dětem přiblížit. Z nápisů čtyřměsíčních miminek mi bylo úzko. Z malého ozdobeného stromečku a talíře s chlebíčky na hrobě se mi zlomil hlas.

Mimochodem Žolíky mám od babičky natrénované bohatě. Už je se mnou dávno taky nikdo nechce hrát.

Tajemné psaní

Krásné vánoční překvapení jsme si rozbalili v poště právě dnes. Jsem dojatá, nadšená, překvapená. Uvnitř jsme našli největší poklad letošního léta. My, naše rodina a nejkrásnější oslava 10. výročí svatby.

Začalo to v květnu, když jsem Janičku Buškovou oslovila, jestli by nám výročí nenatočila. A byla jsem štěstím bez sebe, když jsme se skutečně domluvili. Pak jsme s mužem i plakali - to když jsme hotové video viděli. A spolu s námi jste plakali dokonce i Vy, což by mě jinak ani ve snu nenapadlo.

Jsem štastná, že mohu žít tento život a ráda bych, v kouzelném čase Vánoc, takovéhle štěstí přála každému. Ježíšku, ať každý vnímá to krásné co nejintenzivněji a to horší, co se zdá zlé, ať tolik nebolí. Děkuji!

Boty pro Anežku

K mým oblíbeným adrenalinovým sportům patří nákup bot po Internetu. V obchodě si na děti vyberu málokdy, především když chci nepromokavé boty, co se mi budou líbit.
Přesto jsem většinou s nákupem přes Internet úspěšná, protože kupuji značky, u kterých číslování s měřením už odhadnu. Tentokrát jsem poprvé zkusila značku Coqui, navíc bez měření, což se moc nevyplácí. Takže teď mám místo bot pro Anežku boty já, ha!

Objednala jsem velikost 32/33. Hned mě zaujala ohebnost podrážky všemi směry, a na zimu v nich si také rozhodně nemohu stěžovat. Dokud budou zimní sezóny, jaké zatím jsou, ráda se s takovouhle pomocí drahému Gore-texu vyhnu. Však s menší potřebou lítání v kalužích už od něj začínám pomalu upouštět i u dětských celoročních bot.

Míry uváděné výrobcem sedí, příště už budu vědět. Dětem kupuji doporučovaný nadměrek zhruba těch 1,5 cm, sobě ne. Jen to zatím Anežce asi prozrazovat nebudu.
Raději. Už takhle mi zabavila legíny a to je mi teprv po prsa...